Do manželství vstupují lidé později než kdykoli předtím, rodičovství odkládají a přibývá i těch, kteří žijí spokojeně bez partnera. Přesto se zdá, že společnost stále měří dospělost podle stejného scénáře: najít si protějšek, založit rodinu a mít děti. Kdo z něj vybočí, musí často čelit otázkám, radám i nevyžádanému soucitu. Výzkumy přitom naznačují, že právě tento společenský tlak může prohlubovat strach ze samoty a ztěžovat navazování vztahů.
Když se z obyčejné otázky stane tlak.
Ve třiceti se jí na rodinné oslavě už skoro nikdo neptá, jak se jí daří v práci nebo kam letos pojede na dovolenou. Místo toho přichází otázka, kterou zná téměř každá žena bez partnera.
„A ty pořád nikoho nemáš?“
Na okamžik se usměje. Ví, že to nemyslí zle. Teta jen naváže větou, kterou slýchá při každé podobné příležitosti. „Neboj, ono to přijde. Ale neměla bys být trochu aktivnější?“
Pak se přidá babička. „Hlavně ať není pozdě na děti.“
Zbytek odpoledne se už netočí kolem práce, cestování ani plánů do budoucna. Hlavním tématem je její partnerský život. Přitom nikoho od stolu nenapadne zeptat se sestřenice, jestli je ve svém manželství opravdu šťastná. Nebo bratrance, jestli děti plánoval, nebo se prostě přihodily.
Podobné rozhovory zažívají tisíce žen i mužů. Často začínají jako projev zájmu nebo starosti, ale mohou v sobě nést nenápadné sdělení: dokud nemáš partnera nebo děti, tvůj život ještě není úplný.
Dnešní třicátníci žijí úplně jinak než jejich rodiče. Do manželství vstupují později, déle studují, budují kariéru, cestují a partnera si vybírají mnohem pečlivěji. Přibývá také lidí, kteří zůstávají single dobrovolně.
Společenské představy se ale mění mnohem pomaleji než samotná realita. Představa, že dospělost má jasně dané milníky v podobě svatby, hypotéky a rodičovství, zůstává hluboko zakořeněná. A právě střet těchto dvou světů se stává zdrojem nenápadného, ale velmi silného společenského tlaku.
Největší tlak přichází překvapivě z rodiny
Psycholožky Susan Sprecherová a Diane Felmleeová zjišťovaly, odkud vlastně tlak na hledání partnera přichází. Ve studii, které se zúčastnilo více než šest set nezadaných lidí ve věku 18 až 30 let, se ukázalo, že pocit společenského tlaku zažívá většina z nich. Nejsilněji ho přitom nevytvářejí přátelé ani sociální sítě, ale vlastní rodiče a širší rodina.
Výzkum zároveň ukázal, že ženy tento tlak vnímají výrazně silněji než muži. Častěji také přiznávaly obavy z toho, že zůstanou samy. Čím intenzivněji cítili účastníci očekávání svého okolí, tím větší byl také jejich strach z osamělosti. Autoři studie upozorňují, že právě společenská očekávání mohou ovlivňovat nejen partnerské chování, ale i psychickou pohodu.
Být single znamená pro mnohé plnohodnotný způsob života, který stojí na přátelství, rodině, práci, osobním rozvoji nebo svobodě rozhodovat o vlastním čase.
To možná vysvětluje, proč dobře míněné otázky typu „A kdy už si někoho najdeš?“ nemusí být tak nevinné, jak se na první pohled zdá.
Tlak ale nemusí mít podobu otevřené kritiky. Často se schovává za věty, které slýcháme od dětství. „Nechceš zůstat na ocet.“ „Biologické hodiny tikají.“ „Ve dvou se to lépe táhne.“ Podobná sdělení vytvářejí představu, že partner není jen možností, ale téměř povinností.
Proč pořád věříme, že single člověku něco chybí?
Jenže co když problém neleží v samotném single životě, ale v tom, jak o něm přemýšlíme?
Psycholožka Bella DePaulo, která se fenoménu single lidí věnuje několik desetiletí, tvrdí, že lidé stále posuzují život bez partnera optikou manželství. Většina představ o spokojeném životě totiž vychází z přesvědčení, že ideálním stavem je partnerský vztah. Každý, kdo z něj vybočuje, je pak automaticky vnímán jako člověk, kterému něco schází.
DePaulo tento přístup označuje pojmem singlism. Jde o soubor stereotypů a předsudků vůči lidem bez partnera. Ti bývají považováni za osamělé, neúplné nebo méně šťastné, přestože výzkumy nic takového jednoznačně nepotvrzují.
Podle ní lidé bez partnera často vytvářejí stejně pevné a důležité vztahy jako lidé v manželství. Jen nejsou založené na romantické lásce, ale na přátelství, širší rodině nebo komunitě.
DePaulo proto vyzývá, abychom přestali nahlížet na single život jako na čekárnu na „toho pravého“. Pro mnoho lidí totiž představuje plnohodnotný způsob života, který stojí na přátelství, rodině, práci, osobním rozvoji nebo svobodě rozhodovat o vlastním čase.
Když je single život volbou, okolí ho přijímá hůř
Zajímavý poznatek popsala také psycholožka Emily Beauparlant ze Syracuse University. Ve své studii se nezaměřila na to, proč lidé partnera nemají, ale jak jejich rozhodnutí hodnotí okolí.
Ukázalo se, že okolí přistupuje k lidem bez partnera různě podle toho, jak svou situaci vysvětlují. Pokud někdo říká, že zatím nepotkal vhodného partnera nebo vztah aktivně hledá, okolí to většinou přijímá bez větších výhrad. Mnohem kritičtější reakce ale vyvolává odpověď, že být bez partnera je vědomá volba a že dotyčný o partnerský vztah jednoduše nestojí.
Někdo zůstává ve vztahu, ve kterém není spokojený, jen aby nemusel poslouchat otázky, proč je sám. Jiný začne pochybovat o vlastní hodnotě nebo získá pocit, že selhává jen proto, že jeho život nevypadá jako život většiny lidí kolem něj.
Jinými slovy, mnohem snáz přijímáme člověka, který říká „ještě jsem toho pravého nepotkal“, než toho, kdo otevřeně přizná, že partnera ke spokojenému životu nepotřebuje.
Dobrovolné singleství totiž stále naráží na hluboce zakořeněnou představu, že každý člověk přirozeně touží po romantickém partnerovi. Když tomu tak není, okolí často hledá skryté vysvětlení. Je opravdu spokojený? Nebojí se závazků? Jen si to nechce přiznat?
Emily Beauparlant dodává, že tato očekávání mohou být pro lidi bez partnera psychicky zatěžující. Neustálá potřeba obhajovat vlastní životní styl a vysvětlovat, proč nežijí podle společenských představ, vytváří tlak, který lidé v partnerských vztazích zpravidla nezažívají.
Ale my to myslíme dobře
Většina podobných poznámek nevychází ze zlé vůle. Rodiče, prarodiče nebo přátelé chtějí svým blízkým dopřát lásku, stabilitu a pocit, že na život nejsou sami. Jenže dobře míněné otázky se mohou časem proměnit v tlak, který člověka vede k pochybnostem, jestli se svým životem není „pozadu“.
Psychologické výzkumy ukazují, že dlouhodobý tlak na nalezení partnera souvisí s větším strachem ze samoty. Ten pak může ovlivňovat i partnerská rozhodnutí. Někdo zůstává ve vztahu, ve kterém není spokojený, jen aby nemusel poslouchat otázky, proč je sám. Jiný začne pochybovat o vlastní hodnotě nebo získá pocit, že selhává jen proto, že jeho život nevypadá jako život většiny lidí kolem něj.
Láska ani rodičovství tím neztrácejí na významu. Mění se ale představa, že jsou jediným důkazem spokojeného a naplněného života. Přijmout, že i život bez partnera může být stejně naplněný, je pro společnost stále překvapivě těžké.
