Zuzana Buroňová pochází ze tří sourozenců. Nejstarší Vojta žije s Downovým syndromem a je nejmladšímu Jakubovi a prostřední Zuzaně velkou inspirací. V rozhovoru pro Flowee vyšlo najevo, že ne každé „skleněné dítě“ trpí, ale také že na každém šprochu je pravdy trochu.
Jaké to bylo vyrůstat ve stínu bratra s Downovým syndromem? Jak jste vnímala pozornost, kterou mu věnovali rodiče?
Můj starší bratr, tedy spíše bráška Vojtíšek, je dokonalý dvacátník, který si život užívá naplno. Navštěvuje v Berouně sociálně terapeutické dílny a sociální podnik, kde vyrábí především mýdla. Postará se o sebe sám, stejně jako zvládne naučené dopravní spojení, což nám, a hlavně našim rodičům, dost pomáhá.
Vyrůstat vedle něj bylo vlastně úplně normální. Naši rodiče, a především maminka, dokázali mezi nás skvěle rozdělit pozornost, takže jsem nikdy neměla pocit, že bych byla opomíjená. Do třetí třídy základní školy jsem si dokonce myslela, že je úplně normální, že takové dítě je v každé rodině.
Nemyslím, že kdybych tehdy potřebovala s rodiči řešit nějaké problémy, odmítli by mě. Spíš jsem je nechtěla otravovat, když už tak toho měli dost. Někdy jsem si to ale uvědomila až zpětně – tehdy mi to přišlo samozřejmé.
V průběhu let jsem se posunula od věty: „Rozhodně nebudu své děti vychovávat jako naši nás,“ k přání, abych své děti vychovala alespoň z poloviny tak dobře, jak to zvládli mí rodiče.
Okolnostmi jsem tedy asi byla donucena být samostatnější dítě, nejlépe bez problémů a o to jsem se také snažila. A vlastně se o to snažím dodnes. Občas bych si přála, abych něco dělala jinak, třeba více řešila své věci a problémy s lidmi, kteří o to stojí. Ale protože jsem se je vždy snažila spíš potlačit nebo vyřešit sama, je to těžké. Pracuji na tom.
Jaký vliv mělo Vaše dětství a dospívání na vztahy s přáteli či vrstevníky?
První stupeň základní školy jsem navštěvovala ve vesnici a myslím, že tam se situace nijak zvlášť mezi dětmi neřešila. Rozhodně jsem se nesetkala s tím, že by se se mnou někdo kvůli bratrovi nechtěl bavit. Asi i díky tomu jsem nikdy neměla potřebu zapadnout do nějaké party za cenu přetvářky.
Je něco, co byste na svém dětství a dospívání zpětně změnila, kdybyste mohla?
Neměnila bych vůbec nic. Nikdy mě ani nenapadlo, jaké by to bylo, kdyby nebyl handicapovaný. Je to prostě součást života mého i života celé naší rodiny. Troufnu si říct, že takový sourozenecký vztah, jaký máme, by nám mohl kdekdo závidět.
Jakým způsobem Vaše dětství a dospívání formovalo Vaše vlastní rodičovské představy?
Vztah s rodiči jsme měli všichni vždy hezký. Nedokážu si představit nikoho jiného, kdo by zvládl to co oni tak skvěle, a ještě s nadhledem a dobrou náladou, kterou si uchovávají. Tento obdiv jen roste, když přemýšlím o vlastním rodičovství. V průběhu let jsem se posunula od věty: „Rozhodně nebudu své děti vychovávat jako naši nás,“ k přání, abych své děti vychovala alespoň z poloviny tak dobře, jak to zvládli oni.
Jak vnímáte život „společnosti“ mezi postiženými a jak život postižených ve společnosti?
Již během dospívání, kdy jsem jezdila na tábory pro handicapované, jsem zjistila, že mi komunikace s nimi připadá přirozenější než s nehandicapovanými. To mi dodnes přijde úsměvné.
Mezi lidmi s postižením se cítím víc „jako doma“ – možná proto, že vím, čeho všeho jsou schopní, a vidím jejich potenciál. Nemám ale ráda přehnaně ochranářské rodiče. Chápu, že mají strach, ale nerozumím tomu, proč ho přenášejí na své dítě. Myslím si, že dítě zbytečně omezuje v jeho vlastním rozvoji.
Reklama
Pokud jde o postižené ve společnosti, tak i když se občas stále setkáváme s pohledy „přes prsty“, věřím, že jsme na dobré cestě. Myslím, že se zlepšuje přístup k rodinám s dětmi se speciálními potřebami obecně. Veřejnost je dnes lépe informovaná, než bývala, a lidé už častěji chápou, že děti se speciálními potřebami nejsou nebezpečné. Tento předsudek už je naštěstí spíše výjimkou.
Stále se však setkáváme s lidmi, kteří mají spíše negativní postoje. Jedním z důvodů může být i nesprávně nastavená inkluze. Nejsem proti inkluzi, ale je rozdíl, když se dítě potkává s handicapovaným kamarádem hodinu odpoledne na kroužku, nebo jestli spolu tráví každý den ve škole. Velmi také záleží na typu postižení. Pokud jde například o dítě, které nedokáže udržet pozornost a narušuje výuku, chápu stížnosti rodičů ostatních dětí.
Kdybyste měla možnost poslat vzkaz dalším dětem, které vyrůstají jako „skleněné děti“, co byste jim chtěla říct?
Řekla bych jim, že zdraví sourozenci často nemají tak hluboký vztah, jako můžeme mít my. A že se za svého sourozence rozhodně nemají stydět. Každý z nás má své místo na světě, které je přesně pro něj, a pokud si někdo myslí, že ne, tak ho ještě nenašel.
