Kolektivní traumata, jako jsou války nebo přírodní katastrofy, ovlivňují nejen lidi, kteří je zažili, ale často i jejich potomky. Zkušenosti se předávají mezi generacemi nejen skrze rodinné příběhy a zvyky, ale i biologicky, například změnami v regulaci stresových hormonů nebo v mozku. Děti přeživších mohou mít vyšší míru psychického stresu, odlišné vzorce vztahů a obtížněji zvládat emoce. Tyto přenosy ovlivňují každodenní fungování, rodičovství i schopnost prožívat blízkost a bezpečí. O tom jsme mluvili s psycholožkou Šárkou Mikovou.
Co přesně psychologové rozumí pod pojmem „emoční dědictví rodiny“?
Emoční dědictví rodiny označuje způsoby, jakými v rodině prožíváme, vyjadřujeme a zvládáme emoce, především smutek, radost, strach a stud. Tyto vzorce se předávají mezi generacemi nejen vyprávěním, ale hlavně tím, jak se členové rodiny k sobě chovají. Dítě od narození vstřebává, jak jeho rodiče reagují, když se bojí, jsou zraněni nebo se na něco těší.
Jak psychologové vysvětlují mechanismy, kterými se tato dědictví přenášejí?
Psychologové rozlišují tři úrovně přenosu. První je vztahová, tedy jak se k sobě členové rodiny chovají a jaký vzor chování dítě pozoruje. Druhá je narativní, tedy jaké příběhy si rodina vypráví a jaký význam jim přikládá. A třetí je biologická, dlouhodobý stres ovlivňuje regulaci stresové osy a zapisuje se do těla i mozku. Tím se dědictví stává součástí nejen psychiky, ale i tělesného fungování.
Přepsat emoční dědictví znamená nabídnout sobě i svému dítěti novou zkušenost, reagovat jinak, než jsme byli zvyklí.
Výzkumy například ukazují, že těžká traumata mohou zanechat i epigenetické stopy, například změny citlivosti receptorů pro stresové hormony. Emoční dědictví lze tedy vnímat jako atmosféru, kterou dítě „dýchá“. Pokud v ní převažuje napětí nebo smutek, mozek dítěte se tomu přizpůsobí – naučí se přežít, ale ne vždy se naučí, jak se po stresu zklidnit. To je rozdíl mezi odolností a chronickým stresem.
Jak se podle výzkumů předávají mezi generacemi traumata, smutek nebo naopak vzory radosti?
Nejčastější cestou přenosu je vztahová zkušenost, způsob, jak rodič reaguje na emoce dítěte. Mozek dítěte si po narození musí vybudovat dva základní systémy pro přežití: schopnost uklidnit se po stresové reakci a citovou vazbu k rodiči, která umožňuje důvěru ve svět a lidi v něm. Mozek lidského dítěte je nezralý, reaguje na ohrožení, ale neumí se po stresu sám uklidnit. K tomu potřebuje pečující osobu, která uspokojí jeho potřeby a poskytne uklidnění. Opakováním těchto situací se mozek učí regulovat emoce – základní schopnost, kterou dítě rozvíjí i v předškolním věku, jak dozrává kortex.
Jak rodinné vzorce a osobnost dítěte ovlivňují, jak se naučí zvládat emoce?
Rodiče jsou modelem, jak se k emocím stavět. Z jejich reakcí dítě poznává, zda jsou jeho emoce přijatelné, jak je projevovat a jak je zvládat. Typ osobnosti dítěte zároveň ovlivňuje strategie zvládání emocí, někteří se odpojí a řeší problém racionálně, jiní hledají rozptýlení ve fyzické aktivitě nebo zábavě, další potřebují fyzickou blízkost druhého člověka. Nakládání s emocemi je tedy kombinací toho, co dítě dostává od rodičů, a vrozených tendencí jeho mozku podle typu osobnosti.
Pozitivní vzorce se přenášejí rovněž. Dlouhodobé studie rodinných rituálů ukazují, že radost, smích a sdílení příběhů mají ochranný účinek. Dítě, které vyrůstá v prostředí, kde se radost může projevit, získává zkušenost: „Život může být bezpečný a příjemný.“
Dítě s potřebou jedinečnosti a hlubšího smyslu, které vyrůstalo v rodině zaměřené na výkon, se naučí potlačovat projevy svých emocí a hluboké empatie, protože jsou vnímány jako slabost.
Různé typy osobnosti reagují na rodinnou atmosféru odlišně. Co jednomu pomáhá, může být pro druhý typ zdrojem stresu. Právě to často vysvětluje rodinná napětí a přenos emocí mezi generacemi.
Kdy a jak si lidé nejčastěji uvědomí, že nesou emocionální zátěž svých předků?
Většina lidí si to uvědomí až ve chvíli, kdy se jim zrcadlí vlastní dětství, často při rodičovství, v partnerské krizi nebo v období dlouhodobého vyčerpání. Reagují přehnaně na situace, které by jinak zvládli. Tehdy obvykle nejde o přítomnost, ale o ozvěnu minulosti.
Jak funguje paměť a proč nás minulost ovlivňuje?
Informace z různých částí mozku se v prožívané situaci propojují – smyslové podněty, tělesné počitky, emoce, asociace minulých zkušeností i představy a slova, která dávají prožitkům význam a mohou je spojit do příběhu. To je důležité, abychom si událost uložili jako něco, co proběhlo, a my jsme tomu porozuměli a mohli ji odsunout do dlouhodobé paměti, případně zapomenout, co bylo nepodstatné. Takhle funguje explicitní paměť.
Vedle toho máme implicitní paměť, automatickou reakci mozku, která nám něco z minulosti připomněla, aniž bychom si toho byli vědomi. Je to evoluční mechanismus, který nás chrání: mozek vyhledává, co se osvědčilo pro přežití, a při ohrožení reaguje automaticky. Na základě zkušenosti očekává, co se bude dít příště.
Jak se traumata a vzorce chování z dětství přenášejí do dospělosti?
Negativní zkušenosti mohou fungovat jako „nášlapné miny“, současná situace vyvolá minulé emoce i nepříjemné tělesné počitky, aniž bychom si uvědomovali jejich původ. Regulace těchto emocí je pak obtížná. Speciálním druhem paměti je tzv. traumatická paměť – v důsledku traumatizující situace nedojde k propojení pocitů, tělesných počitků a smyslových vjemů do celku. Člověk je nemůže zpracovat a uložit do dlouhodobé paměti. Vzpomínky zůstávají nezměněné i po desetiletích a vynořují se bez jeho vůle. Člověk jakoby uvízl v minulosti, nemůže dostatečně prožívat přítomnost a být otevřený budoucnosti.
Některá hluboká traumata mohou ovlivňovat člověka po celý život, a pokud nejsou zpracována, mohou být předávána dalším členům rodiny.
Šárka Miková
Psycholožka s více než 25letou praxí, maminka tří dětí. Je autorkou tří úspěšných knih (Milovat nestačí, Nejsou stejné, Ani mámy nejsou stejné), které se opírají o její vlastní teorii osobnosti, tzv. Teorii typů. Ve své práci se věnuje podpoře rodičů i dětí, pomáhá jim lépe se vzájemně poznat a porozumět si.
Nemusí ale vždy jít pouze o velké trauma. Z typologického hlediska si často neseme z dětství určité obranné strategie, protože nebyl respektován náš vrozený typ osobnosti. Například dítě s potřebou jedinečnosti a hlubšího smyslu, které vyrůstalo v rodině zaměřené na výkon, se naučí potlačovat projevy svých emocí a hluboké empatie, protože jsou vnímány jako slabost. V dospělosti ale prahne po pochopení, napojení a souznění, které mu partner nemusí být schopen dát, nebo se staví do role oběti. Přijetí vlastního typu je v takových chvílích léčivé – člověk pochopí, že to, co považoval za slabinu, byla jeho přirozená potřeba, a dokonce silná stránka, kterou okolí neumělo přijmout.
Jaké konkrétní příklady z praxe ukazují, že radost a pozitivní vzory se mohou také dědit?
Přenos radosti často pozorujeme ve zdravých rodinných rituálech. V rodinách, které se pravidelně scházejí u společného jídla, kde si povídají o tom, co zažili, nebo sdílejí tři věci, za které jsou vděční, vyrůstají děti s lepší emoční regulací a sebeúctou. Radost se předává také prostřednictvím humoru, písniček, vyprávění či drobných gest – objetí při loučení, vůně tradičního jídla nebo jiné každodenní drobnosti mají hluboký význam.
Jak můžeme vědomě ovlivnit to, co si z rodiny přenášíme – je možné „přepsat“ emocionální dědictví?
Ano, a právě v tom spočívá naděje. Mozek se dokáže měnit po celý život. Když prožijeme něco nového, co má emoční význam, vytvářejí se nové spoje a tím se mění i způsob, jak reagujeme.
Přepsat emoční dědictví znamená nabídnout sobě i svému dítěti novou zkušenost, reagovat jinak, než jsme byli zvyklí. Když například dítě pláče, a rodič, který byl v dětství odmítán, se rozhodne zůstat a nabídnout pochopení, učí tím mozek, že blízkost může být bezpečná. Znalost osobnostního typu pomáhá rozeznat, co je naše přirozenost, a co obranná reakce, a teprve pak můžeme vědomě měnit vzorce, které by se jinak předaly dál.
Jaká jsou nejúčinnější opatření, která lidem pomáhají zpracovat traumatické dědictví a udržet zdravé vzory?
Z výzkumů vyplývá, že funguje kombinace práce s tělem, vztahem a příběhem. Tělo uklidňuje pohyb, dech, dotek nebo rytmus. Ve vztazích se hledají opravné zkušenosti přijetí, ať už v terapii, nebo v blízkých vztazích. Příběh pak pomáhá pojmenovat, co se stalo, dát tomu smysl a propojit vědomou a nevědomou paměť.
Existují věkové nebo životní fáze, kdy je práce s emočním dědictvím obzvlášť účinná?
Nejsilněji působí v období, kdy se mozek přirozeně přestavuje – v dětství, dospívání a znovu v rané dospělosti, kdy se člověk stává rodičem. Rodičovství je chvíle, kdy se staré vzorce z dětství znovu aktivují, ale zároveň máme možnost reagovat jinak. Z pohledu Teorie typů to bývá okamžik, kdy si rodič uvědomí, že jeho dítě je jiný typ než on sám. To, co jemu připadá normální, dítě může vnímat jako tlak nebo odmítnutí. Když rodič pochopí, co dítě opravdu potřebuje, přepisuje tím emoční dědictví v nejhlubší rovině.
Jaký vliv má emoční dědictví rodiny na naše mezilidské vztahy a na to, jak se stavíme k radosti či smutku dnes?
Emoční dědictví funguje jako vnitřní software, který běží v pozadí – určuje, jak čteme druhé, jak rychle se cítíme ohroženi, jak reagujeme na kritiku i jak prožíváme blízkost. Pokud jsme v dětství zažili pochopení, mozek má zapsaný model bezpečí. Pokud jsme zažili odmítání, přenášíme tuto zkušenost do vztahů, reagujeme přehnaným přizpůsobováním nebo naopak útokem. S tím bývá spojena narušená sebehodnota a chronický stres.
Reklama
Teorie typů pomáhá odlišit, co je naše přirozenost, a co obranný mechanismus. Například typ s potřebou hlubšího smyslu a jedinečnosti může považovat přecitlivělost za empatii, typ s potřebou logiky a kompetence zase maskuje zranitelnost racionálním odstupem. Porozumění typům otevírá cestu k autentickým vztahům a opravdové radosti, která vychází z pocitu přijetí.
Jak můžeme vědomě přerušit řetězec emočního dědictví a předat svým dětem to, co sami postrádaly?
Emoční dědictví se předává všem, nikdo se mu nevyhne. Stejně jako geny ale není osudem. Když si uvědomíme svůj typ osobnosti a typy svých blízkých, můžeme přerušit řetězec nepochopení. To, co jsme sami postrádali, můžeme dát svým dětem jinak – tak, jak to právě ony potřebují.
