Lucie je nejen maminkou tří dětí, zároveň ale působí jako gynekolog – porodník v nemocnici v Příbrami. V rozhovoru popisuje, jaké to je porodit jednoho andílka a jedno živé, ale nesmírně křehké miminko – a jak se v tom všem najít jako máma, lékařka i žena.
Jak se pro vás jako matku mění těhotenství v momentě, kdy víte, že jedno dítě už nežije? Co v sobě člověk drží, když zároveň truchlí a zároveň musí bojovat za život druhého dítěte?
Nejdřív jsem tomu nechtěla věřit, byl to velký šok. I když těhotenství probíhalo s komplikacemi, doufala jsem, že ve 24. týdnu už bude naděje na záchranu dvojčátek. Variantu, že jedno z nich zemře, jsem si vůbec nepřipouštěla.
A pak to přišlo. Jednomu z dvojčátek přestalo bít srdíčko. Pořád jsem si to přehrávala dokola, chtěla se probudit ze zlého snu. Ale zároveň jsem věděla, že se to skutečně děje a nic už nebude jako dřív.
Že spolu s naší holčičkou odešel kus mě samotné. A do toho jsem měla doma dvě dcery, které plakaly, protože se na sestřičku moc těšily... Věděla jsem, že teď musím udělat vše pro syna, aby byl v pořádku. Musela jsem sebrat hodně sil a fungovat dál.
Můžete popsat, co se vlastně stalo, že se děti narodily tak brzy? Jak probíhalo těhotenství?
Těhotenství nebylo plánované, takže bylo překvapením (ano, i gynekolog může neplánovaně otěhotnět :). První komplikace přišla v 11. týdnu, kdy jsem v klidné letní službě v nemocnici začala silně krvácet. Kolegyně narychlo sháněla záskok, abych mohla odejít, a já se stala pacientkou. Po deseti dnech se krvácení opakovalo, přidala se cukrovka, následovalo špinění až do 19. týdne… Ve 20. týdnu byl screening v pořádku, děti rostly, jen u dcery byl velamentozní úpon pupečníku (vzácná odchylka, kdy pupečník není připojen přímo do placenty, ale do plodových obalů, pozn. red.). Ve 23+5 už dcera nerostla a ve 24+0 jsme u Apolináře zjistili, že jí netluče srdce.
Ve 25+5 mě převezli z mého pracoviště záchrankou k Apolináři jako hrozící předčasný porod. Tam jsem dostala kortikoidy, po týdnu jsem šla domů. Byl advent, starší dcery se bály, že nebudu doma na Ježíška. Jenže tvrdnutí břicha a špinění se pořád zhoršovalo. V pátek večer ve 27+2 mě vzbudila silná kontrakce. Věděla jsem, že se rozběhl porod. Následoval noční přejezd RZP k Apolináři, kde mě přebírala kamarádka, porodní asistentka.
Ukázalo se, že porod mrtvé holčičky už nepůjde zastavit. Narodila se dopoledne. Syn byl do té doby v příčné poloze, ale po porodu sestřičky se otočil na hlavičku. Snažili jsme se o odložený porod, ale druhý den se rozjela chorioamnitida (zánět plodových obalů, pozn. red.), a tak musel na svět i on – ve 27+4. Narodil se spontánně, porod byl vlastně krásný, i v té šílené situaci. Zaplakal, zvládl dýchat, nemusel být intubovaný. Syna jsem viděla hned po porodu, byl tak maličký. A já cítila pocit viny, že se kvůli mně narodil tak brzy.
Vzpomínáte si na okamžik, kdy jste poprvé držela syna? Měla jste v tu chvíli v sobě radost, nebo strach – nebo obojí najednou?
Ano, druhý den po porodu. Bylo to velké dojetí, tekly mi slzy, jak jsem byla šťastná. Zároveň byl syn strašně maličký, vážil 1225 g. Byl tak lehký, křehký. Bála jsem se, aby všechno zvládl, a také jsem cítila pocit viny, že kvůli mně musel přijít na svět tak brzy.
Jak se ztráta dcery promítla do vašeho vztahu k synovi?
Ve srovnání s donošenými dcerami byl ten strach v prvních měsících určitě větší. Nepůjčila jsem ho nikomu ani do kočáru na procházku. Byla jsem mnohem ostražitější. Na druhou stranu jsem si v hlavě od začátku nastavila, že syn bude zdráv, a přistupovala jsem k němu jako k donošenému – vozila jsem s ním dcery na kroužky, jezdili jsme na výlety, v létě na dovolenou…
Syn šel domů z neonatologie ve 35+2 plně kojený, a to nám vydrželo až do 3 let a 3 měsíců, kdy se sám odstavil. Dcery jsem tak dlouho nekojila, ale u něho jsem to brala tak, že jako nedonošený potřebuje kojení déle. A také jsem na něj asi trpělivější a víc prožívám jeho pokroky. Vždyť je to vlastně zázrak, že žije a je zdráv.
Jak se vám dařilo a daří „psychicky sladit“ se svým tělem, které vám dalo tři děti, ale zároveň jedno nepřineslo domů?
Myslím si, že celkem dobře. Ale zpětně si uvědomuji, že jsem se ke svému koníčku – běhání – dokázala vrátit až po dvou a půl letech od porodu. Teprve tehdy jsem si konečně uvědomila, že už mám právo i na čas pro sebe… nějak jsem se celkově upozadila.
Měla jsem na sebe velký vztek. Kolegyně byla těhotná stejně jako já, chodila do práce, běhala i v graviditě, porodila donošenou dceru. Každý ji obdivoval, jak všechno zvládá, a já si připadala jako troska, co nezvládla nic.
Mluvila jste s někým o tom, co se stalo – nebo jste si ten příběh potřebovala podržet sama v sobě?
Ještě u Apolináře za mnou chodila úžasná paní V. Vodičková z Centra provázení, která mě vždy vyslechla a provázela celým pobytem na neonatologii. Mockrát jsem jí zpětně v duchu dala za pravdu, a až s odstupem času pochopila některá její slova. Nemám problém o tom mluvit, ale spíš s tím má problém manžel. Lidé nevědí, co říct, a proto časem raději o té situaci nemluví. Má to tak i můj manžel, je velký introvert a já to respektuji. Tak jsem si zvykla, že si to řeším spíš sama v sobě, s odstupem doby.
Uzavření neexistuje. Nikdy se s tím nesmířím, ale každý den se s tím učím žít.
Má podle vás matka po ztrátě dvojčete někdy tendenci „vidět to druhé dítě“ v tom živém? Nese syn v sobě i její obraz?
Tak to zrovna já nemám. Ale často mě v nějaké situaci, třeba při skákání na trampolíně nebo na dovolené, napadne, jaké by to bylo, kdyby tu byli oba dva, jaký by měli vztah a jak by to ovlivnilo vztah se staršími sestrami…
Co děti vědí o sestřičce, která tu nebyla? Jak o ní mluvíte doma?
Dcery vědí vše, nic jsme netajili. V té době bylo starší dceři skoro deset a mladší necelých šest let. Mladší často vzpomíná a řeší, jaké by to bylo, kdyby sestřičku měly. Pojmenovaly ji Lili… dodnes se občas dojme k slzám při vzpomínce na ni. Měly to rozdělené – jedna se bude starat o brášku a druhá o sestřičku. Strašně se těšily a plakaly, když jsme jim řekli, že sestřička umřela. Kvůli nim jsem si vše vyčítala o to víc…
Myslíte, že děti mají k porozumění smrti blíž, než si my dospělí myslíme?
To asi nejsem schopna posoudit, no… ale bála jsem se, jak situaci zvládne starší dcera, a přitom to více nakonec zasáhlo tu mladší. Domnívala jsem se, že vzhledem k věku to právě pro ni bude snazší.
Změnilo se nějak vaše vnímání práce porodníka poté, co jste sama zažila ztrátu?
Já si myslím, že jsem byla vždy velice empatická. Mezi porody dcer mám sama ještě jedno zamlklé těhotenství v 9. týdnu, takže se svými pacientkami umím soucítit i v tomto ohledu. Ale samozřejmě teď vše vnímám intenzivněji. Mám skutečně radost a dojetí v práci u porodů, když vidím šťastné rodiče. To je nejvíc.
Po návratu do služeb v nemocnici na gyn-por oddělení jsem asi třetí nebo čtvrtou službu měla velmi smutný zážitek. Přišla paní k porodu, termínové těhotenství, první dítě, a my zjistili na příjmu, že miminko je mrtvé. Já jí musela říct, co se stalo. Vybavily se mi mé vzpomínky, bylo to velmi těžké, sama jsem zadržovala slzy. Byla jsem pár dní po našem smutném výročí tří let od zjištění, že naše dcera nežije…
ALE věděla jsem, že to tak má být. Že kdo jiný by to s tou paní měl prožívat než já. Alespoň jsem jí mohla říct, že vím, jak se asi cítí. Řekla jsem jí svůj příběh, aby věděla, že není sama. Doporučila jsem jí Dítě v srdci… a dala jí naději, že časem bude přeci jen lépe. Často na ni myslím a doufám, že je jí opravdu lépe.
Pomohly vám znalosti gynekologie, nebo vás spíš zatížily, protože jste věděla víc, než by bylo milosrdné?
Jak kdy, na jednu stranu víte, co se děje, a rozumíte tomu, ale o to je to občas horší, protože už víte, co může nastat.
Když dnes vedete jiné ženy těhotenstvím – díváte se na ně jinak než dřív?
Asi jsem opatrnější, přirozeně. Ale zároveň si pořád připomínám, že nemohu ze zdravého těhotenství dělat kvůli vlastnímu strachu automaticky rizikové. Většina těhotenství opravdu dopadne dobře a já to ženám ze srdce přeju. Nikdy se s tím nesmířím, ale každý den se s tím učím žít.
Reklama
Byl nějaký okamžik, kdy jste si řekla: „Teď už jsme v pořádku“ – nebo něco jako uzavření ani neexistuje?
Uzavření neexistuje. Nedávno jsem někomu řekla, že se s tím nikdy nesmířím, ale každý den se s tím učím žít. A tak to prostě je. Žijeme naplno, radujeme se z každého dne – ale v hloubi duše zůstává rána, která se nezacelí. Jsem ale neskutečně vděčná za své tři děti. Děkuji za ně do nebe a beru je jako dar, nikdy ne jako samozřejmost.
Máte pro svou nenarozenou dceru jméno? Místo? Obřad? Jak si vzpomínky na ni uchováváte?
Dcery ji pojmenovaly Lilien. Kousek od našeho domu v lese je křížek a tam na ni občas chodím myslet. Zpětně mě mrzí, že mi v tom zmatku nikdo nenabídl možnost ji pohřbít. V té chvíli jsem se soustředila na syna a tohle šlo stranou.
Nedávno měl konečně křest v Michli – jsem s dětmi pokřtěná u husitů a paní farářka tam při obřadu zmínila i naši Lili, která tu s námi nemůže být. Byla jsem za to moc vděčná. Manžel je spíš introvert a mluvit o tom neumí, takže na ni vzpomínám hlavně sama nebo s dcerami. Nejtěžší je vždy listopad. Všechno se tehdy vrací…
Co byste řekla jiné ženě, která zrovna teď prochází něčím podobným?
Přála bych si, aby tohle nemusel nikdo nikdy zažít. Ale pokud se to děje, pak bych jí chtěla říct, že i když teď prožívá beznaděj, přijde čas, kdy se opět objeví naděje. Slunce znovu vyjde. A i když nikdy nezapomene, naučí se jít dál – možná s větší pokorou, porozuměním a hloubkou.
Jak moc vám pomohlo a pomáhá Nedoklubko? Je pro vás důležité sdílet své trápení s maminkami, které prožily něco podobného?
Nedoklubko mi pomohlo opravdu hodně. Dodnes ráda čtu příběhy maminek na jejich facebookových stránkách. Zejména v těch prvních dnech pro mě hodně znamenalo číst jejich materiály – třeba o tom, že to je úplně jiná liga mateřství. To bylo moc trefné a mnohokrát jsem jim za to dala za pravdu. Sdílení podobných zkušeností s lidmi, kteří rozumějí, je k nezaplacení.
*****
Předčasný porod v tak raném týdnu těhotenství je pro rodiče i lékaře opravdovou zkouškou sil a trpělivosti. Neonatoložka Tereza Lamberská, která působí na novorozeneckém oddělení Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, popsala, co nejčastěji za tímto dramatickým okamžikem stojí a jak se o nejmenší bojovníky starají.
Tereza Lamberská. (foto: se svolením)
Nejčastější příčiny předčasného porodu v raném období
„U dvojčat je riziko předčasného porodu vyšší kvůli většímu tlaku na dělohu, která je přirozeně uzpůsobená na jedno dítě. Nejčastěji jde o infekce, poruchy placenty nebo předčasné otevírání děložního hrdla,“ říká Lamberská. Dodává, že v téměř polovině případů příčina zůstává nejasná a často se komplikace začínají „programovat“ již v počátcích těhotenství na úrovni imunologických procesů.
Prevence začíná péčí a včasným rozpoznáním
„Zásadní je pravidelná prenatální péče, ultrazvukové sledování délky děložního čípku, případná aplikace progesteronu a především léčba infekcí, i těch skrytých. Velmi důležité je, aby matky vnímaly své tělo a hlásily jakékoliv varovné příznaky,“ upozorňuje neonatoložka.
Chorioamnitida, zánět plodových obalů, je vážnou hrozbou. Může vyvolat nejen předčasný porod, ale i způsobit závažné komplikace u dítěte, případně smrt v děloze. „Při podezření na tuto infekci je třeba okamžitě začít s léčbou antibiotiky, i když i tak často nelze porodu zabránit,“ vysvětluje Lamberská.
Krvácení do nadledvin u extrémně nezralých dětí je sice vzácný, ale velmi vážný stav. „Může vést až k hormonálním selháním, která ohrožují život dítěte. Některé případy nevyžadují nic víc než pečlivé sledování, jindy je nutná intenzivní péče a podávání hormonů. Jaké budou následky, záleží na rozsahu krvácení,“ dodává neonatoložka.
Síla mateřského mléka u nejmenších bojovníků
Mateřské mléko u předčasně narozených miminek je něco jako zázrak přírody. „Mateřské mléko není jen potrava, ale opravdový poklad, plný růstových faktorů a látek, které posilují imunitu a podporují vývoj mozku. Výzkumy ukazují, že děti krmené mateřským mlékem mají menší šanci na komplikace a lepší výsledky v oblasti kognitivních funkcí v dospělosti,“ vysvětluje Lamberská.
A pak je tu téma, o kterém se nemluví dost – truchlení po ztrátě jednoho z dvojčat. Je to bolest, která se nedá popsat slovy. „Dát prostor oběma emocím je nesmírně důležité. Potřebují čas na rozloučení a oporu od odborníků nebo lidí, kteří prošli podobnou ztrátou. U sourozenců je zase klíčová otevřená komunikace v rodině a vytváření vzpomínek, které ctí to zesnulé dítě a udržují jeho místo mezi nimi,“ říká neonatoložka a dodává, že v Česku je pro takové rodiny oporou třeba organizace Prázdná kolébka.
