Ztráta dítěte je bolest, kterou pochopí jen ten, kdo ji sám prožil. Ať už odešlo ještě v bříšku, nebo po narození, každý smutek má svou jedinečnou podobu, vždy je ale hluboký a nezapomenutelný. Přestože smrt dítěte zůstává často nevysloveným tématem, tyto příběhy žen otevírají prostor pro porozumění, sdílení a pomalé uzdravení.
Andrea: Dcera zemřela o Vánocích
Z příběhu paní Andrey (38) dýchá syrová bolest. Dcerka se narodila s vrozenou vadou, u které se ukázalo, že je neslučitelná se životem. Odešla v necelém roce o Vánocích, když byla rodina pohromadě. První dny poté prožila Andrea v podivné mlze – všechno jako by zhaslo a zůstala jen hluboká prázdnota. Přítomnost rodiny byla jediným pevným bodem, kotvou ve vlnách zoufalství.
Podpora okolí byla, ale i ta měla své limity, ne proto, že by lidé nechtěli, ale protože na smrt dítěte není nikdo připravený. Některé věty bolely, jakkoli dobře míněné. „Časem to přebolí“, nebo „pořiďte si další dítě“. Jako by šlo o náhradu. Nedá se to nahradit. Nedá se to zapomenout. „Mlčeti zlato,“ říká dnes Andrea. Pomohlo jí, když někdo prostě jen řekl: „Myslím na tebe. Jsem tu, kdybys potřebovala.“
Na radu psycholožky začala docházet na terapii, a i když si tehdy myslela, že nic jí nemůže pomoci, dnes ví, že bez ní by se ze všeho nezvedla. „Ta bolest nikdy nezmizí, ale naučíte se s ní žít,“ říká upřímně.
Reklama
Někdy slyšela věty jako „musíš být silná“, ale právě sílu hledala marně. Nechtěla být silná, chtěla prostě jen přežít další den. Smutek, vztek, vina, to všechno v ní zůstalo. Pomáhaly jí procházky a terapeutická sezení, ale příběhy jiných žen jí paradoxně útěchu nepřinášely. Jen si uvědomila, že není jediná, kdo se ztratil v mlze.
Rozloučení s dcerou bylo bolestné, ale důležité. Naposled ji objala, má pramínek jejích vlasů. A urnu, kterou ještě nenašla sílu uložit. Její dcera je tak stále doma. Blízko. S partnerem je spojuje nová hloubka. Ztráta jejich dítěte je sblížila, naučila neřešit malichernosti.
Po třech měsících Andrea nečekaně znovu otěhotněla. Strach byl obrovský, protože v sobě stále nosila zármutek. Terapie ji tehdy podržela. Dnes věří, že její dcera jim další dítě poslala, aby tu nebyli sami.
Dnes Andrea žije jinak – klidněji, vědoměji. Smrt přestala být děsem, ale stala se součástí jejího světa. Věří, že až přijde její čas, dcera tam bude. Čeká ji.
Monika: Nepomáhalo vůbec nic. Chtěla jsem miminko zpět
Před téměř dvaceti lety zemřel Monice (49) prvorozený syn dva dny po porodu. „Byl to obrovský šok. Nepomáhalo vůbec nic. Chtěla jsem miminko zpět, a živé. A když říkali, že to nejde, nechtěla jsem bez něj žít.“ Pomáhalo jí jen obejmutí a přítomnost někoho, komu mohla bez omezení plakat v náručí. Slova jako „Bůh to tak chtěl“ v ní vyvolávala jen zlost.
Nejtěžší bylo mlčení. Partner se odtáhl, doma téměř nebýval. „Rodina se snažila mluvit o čemkoli jiném, jen ne o smrti mého syna. Ke smrti se nikdo nechtěl vyjadřovat.“ Ani zdravotníci neposkytli žádnou podporu. „Úmrtí mi bylo sděleno až po devíti hodinách. Nepustili mě k němu, ani když ještě žil. Žádné vysvětlení. Žádná psychická pomoc. Přístup byl katastrofální.“
Rozloučit se se synem jí nebylo umožněno. „Nebyla mi dána možnost pohladit ho. Po smrti mě jen přizvali k převzetí urny. Dostala jsem kondolenci s otiskem nožičky, ale dodnes netuším, jestli to byl jeho otisk.“
Lidé kolem reagovali spíš mlčením. „Připadalo mi, že dělají, jako by syn neexistoval. Pomohla mi jediná osoba – moje tchyně. Mluvila se mnou, naslouchala. I když říkala věty, které by se prý říkat neměly, nevadilo mi to. Byla upřímná.“
S emocemi se učila vyrovnávat sama. „Psychologové o tom tématu nemluvili. Pomohli mi lidé, kteří naslouchali. Nezáleželo mi na tom, kdo to byl. Důležité bylo, že tam se mnou byli.“ Nejvíc ji trápil pocit viny. „Takové to: kdybych udělala to, kdybych neudělala tamto...“
Pomáhala jí představa, že její syn je anděl, který ji slyší. „Nebylo to žádné konkrétní náboženství, jen moje vlastní pohádky. Spousta lidí to zavrhovala, ale mně to pomáhalo. Nenechala jsem si je vzít.“
Po devíti měsících velkého smutku v sobě objevila sílu žít dál. „Nedokážu říct, co to bylo. Ale učila jsem se žít s tím, co se stalo. Nikdy nezapomenout, a přesto jít dál.“ Po dvou letech znovu otěhotněla. Měla strach, ale snažila se myslet pozitivně. V těhotenství byla pod dohledem lékařů, personál informovala o předchozí ztrátě. Pomohlo jí to trochu zmírnit obavy.
Ostatním maminkám by poradila: „Vyhledejte ženy, které prošly podobnou zkušeností. Mluvte o tom, nepřestávejte. Nebojte se říct, co potřebujete. Nenechávejte v sobě žádnou emoci.“
Tereza: O dítě jsem přišla čtyřikrát, lékaři ztrátu zlehčovali
Tereze (30) se ani po několika pokusech o IVF nepodařilo vytoužené dítě donosit. Čtyřikrát otěhotněla – a čtyřikrát o miminko přišla ještě v raném stadiu těhotenství. Přestože ztráta nastala „jen“ v prvních týdnech, její dopad byl hluboký.
Smutek po ztrátě dítěte není něco, co má jasný časový harmonogram.
„První dny po každé ztrátě byly peklo. Cítila jsem vztek, bezmoc a strašnou křivdu. Nejvíc mi pomohla podpora manžela. Po poslední ztrátě jsme odjeli na chatu na samotě. Bez signálu, bez lidí – to bylo nejlepší rozhodnutí.“
Reakce okolí ale nebyly vždy podpůrné. „Nejčastěji jsem slyšela 'příště to vyjde' nebo 'čas to zahojí'. Jenže my jsme nevěděli, jestli vůbec nějaké příště bude. A čas... ten nic nevyřeší, „pokud nedostanete prostor truchlit.“
Podle Terezy zlehčovali situaci i někteří lékaři. „Ztráta pro ně byla rutina. Jako by se nic nestalo. Naštěstí jsme narazili i na výjimky – citlivou lékařku a empatické sestřičky. Takových by mělo být víc.“
Po posledních dvou ztrátách už si dovolila bolest opravdu prožít. Přestala na sebe tlačit, začala chodit na terapii, psala si deník. „Už jsem nechtěla být silná za každou cenu. Potřebovala jsem si to odžít.“
S emocemi se vyrovnávala dlouho. „Těhotné ženy a miminka v mém okolí mi rvala srdce. Mám v hlavě dvě konkrétní děti – stejně staré, jako by byly ty naše. Dodnes mě to bolí.“
Sama už nedoufá, že přirozeně otěhotní. „Je mi jasné, že těhotenství asi nikdy neprožiju. Ten pocit méněcennosti ve mně zůstal. Ale s manželem jsme si řekli, že pokud k nám dítě přijde, narodí se v našem srdci. Jsme schválení žadatelé o adopci.“ S partnerem ji ztráty paradoxně sblížily. „Tehdy jsem si uvědomila, že spolu zvládneme všechno. Vědět, že na to nejsem sama, bylo zásadní.“
A co by Tereza vzkázala lidem, kteří chtějí pomoci? „Nemusíte říkat nic. Stačí obejmout, být tam, zeptat se, co druhý potřebuje. Ale hlavně – neříkejte, že to není tak zlé, že to přejde nebo že můžete mít jiné dítě. To bolí víc než ticho.“
Vyjádření psycholožky Lenky Pelechové
Psycholožka Lenka Pelechová se mimo jiné věnuje podpoře rodičů a jejich blízkých, kteří procházejí perinatální ztrátou miminka nebo paliativní péčí. Jako členka Asociace poradců pro pozůstalé a vedoucí skupiny pro perinatální ztráty dobře ví, jak hluboký a složitý může být zármutek. V krátkém rozhovoru jsme se jí zeptali, jak dlouho mohou jednotlivé fáze truchlení trvat, kdy je potřeba vyhledat odbornou pomoc a jakou formu podpory rodičům nabízí.
Lenko, jak dlouho může trvat truchlení po úmrtí dítěte?
Smutek po ztrátě dítěte není něco, co má jasný časový harmonogram. Pro mnoho rodičů nejde o „uzavřenou kapitolu“, ale o ztrátu, se kterou se učí žít. První měsíce bývají velmi intenzivní, ale bolest se může vracet i dlouho po letech. Zejména v době výročí, očekávaného termínu porodu, při pohledu na děti stejného věku nebo během dalšího těhotenství. Důležité je vědět, že vlny smutku nejsou krokem zpět, ale přirozenou součástí procesu truchlení.
Lenka Pelechová. (foto: se svolením)
Kdy by rodiče měli zpozornět a vyhledat odbornou pomoc?
Pokud bolest trvá dlouhodobě a výrazně ovlivňuje každodenní fungování – například když člověk přestane zvládat práci, péči o sebe nebo mezilidské vztahy, je na místě zpozornět. Varovnými signály mohou být také úzkosti, panické ataky, nespavost, výrazný úbytek hmotnosti nebo úplné stažení se z veřejného života. Stejně tak i pocity beznaděje, viny či sebepoškozující chování. Nejde o slabost, ztráta si zaslouží péči stejně jako jakékoli jiné hluboké zranění.
Jaké formy pomoci existují?
V akutní fázi mohou pomoci krizová intervence, psychoterapie, arteterapie nebo podpůrné skupiny pro rodiče po ztrátě dítěte. Kromě odborné pomoci ulevují i symbolické rituály – napsání dopisu dítěti, zapálení svíčky nebo vytvoření místa vzpomínek. Tyto činnosti dávají bolesti tvar, prostor a často i slova, která jinak chybějí.
Pomáhá sdílení s ostatními rodiči, kteří prošli něčím podobným?
Ano, velmi. Pro mnoho rodičů je to první místo, kde nemusí nic vysvětlovat. Kde věta „rozumím ti“ není fráze, ale skutečně prožitá zkušenost. Sdílená bolest se nezmenší, ale stane se méně osamělou. Může přinést i úlevu a novou naději.
Jak se liší smutek po perinatální ztrátě podle fáze těhotenství a způsobu početí?
Ano, ale ne podle „objektivity“, spíše podle hloubky vztahu a konkrétního kontextu. Rané ztráty často zůstávají neviditelné, ale bolest je skutečná, i když okolí říká: „Vždyť to ještě nebylo miminko.“ Pozdní potraty či úmrtí po porodu přinášejí i fyzické vzpomínky, které bývají velmi silné. U ztrát po IVF nebo po dlouhé cestě k rodičovství se navíc přidává vyčerpání, frustrace a otázky typu: „Proč zrovna my?“ V každé fázi je důležité, aby byla bolest uznána a měla prostor být prožitá.
