„A máte celé gumy?“ ptají se mě v servisu. „Jak celé, to se dá přivézt i půlka pneumatiky?“ běží mi hlavou. Samozřejmě, že je mám celé a převázané mašlí. Můj nechápavý pohled se dá identifikovat i bez větší dávky empatie a automechanik rezignovaně mávne rukou. „To je jedno, my se na to podíváme.“ A takových zážitků mám na kontě víc. Jedno mají společné – prapůvodem každého z nich bylo rozhodnutí být nezávislá.
Technická kontrola vozidla – větší stres, než když mi přijde zpráva do datové schránky. „Nefunguje Vám zadní světlo, tak si přijedete ještě jednou.“ Ortel smrti, propukám v naprosto neemancipovaný pláč a představuji si, jak měním žárovku na autě podle youtube tutoriálu. Což jsem již jednou zkusila, a nedopadlo to úplně dobře. Nakonec se nade mnou smilují a na místě mi chlapi mění žárovku za slíbenou sklenici s utopenci.
Mohla bych pokračovat popisy svých chabých pokusů o vrtání, nebo jak se v jednom tahá stůl, vychovává dítě, platí nájem a večeří, když naproti člověku sedí akorát kočka. Vždycky jsem byla nezávislá a odmítala jsem dělat někomu pečovatelku nebo služku, co sbírá po bytě rozházené ponožky. A už vůbec nemám v plánu se stát jen doplňkem pro zbytnění ega. Chtěla jsem svobodu, nezávislost, život podle svých pravidel. Jen jsem si neuvědomila, že ta svoboda přijde s příplatky.
Přiznávám, muži jsou zapotřebí. A nejen kvůli měnění žárovek nebo tahání gaučů, potřebujeme je k životu, abychom se o ně mohly opřít, abychom je mohly milovat a sdílet s nimi každodenní detaily.
Freud, penisová závist a hluboký omyl
Ještě v polovině 20. století bylo samozřejmé, že žena má být především oddaná manželka, matka a opora rodiny. Dnes je situace téměř opačná, emancipovaná žena má být samostatná, výkonná, finančně nezávislá, psychicky stabilní, atraktivní, a pokud možno šťastná. Všude, za všech okolností.
Reklama
Začněme u otce psychoanalýzy. Sigmund Freud tvrdil, že žena je „neúplný muž“, trpící tzv. penisovou závistí, což má údajně určovat její vývoj i psychické problémy. Podle něj ženská psychika zůstává záhadou, jak sám přiznal ve slavné větě: „Co vlastně žena chce?“
Takový pohled ale feministické psycholožky 20. století zásadně zpochybnily. Karen Horneyová, někdejší Freudova žačka, mu vzkázala: „To není penis, co ženy závidí. Závidí mužům jejich postavení ve společnosti,“ jak vyplývá z publikace Dějiny psychologie od Aleny Plhákové.
Horneyová jako jedna z prvních tvrdila, že žena není psychicky defektní bytost, její úzkosti a nejistoty vyplývají ze společenského tlaku, který ženám jejich schopnosti upíral, ne z biologické podřízenosti.
Díky bohu za Horneyovou a další, historický boj za práva žen byl nutný a zásadní. Ženy bojují za emancipaci dlouho a ušly dlouhou cestu od toho, kde jsme byly před sto lety: svoboda vzdělání, svoboda práce, možnost volit. Vstupujeme do profesí a zaujímáme pozice, které byly historicky vyhrazeny pouze mužům. Jenže v určitém bodě se ideál emancipované ženy začal podobat superhrdince bez slabostí.
Syndrom superženy
Emancipace se interpretuje jako: „Musíš zvládnout všechno sama.“ Převzaly jsme mužskou energii, kdy se cítíme uznávané podle toho, jak jsme zaneprázdněné, jak málo spíme, jak jsme stresované a přetížené. Získaly jsme svobodu, ale platíme za ni vyčerpáním. Emancipace by neměla znamenat izolaci žen ve vlastní síle, ale nový model spolupráce, kde se povinnosti dělí a kde není slabost přiznat, že všechno sama nezvládnu. Psycholožka a sexuoložka Laura Janáčková upozorňuje, že současná společnost často klade na ženy nepřiměřené nároky.
„Ženy často přebírají více rolí najednou – jsou matkami, pracovnicemi, pečovatelkami – a společnost od nich očekává, že vše zvládnou bez pomoci. To je však dlouhodobě neudržitelné,“ upozorňuje Janáčková.
Skutečná emancipace nespočívá v tom „dělat všechno“. Jde o svobodu říct ne. Odmítnout další úkol, který už nezvládnu. Vzít si večer jen pro sebe. Být ženou, která si dovolí být unavená a která to přizná nahlas.
Sociologické výzkumy z posledních let potvrzují, že ženy, i když jsou dnes více zaměstnané než kdy dřív, stále nesou hlavní břemeno péče o děti i domácnost. Například v českém prostředí ukazuje Genderový atlas Česka (2023) dlouhodobou nerovnost v rozdělení neplacené práce: ženy denně věnují domácnosti v průměru o 1,5 hodiny více než muži.
„Vykašlete se na to očekávání! Znám hodně vyčerpaných žen, které onemocněly, protože plnily něčí očekávání,“ říká pro Flowee koučka a lektorka kurzů pro ženy Iveta Machková Kučerová. A ženám radí: „Opravdu dobře poznejte samy sebe a své limity, najděte to, co vám dává energii, dávejte si pozor na to, co vám ji bere, a vnímejte signály svého těla.“ K tomu dodává fakt, že „rebelky jsou zdravější než hodné holky“.
Rovnost v péči jako emancipace
Psycholožky i terapeutky dnes upozorňují, že mnoho žen trpí tzv. syndromem hodné holky – potřebou být dokonalé, milované, neproblematické. Výzkum Americké psychologické asociace (APA) ukazuje, že ženy častěji než muži uvádějí vysokou úroveň stresu, často kvůli neschopnosti nastavit hranice. Skutečná emancipace ale nespočívá v tom „dělat všechno“. Jde o svobodu říct ne. Odmítnout další úkol, který už nezvládnu. Vzít si večer jen pro sebe. Být ženou, která si dovolí být unavená a která to přizná nahlas.
„Žila jsem podle dogmatu: Ženy přede mnou to dokázaly, ženy po mně to dokážou, tak já taky. A dokázala jsem to. Neuvědomila jsem si však, že honím iluzi,“ popisuje Sara svou zkušenost pro MS Magazin. Není jediná, možná se v tom poznáte i vy. Kolik energie ztratí ženy tím, že se snaží vyhovět všem, partnerovi, dětem, šéfovi, společnosti i sobě samé?
V 21. století bychom neměly usilovat o rovnost práv, tu už jsme si snad vybojovaly, ale co rovnost v péči? V tom, kdo vaří večeři. Kdo bere dítě k lékaři. Kdo si vezme volno, když je potřeba. Nejde jen o vnější rovnost, ale o vnitřní rovnováhu. Naše kultura je stále posedlá výkonem. Ženy jsou obdivovány za to, kolik toho stihnou, ne za to, že si dovedou říct dost. Ale právě tady je klíč. Emancipace není dřina do roztrhání těla, je to i možnost spočinout, žít svůj život tak, jak ho chceme. I kdyby to znamenalo být nedostupná, líná, nebo jen tichá.
Jak říká známá francouzská filozofka Simone de Beauvoir: „Ženou se nerodíme, ale stáváme.“ Dnes k tomu patří i to, že se žena rozhodne stvořit samu sebe jinak, bez viny, že nestíhá všechno, co by měla.
