Dětská přátelství se změnila. Místo tajemství šeptaných pod peřinou teď frčí hlasovky, místo psaní na lavici letí lajky na Instagramu. Emoce se vměstnávají do smajlíků, hádky se řeší ignorací ve skupinovém chatu a pokusy o sdílení hlubších emocí často zůstávají viset někde mezi zprávami a emotikony.
Mediátorka Klára Harazinová, která pomáhá dětem i dospívajícím řešit konflikty a obnovovat porušené vztahy, ví, jak tenká je dnes hranice mezi kamarádstvím a osaměním. V rozhovoru vysvětluje, proč je pro děti těžké navazovat opravdová přátelství, jakou roli v tom hraje online svět a co s tím můžeme jako dospělí dělat. Protože přátelství není jen o tom, s kým máte nejvíc společných fotek, ale komu se můžete svěřit, s kým se opravdu zasmějete, a kdo vás podrží, když nejste ve své kůži.
Co považujete za největší výzvy, kterým čelí děti a dospívající při komunikaci mezi sebou? Jaké jsou hlavní příčiny, proč se dnes ve vztazích mezi mladými lidmi často „zadrhávají“ rozhovory?
Komunikace mezi dnešními dětmi není jednoduchá. Největší překážkou je digitální svět. Osobní rozhovory nahrazují rychlé zprávy jako „OK“, „idk“ nebo emoji. Ty sice něco vyjadřují, ale opravdové emoce v nich chybí. Zkuste přesně popsat vztek, nejistotu nebo zklamání smajlíkem. 😡? Těžko.
Do toho přichází tlak na dokonalost z Instagramu, TikToku a dalších sítí. Mnozí mladí mají pocit, že když nevypadají nebo nemluví jako influenceři, nejsou dost dobří. A tak raději mlčí, než aby riskovali, že budou za trapné nebo divné.
Když už chtějí něco říct, přichází strach z odmítnutí. Co když mě odsoudí? Co když nebudu souhlasit s ostatními? Raději pokyvují hlavou a utíkají do bezpečné zóny. Třeba k dalšímu videu na YouTube.
Schopnost naslouchat a vnímat druhého pomalu mizí. Všichni jsou neustále online, ale když dojde na opravdový rozhovor, telefon má často přednost před člověkem naproti. Svět je rychlý, odpovědi krátké a trpělivost? Vystačí tak na pár procent baterky.
Jak byste popsala klíčové prvky přístupu nenásilné komunikace a mediace a proč jsou důležité právě ve vztazích dětí a teenagerů?
Nejde jen o to, jak předejít hádce. Jde o to, jak se učit mluvit, naslouchat a chápat druhé. Tento způsob komunikace dává mladým lidem konkrétní nástroje, jak zvládat konflikty a budovat zdravé vztahy.
Reklama
Klíčové prvky jsou jednoduché, ale účinné: naučit se vyjadřovat vlastní potřeby, naslouchat bez přerušování a vcítit se do druhého. Nenásilná komunikace pomáhá mluvit i o těžkých věcech bez obviňování. Zásadní je oddělit pozorování od hodnocení – místo „Jsi protivný“ říct: „Když mi neodpovíš, cítím se odstrčeně.“ Malá úprava slov, ale velký rozdíl v dopadu.
Techniky mediace jdou ještě dál. Ukazují, že naslouchání není jen čekání na svou řadu, ale skutečná snaha porozumět. Když se obě strany cítí vyslyšené, napětí mizí a místo hádky může přijít dohoda.
Tento přístup pomáhá mladým růst v sebevědomé a empatické lidi. A to je základ nejen pro přátelství, ale i pro vztahy v rodině a v budoucí práci.
Jak může mediace a nenásilná komunikace pomoci při řešení konfliktů mezi dětmi a adolescenty? Můžete uvést konkrétní techniky nebo cvičení, které jsou efektivní?
Učí děti vyjadřovat pocity a potřeby bez obviňování a křiku. Důležitý je respekt, empatie a hledání řešení místo hledání viny.
Klíčové je opravdové naslouchání bez přerušování, které často snižuje napětí. Pomáhá také parafrázování, které ukazuje, že jsme porozuměli, a používání „já“ výroků například: „Cítil jsem se zklamaný“ místo „Ty za to můžeš“.
Zkoušení, jaké to je být na chvíli v kůži druhého, přirozeně rozvíjí empatii. Tyto dovednosti pomáhají budovat zdravé vztahy nejen ve škole, ale po celý život. Jsou to praktické a citlivé nástroje, které opravdu fungují.
Jaké jsou hlavní rozdíly mezi mediací dospělých a mediací dětí a teenagerů? Jaké přístupy jsou u mladší generace nejúčinnější?
Mediace dětí a teenagerů není jen „malá verze“ mediace dospělých. Je to úplně jiný svět, který vyžaduje trpělivost, hravost a hodně empatie. Dospělí lépe pojmenují své pocity a hledají kompromisy. Mladší generace často nezná kompromisy a reaguje impulzivně. Je třeba přizpůsobit jazyk, tempo a vytvořit bezpečné prostředí bez posměchu. Učí se řešit konflikty s respektem, ne výbuchy emocí.
Jak můžete motivovat děti a teenagery, aby se nebáli otevřeně mluvit o svých pocitech i při konfliktu nebo napětí?
Děti se otevřou, když cítí, že je někdo opravdu poslouchá a nesoudí. Důležitý je bezpečný prostor, kde není ostuda za smutek nebo vztek. Mluvit o emocích není slabost, ale odvaha. Když dospělí sami otevřeně mluví o svých pocitech, učí děti, že je to normální a bezpečné. Upřímný zájem, trpělivost a důvěra fungují lépe než rady. Když děti vědí, že jejich hlas má váhu, začnou mluvit a často překvapí, co mají na srdci.
Existují nějaké konkrétní metody, jak naučit děti a teenagery aktivně naslouchat? A proč je naslouchání v rámci jejich vzorců komunikace tak důležité?
Učit děti naslouchat není o povelu „Teď dávej pozor“. Jde o to být tím, kdo skutečně poslouchá, a tím ukázat, co znamená být slyšen. Dospělí nejsou jen ti, kdo mluví, ale hlavně vzory. Když dítě zažije, že mu někdo věnuje opravdovou pozornost, začne věřit, že jeho slova mají váhu.
Když děti poznají, že zábava jde i bez obrazovky a není to nuda, začnou si toho vážit.
To ho motivuje naslouchat i druhým. Aktivní naslouchání není čekání, až druhý domluví, ale být přítomný ušima, hlavou i srdcem. Teenageři s tím často bojují, protože svět kolem nich je hlasitý, rychlý a plný tlaků. Zastavit se a opravdu se soustředit je dnes spíš dovednost než samozřejmost.
Sociální média často poskytují možnost uniknout od konfrontace a emocí. Jakým způsobem se dá dětem a teenagerům ukázat, že komunikace tváří v tvář je pro jejich osobní rozvoj a vztahy mnohem cennější?
Virtuální svět je rychlý, pohodlný a dostupný. Ale když dětem ukážeme, že osobní rozhovor může být nejen efektivnější, ale i zábavnější, začnou chápat, že nic nenahradí opravdový lidský kontakt. Nejde o zatracování internetu, ale o vysvětlení rozdílů. Online komunikace postrádá mimiku, tón hlasu a pohled do očí, a právě v těchto detailech často leží to nejdůležitější. Smajlíkem intonaci hlasu nenahradíte. Když děti zažijí, že osobní rozhovor vede k rychlejšímu porozumění, lepším řešením konfliktů a větší pohodě, začnou si ho vážit. Pomozme jim najít rovnováhu mezi online světem a tím skutečným.
Jak důležitou roli hraje při výuce nenásilné komunikace samotný přístup dospělých – rodičů, učitelů a dalších vychovatelů? Co by měli dělat, aby dětem ukázali správný model komunikace?
Nejvíc se děti učí tím, co vidí kolem sebe, proto je zásadní, aby dospělí byli vzorem v komunikaci s respektem, bez agrese. Rodiče a učitelé pomáhají tím, že klidně řeší konflikty, umí se omluvit, když udělají chybu, a kladou důraz na porozumění i v nepříjemných situacích. Když dospělí komunikují otevřeně, empaticky a konstruktivně, učí děti, jak být sami sebou a jak se chovat ve vztazích bez skrývání.
Když dospělí naslouchají, uznávají chyby a hledají řešení místo viníka, vzniká prostředí, kde se děti nebojí mluvit. Vědí, že i když něco pokazí, dá se to napravit slovy, ne silou. Komunikace není o pravdě nebo vítězství, ale o naslouchání. Ukážeme-li to dětem, vychováme sebevědomé lidi, kteří jednají férově a s respektem. Tím budeme dobrými průvodci a z našich dětí vyrostou spokojení rodiče, kteří toto předají dál.
Jaké kroky byste doporučila rodičům, aby podpořili své děti v rozvoji zdravých a silných přátelství, která nejsou založena pouze na online interakcích?
Nejdůležitější je vytvářet příležitosti k přátelství „naživo“. Rodiče mohou děti podporovat, aby zvaly kamarády domů, trávily čas venku, jezdily na výlety nebo chodily do kroužků, kde se potkávají s vrstevníky tváří v tvář. Svět mimo obrazovku jim musíme připomenout zážitky, ne zákazy.
Důležité je také s dětmi mluvit o tom, co pro ně přátelství znamená, co je pro ně důležité a kdy se cítí dobře nebo naopak špatně. Učíme je tím přemýšlet o kvalitě vztahů, nejen o jejich počtu.
A hlavně, buďme sami vzorem. Když děti vidí, že i my si najdeme čas na přátele, mluvíme s nimi osobně a udržujeme blízké vztahy tváří v tvář, pochopí, že to má smysl. Skutečné přátelství není o lajku, ale o blízkosti, důvěře a společně prožitém čase.
Co byste řekla rodičům, kteří mají obavy z vlivu digitálních technologií na mezilidské vztahy jejich dětí? Jak mohou zajistit, že technologie nebudou nahrazovat skutečnou interakci mezi přáteli?
Rozumím obavám rodičů. Technologie samy o sobě nejsou špatné, ale snadno v nich lze „uvíznout“ a zapomenout, že přátelství nejsou jen notifikace a emoji. Dobrá zpráva je, že technologie mohou být skvělým pomocníkem, pokud je uchopíme s rozumem. Klíčem je rovnováha. Internet je dobrý sluha, ale zlý pán.
Rodiče by neměli jen zakazovat nebo strašit, ale nabídnout dětem zajímavé alternativy – společný čas, výlety, návštěvy a reálné zážitky s kamarády. Když děti poznají, že zábava jde i bez obrazovky a není to nuda, začnou si toho vážit.
Klára Harazinová
Mediátorka a lektorka zaměřená na komunikaci a spolupráci v péči o duševní zdraví dětí a dospívajících. Zakladatelka projektu Meddix.cz.
Důležité je také s dětmi mluvit o tom, co na sítích dělají, co je těší a co trápí. Čím víc se děti cítí slyšené, tím víc si uvědomují, že vztahy „naživo“ jsou hlubší, opravdovější a často i veselejší než virtuální. A hlavně, buďme v tom s nimi. Když děti vidí, že my zvládáme být přítomní a odložit telefon, naučí se to také.
Jaké praktické kroky by školy mohly podniknout k tomu, aby pomohly dětem a teenagerům lépe komunikovat a řešit konflikty v jejich vztazích?
Školy jsou ideálním místem, kde se dá komunikace učit nejen teoreticky, ale i v praxi. Nemusí jít hned o velké reformy, i malé změny mohou mít velký dopad. Začněme tím nejzákladnějším: vytvořením bezpečného a respektujícího prostředí, kde se děti nebojí mluvit nahlas o tom, co je těší i co je trápí. Učitelé tu hrají klíčovou roli. Když sami ukazují, jak řešit konflikty klidně a s respektem, dávají tím dětem nenahraditelný příklad.
Jedním z efektivních kroků je zavádění programů, které dětem a dospívajícím ukazují, jak mluvit, kdy mlčet a proč naslouchat. Právě na to se zaměřuje náš projekt. Přináší do škol interaktivní přístup k řešení konfliktů, rozvíjení empatie i konkrétní techniky, jako je aktivní naslouchání, parafrázování nebo práce s já výroky a mnoho dalších. Děti se tak učí, že i když to mezi nimi někdy vře, nemusí to končit hádkou. Stačí znát slova, která mají váhu.
Když k tomu přidáme školení pedagogů, peer mediaci nebo práci s třídními kolektivy, vzniká ve škole prostředí, které podporuje zdravé vztahy a důvěru. A to nejlepší? Tyto komunikační dovednosti si děti neodnesou jen do další vyučovací hodiny, ale do celého života. Do přátelství, partnerství i budoucích pracovních týmů. Základy, které položíme dnes, staví jejich vztahy na celý život.
