Dopis čtenáře
Dobrý den,
je mi 45 let, jsem ženatý, mám malé dítě a můžete mi říkat třeba Petr. Nikdy jsem se nepovažoval za násilníka. Neměl jsem ani žádné problémy ve vztazích. Jenže nedávno jsem četl o kauze Cornell 7 a připomnělo mi to noc z mládí, která se odehrála před více než dvaceti lety.
Slavili jsme tehdy narozeniny. Byli jsme hodně divocí. Ve velkém domě něčích rodičů jsme pouštěli techno, hodně pili a brali různé drogy. Byla tam i moje kamarádka, se kterou jsme už nějakou dobu flirtovali. Skončili jsme spolu v pokoji a začali mít sex. Oba jsme s tím souhlasili.
Jenže pak přišel moment, který bych nejraději ani nepopisoval. Do pokoje vešel jeden náš kamarád. Byl opilý stejně jako já. Sedl si k nám na postel, začal nás komentovat a pak prohlásil, že se přidá.
Kamarádka ho hned neposlala do háje. A já ho nezastavil. Říkal jsem si, že trojku člověk jen tak v životě nezažije. Jenže kamarádka protestovala. Říkala, že tohle už je na ni moc. My jsme se smáli a přemlouvali ji.
Brali jsme to jako zábavu, něco, co jsme viděli v pornu. Znali jsme se všichni několik let a vůbec nás nenapadlo, že bychom si mezi sebou mohli ublížit.
Pak už si všechno pamatuji jen v útržcích. Byla hodně opilá a postupně přestávala reagovat. Myslím, že chvílemi ztrácela vědomí. Pamatuji si, že měla zavřené oči. Přesto jsme pokračovali.
Ráno z domu rychle odešla. Později se nám začala vyhýbat a nakonec jsme úplně ztratili kontakt. Nikdy jsme o tom spolu nemluvili.
Já jsem si to nějakou dobu uchovával v hlavě jako bizarní vzpomínku na divoké mládí. Pak jsem na to prakticky zapomněl. Až doteď.
Když jsem četl o případu na Cornellu, najednou mi došlo, že jsme ji de facto znásilnili. Nebyl to ten nejhorší způsob znásilnění, ale znásilnění to bylo.
Od té doby mě to pronásleduje. Pořád na to myslím a je mi ze sebe zle. Chtěl bych to nějak vyřešit. Možná se jí omluvit, možná se někomu přiznat. Třeba i manželce.
Jenže samozřejmě nechci rozbít svoje hezké manželství. Máme malé dítě a já tu pro něj chci být.
Žena už se mě ptala, co se se mnou děje. V minulosti jsem prodělal depresivní epizodu, takže mám obavu, že pokud se to nezlepší, budu muset znovu k psychiatrovi.
Nevím, jak se mám v téhle situaci zachovat. Co je eticky správné udělat? Mám se pokusit napravit něco, co se stalo před dvaceti lety, i když tím možná ublížím dalším lidem? A jak se mám rozhodnout s ohledem na svou ženu a dítě?
Odpověď poradny: Jeden čin nemusí definovat celý váš život. Odpovědnosti vás ale nezbavuje
Milý Petře,
to, co popisujete, bylo sexuální násilí. Vaše kamarádka souhlasila se sexem s vámi, nikoli s dalším mužem. Když protestovala, nezastavili jste. Přemlouvali jste ji, a přestože byla natolik opilá, že podle vašich vzpomínek chvílemi ztrácela vědomí, pokračovali jste. Alkohol, vaše mládí ani skutečnost, že jste se všichni znali, na tom nic nemění.
Píšete, že to nebyl ten nejhorší způsob znásilnění. Rozumím, proč máte potřebu takto uvažovat. Možná se snažíte smířit obraz člověka, kterým jste dnes, s tím, co jste tehdy udělal. Jenže závažnost sexuálního násilí se nedá měřit pouze tím, zda při něm někdo použil fyzickou sílu. Vaše kamarádka nesouhlasila a vy jste její nesouhlas nerespektovali.
Je důležité, že si to dnes dokážete připustit. Sebereflexe je ale teprve začátek, nikoli odčinění toho, co se stalo.
Nevíte, jak vaše tehdejší kamarádka událost prožívala a jaké následky pro ni měla. Možná ji poznamenala na dlouhé roky, možná se s ní dokázala vyrovnat. To nemůžete vědět a nemůžete ani předpokládat, že čas všechno zahojil.
Omluva nesmí sloužit jen k tomu, aby se ulevilo vám
Ptáte se, zda se jí máte omluvit. Omluva může být důležitá, ale pouze tehdy, pokud respektuje potřeby člověka, kterému bylo ublíženo. Zkuste se proto nejprve zamyslet, proč ji chcete kontaktovat. Chcete jí dát najevo, že dnes chápete, co jste udělal? Nebo doufáte, že vám odpustí a vám se konečně uleví?
To jsou dvě velmi odlišné motivace. Než se rozhodnete ji vyhledat, doporučila bych vám probrat takový krok s psychoterapeutem, který má zkušenosti s problematikou sexuálního násilí. Nečekané setkání nebo zpráva po dvaceti letech pro ni nemusí být vítaná. A pokud se rozhodne s vámi nemluvit, budete to muset respektovat.
Podobně složitá je otázka, zda se svěřit manželce. Neexistuje jednoduchá odpověď, která by současně ochránila vás, vaši rodinu i všechny ostatní. Vaše žena má právo na vlastní rozhodování, stejně jako vy nesete odpovědnost za svou minulost.
Nedoporučovala bych vám ale dělat tak zásadní krok impulzivně, pouze proto, abyste se zbavil tíhy tajemství. I tuto otázku můžete nejprve otevřít v terapii. A počítejte s tím, že případné přiznání může mít důsledky, které nebudete moci ovlivnit.
Důležité není jen to, jaký jste dnes člověk
Píšete, že jste nikdy neměl problémy ve vztazích a dnes žijete spokojeným rodinným životem. To je důležitá součást vašeho příběhu, ale nemůže vymazat tu druhou.
Zkuste se také zamyslet nad tím, jak dnes přistupujete k hranicím druhých lidí. Dokážete přijmout odmítnutí bez přesvědčování? Záleží vám na tom, aby se vaše partnerka cítila bezpečně a mohla kdykoli říct ne? Rozumíte dnes tomu, proč jste tehdy dali přednost vlastnímu vzrušení před zjevným nesouhlasem kamarádky?
A ještě jedna věc. Nemusíte se po zbytek života nenávidět, abyste dokázal přijmout odpovědnost. Neustálé sebetrýznění samo o sobě nikomu nepomůže. Stejně tak ale není řešením minulost vytěsnit a přesvědčit se, že dnes jste už jiný člověk, takže na tom, co se stalo, nezáleží.
Doporučila bych vám vyhledat psychoterapeutickou pomoc už nyní. Nejen kvůli výčitkám, ale i proto, abyste porozuměl svému tehdejšímu jednání a mohl se zodpovědně rozhodnout, co dál. Vzhledem k prodělané depresivní epizodě je namístě obrátit se také na psychiatra, pokud se váš psychický stav zhoršuje.
Můžete si rovněž nechat nezávisle vysvětlit právní rozměr svého jednání. Převzetí odpovědnosti totiž může znamenat i přijetí důsledků, které nejsou příjemné.
Jeden strašný čin nemusí definovat celý váš život. Zůstává ale jeho součástí. A skutečná změna nezačíná ve chvíli, kdy si odpustíte, nýbrž ve chvíli, kdy přestanete hledat omluvy pro to, co jste udělal, a dokážete přijmout odpovědnost i bez záruky, že vám někdo odpustí.
