Sedíte s kamarádkou u vína. Znáte se patnáct let a už si ani pořádně nepamatujete dobu, kdy jste si nevolaly pokaždé, když se něco dělo. Ví, koho jste milovala, koho jste milovat neměla, co vás štve na vlastní rodině, a zná několik historek, které svěřila jenom vám. Vy o ní víte přibližně totéž.
Pak se mezi řečí zmíní o stejně soukromé zprávě, kterou jí poslala jiná kamarádka. Tu si ale pro sebe nenechala, minimálně vy už její obsah znáte. Když se zarazíte, jen mávne rukou. Vždyť tam přece nic tak závažného nebylo. Za chvíli už se bavíte o práci a večer skončí jako obvykle. Jenže druhý den se stane něco, co byste dřív jako první chtěla probrat právě s ní. Tentokrát si to necháte pro sebe.
V takové chvíli se nezmění patnáct let společné historie. Změní se něco méně nápadného: naše představa o tom, co pro druhého znamená důvěra. Většina lidí ale nejsou padouši, kteří by takové „podrazy‟ plánovali dopředu. Spíš v sobě nosí jiné měřítko blízkosti. Někdy nás zkrátka varuje konkrétní přešlap, jindy jen postupné zjištění, že si nerozumíme v tom podstatném: jak hluboké naše pouto vlastně je. Někdo s vámi může rád probírat víkendové plány, ale odmítne nést tíhu vašich pochybností. Může si upřímně vážit vaší pomoci, a přesto vás nepovažovat za člověka, kterému by sám v noci zavolal.
Když si z pár milých slov postavíme vzdušný zámek
Představa o velkém přátelství se někdy poskládá z úplných drobností. Kolega v práci vám při ranním shonu podrží dveře a pamatuje si jméno vašeho psa, bratranec vám v sobotu půjčí dodávku a kamarád z vysoké se s vámi u piva směje starým historkám. Z těchto korálků si ochotně navlékneme celý náhrdelník hluboké důvěry. Jenže druhá strana o naší představě často nemá ani tušení. Noční hovor na lavičce v parku, který pro nás znamenal otevření srdce, byl pro něj možná jen příjemnou kulisou k cigaretě. A pomoc při stěhování nevznikla ze spojenectví na život a na smrt, ale z toho, že dotyčný zkrátka neměl v sobotu dopoledne lepší program.
Kdybychom od každého známého vyžadovali úřední potvrzení vzájemnosti, náš svět by se proměnil v chladnou kancelář.
Tento propastný rozdíl mezi představou a realitou přesně popsala studie zaměřená na vzájemnost v přátelství. Lidé v průzkumu s jistotou očekávali, že jejich náklonnost bude opětována v devadesáti čtyřech procentech případů. Skutečnost však byla podstatně střízlivější: vzájemná byla sotva polovina těchto vazeb.
Procházka vzpomínkami
Vystřízlivění má nepříjemnou vlastnost: obrací se proti minulosti. Jakmile prohlédneme, začneme v paměti znovu procházet staré rozhovory a ptáme se, kde všude jsme byli slepí. Co vlastně znamenalo to vyhýbavé ticho před dvěma lety na chatě? Byla tehdejší nabídka pomoci upřímná, nebo šlo jen o společenskou konvenci? Skončilo to přátelství až dnes u kavárenského stolku, nebo neexistovalo nikdy?
Vzpomínky v hlavě zůstanou, jen jejich barvy vyblednou. Společný výlet k moři, noční oslavy i propovídané večery na balkoně se nestaly přeludem, jen je najednou vidím v docela jiném světle. Chvíle, kterou jsme považovali za neotřesitelný důkaz věrnosti, byla pro druhého jen hezkým zážitkem, který s koncem léta vyprchal.
Právě v takových chvílích bývá nejtěžší nespadnout do zahořklosti a neprohlásit všechny ty roky za lež. Důvěra ve vzájemné pouto sice bolí, když narazí na lhostejnost, ale bez ochoty riskovat zklamání bychom nikdy žádný vztah nezačali. Kdybychom od každého známého vyžadovali úřední potvrzení vzájemnosti, náš svět by se proměnil v chladnou kancelář.
Proč se i oblíbené místo změní
Místa, kde se vztahy tvořily, do sebe postupně nasáknou všechno, co jsme tam prožili. Výzkumy z oblasti environmentální psychologie potvrzují, že naše citová vazba k určitému prostoru stojí na osobních vzpomínkách a bezpečí, které v něm cítíme.
Proto se po ztrátě iluzí promění i samotný prostor. Kancelářská kuchyňka, kde jste ještě minulý měsíc plánovali společnou budoucnost, se promění v obyčejnou studenou místnost s mikrovlnkou. Rodinný obývák ztratí veškeré teplo po prvním ostrém rozhovoru o dědictví. Nábytek zůstal na svém místě, ale vyprchal z něj smysl, který jste mu dávali. Často se nám přitom nestýská po samotné kavárně ani po onom konkrétním člověku, ale po nás samých: po té naivní, bezstarostné verzi sebe sama, která ještě nemusela vážit každé slovo na lékárnických vahách.
Sociolog Zygmunt Bauman ve své knize Tekutá láska trefně pojmenoval napětí dnešní doby: toužíme po hlubokém propojení, ale zároveň si ponecháváme prostor, abychom mohli kdykoli bez závazků odejít. Proto tolik bolí zjištění, že zatímco my jsme v druhém viděli nejbližšího spojence, pro něj jsme byli jen někdo, koho je příjemné potkat, ale snadné postrádat. Čas nám sice nevrátí člověka, kterého jsme si vysnili, ale naučí nás přijímat druhé takové, jací jsou.
Reklama
