Jsou přátelství, která dozrávají celé roky. A pak taková, která jako by přeskočila všechny mezikroky. Během několika dnů vznikne důvěra, otevřenost i pocit blízkosti, který překvapí i samotné aktéry. Proč to jde na dovolené mnohem snáz než doma? Odpověď hledají psychologové už řadu let.
Na první pohled to působí zvláštně. Vztah, který trval jen několik dní, přitom někdy působí intenzivněji než přátelství budovaná celé roky. Odpověď nespočívá ani tak v povaze lidí jako spíš v okolnostech, za kterých se potkali.
Na dovolené jsme trochu jiní lidé
Psycholožka Ankita Guchait v článku pro Psychology Today připomíná, že cestování nás dostává do takzvaného liminálního prostoru. Antropologové tím označují přechodné období, kdy na chvíli vystoupíme z běžného života. Neřešíme pracovní porady, školní kroužky ani seznam úkolů na lednici. Místo zaměstnance, rodiče nebo studenta jsme jednoduše člověk, který objevuje nové místo.
S tím se mění i naše chování. Snáz přijmeme pozvání na společnou večeři, dáme se do řeči s lidmi u vedlejšího stolu nebo strávíme celé odpoledne s partou, kterou jsme ještě ráno vůbec neznali. Prostředí, ve kterém nikdo nic neočekává a nikam nespěchá, otevírá dveře setkáním, ke kterým by doma možná vůbec nedošlo.
Cizím lidem někdy řekneme víc než známým
Možná jste to zažili sami. Sedíte vedle někoho ve vlaku, na hotelové terase nebo během dlouhého čekání na letišti. Za hodinu už si povídáte o vztazích, práci nebo věcech, které běžně nesvěřujete ani některým dlouholetým přátelům.
Psychologové tenhle jev popisují jako efekt „cizince ve vlaku“. Paradoxně se totiž často snáz otevřeme člověku, kterého už možná nikdy neuvidíme. Právě vědomí, že se naše cesty nejspíš brzy rozejdou, vytváří zvláštní pocit bezpečí. Nemusíme přemýšlet nad tím, co si o nás bude myslet za měsíc nebo za rok.
Po letech si často nevybavíme celé jméno člověka, se kterým jsme seděli do noci na pláži nebo sdíleli stan pod horami. Zato si vybavíme rozhovor, který přišel úplně nečekaně. Nebo ten zvláštní pocit, že jsme si s někým rozuměli, jako bychom se znali odjakživa.
Svoji roli hraje i to, čemu psychologové říkají situační intimita. Když spolu lidé hledají cestu cizím městem, ztratí se na turistické stezce, čekají na opožděný trajekt nebo společně sledují východ slunce na pláži, sdílejí emoce, které běžný pracovní den zkrátka nenabízí.
Společné zážitky vytvářejí blízkost překvapivě rychle. Výzkumy ukazují, že nové zkušenosti podporují důvěru, pocit sounáležitosti i ochotu otevírat se druhým lidem. Někdy tak stačí několik intenzivních dnů, aby vzniklo pouto, které působí mnohem pevněji, než by odpovídalo době, po kterou se lidé znají.
Nejde o délku, ale o intenzitu
Máme tendenci věřit, že pevná přátelství vznikají hlavně časem. Psychologové ale upozorňují, že samotná délka vztahu ještě nevypovídá o jeho hloubce. Mnohem důležitější bývá to, co spolu lidé skutečně prožijí.
Na dovolené se během několika dnů odehraje něco, na co v běžném životě potřebujeme měsíce. Společně řešíme zpožděné spoje, hledáme cestu cizím městem, improvizujeme, smějeme se vlastním přešlapům nebo sedíme dlouho do noci a máme čas na rozhovory, které by doma mezi prací, dětmi a povinnostmi nikdy nevznikly.
Někdy nás víc ovlivní člověk, kterého známe pouhý týden, než někdo, koho potkáváme celé roky, ale naše rozhovory nikdy nepřesáhly běžnou konverzaci o práci nebo počasí.
Ne všechna přátelství mají vydržet celý život
Právě tady ale přichází jedno časté nedorozumění. Když si po návratu domů přestanou psát, mají pocit, že celé přátelství vlastně nemělo význam.
Psycholožka Ankita Guchait ale upozorňuje, že podobné uvažování je zbytečně přísné. Letní přátelství totiž často vznikají v prostředí, které samo o sobě podporuje blízkost. Sdílíme stejné místo, stejný rytmus dne, společné zážitky i pocit svobody. Jakmile se vrátíme domů, změní se úplně všechno. Práce, rodina, časová pásma, stovky kilometrů mezi lidmi i každodenní povinnosti. Nemusí se změnit samotný vztah. Zmizí ale okolnosti, které mu pomáhaly růst.
Proto není fér hodnotit letní přátelství jen podle toho, jestli vydrželo dalších deset let. Už v sedmdesátých letech na to upozornil sociolog Mark Granovetter svou teorií takzvaných slabých vazeb. Ukázal, že i vztahy, které nejsou celoživotní ani každodenní, mohou člověka výrazně ovlivnit. Díky nim poznáváme nové lidi, získáváme jiný pohled na svět nebo odvahu udělat něco, co bychom sami nikdy nezkusili.
Význam přátelství potvrzují i dlouhodobé výzkumy. Metaanalýza americké psycholožky Julianne Holt-Lunstad, která zahrnovala data od více než 308 tisíc lidí, ukázala, že lidé se silnými sociálními vztahy mají přibližně o 50 procent vyšší pravděpodobnost delšího života než ti, kteří žijí sociálně izolovaně.
Autoři zároveň upozorňují, že kvalita mezilidských vztahů ovlivňuje zdraví podobně výrazně jako některé známé rizikové faktory životního stylu, například kouření nebo fyzická nečinnost.
Psycholožka Zena Burgess z Australské psychologické společnosti připomíná, že v dospělosti už blízká přátelství většinou nevznikají sama od sebe. Na rozdíl od školních let spolu netrávíme celé dny, a tak je potřeba společný čas vytvářet vědomě. Podle ní blízkost vzniká hlavně tehdy, když spolu lidé tráví delší čas, vedou otevřené rozhovory a nebojí se ukázat zranitelnost.
Po letech si často nevybavíme celé jméno člověka, se kterým jsme seděli do noci na pláži nebo sdíleli stan pod horami. Zato si vybavíme rozhovor, který přišel úplně nečekaně. Nebo ten zvláštní pocit, že jsme si s někým rozuměli, jako bychom se znali odjakživa.
Někteří lidé naším životem projdou jen na pár dnů. Přesto v něm zanechají něco, co přetrvá mnohem déle než samotné přátelství. Někdy stačí jedno léto, jeden společný výlet nebo jeden dlouhý rozhovor, aby vznikla vzpomínka, ke které se člověk vrací ještě po letech.
Ne všechna přátelství musí vydržet desítky let, aby měla smysl. Některá patří jen jednomu létu. Přijdou ve správnou chvíli, obohatí nás o nový pohled na svět, dodají odvahu nebo prostě jen připomenou, jak snadné je navázat opravdový lidský kontakt, když na sebe máme čas.
