„Moje vlastní cesta byla dlouhá,“ říká s klidem, který se nedá naučit z knih. „Vystudoval jsem muzikoterapii a roky jsem pracoval v sociálních službách. Pečoval jsem o lidi se zdravotním postižením i o ty, kteří stáli na konci svého života. Byla to setkání, která mě naučila pokoře, pravdivosti a vděčnosti za každý okamžik.“
Na chvíli se odmlčí, jako by se dotýkal těch obrazů z minulosti. „Pak přišly systemické konstelace,“ pokračuje. „A z nich se postupně zrodila moje dnešní práce – cesta k opravdovosti a svobodě.“
Pane Němečku, co vlastně rozumíte pod pojmem „rodový dluh“? Je to spíš metafora, nebo skutečná energie, kterou neseme?
Rodový dluh vnímám jako skutečnou energii, kterou v sobě neseme za ty, kdo před námi něco neunesli, nedokončili nebo potlačili. Je to tíha, která nepatří nám, ale proudí skrze naše tělo a život, dokud ji nevyneseme na světlo a nevrátíme tam, kam patří. Není to jen metafora, je to síla, která nás svazuje, dokud se nerozhodneme ji propustit.
Jakým způsobem se rodové dluhy nejčastěji projevují v našich životech – ve vztazích, zdraví nebo třeba v kariéře?
Uvedu příklady z praxe konstalatéra. Ve vztazích to bývá ten pocit, že se pořád točíme v kruhu. Potkáme partnera, a i když je jiný než ti předtím, v jádru se opakuje stejný vzorec – nedostatek respektu, závislost, boj o moc, neschopnost se skutečně potkat. To není náhoda. To je otisk rodového příběhu, který běží, i když jsme si vědomě řekli, že to už nechceme.
Na úrovni zdraví se to projeví jako symptomy, které nás nutí zastavit. Tělo nám ukazuje, co si rod nesl a co se v nás aktivuje, protože jsme součástí toho řetězce. Někdy jsou to nemoci, které se táhnou generacemi. Jindy úrazy nebo stavy, které nás vtahují zpět do rodového pole.
Když si dovolíme říct: „Tohle není celé moje, já to jen nesu,“ příběh se začne uvolňovat. Často stačí ten okamžik pravdy – a padne z nás batoh, o kterém jsme si celý život mysleli, že je náš.
V kariéře a seberealizaci se to ukáže jako neviditelný strop. Máme schopnosti, chuť, vize… ale něco nás pořád drží zpátky. Nedovolí nám jít naplno. Tam už nejednáme jen sami za sebe, ale i za ty, kdo šli před námi, za jejich strach, jejich křivdy, jejich neodžité sny.
Nejtěžší na přijetí je, že některé potíže nejsou naše, ale zděděné.
Může se stát, že člověk opakuje příběh svých předků, aniž by o tom věděl? Jak to poznat?
Ano, může se to stát. Člověk může žít příběh svých předků, aniž by to věděl. Rod nese paměť – neuzavřené osudy, bolesti i nevyřčené pravdy. Ty pak hledají někoho, kdo je znovu prožije a možná konečně uvolní.
Poznáme to třeba tak, že se nám v životě opakují stejné vzorce – v partnerstvích, v práci, v rodině. Že neseme tíhu, která není naše, a přesto nás svazuje. Že naše reakce jsou silnější, než by situace vyžadovala. Že tělo nese symptomy, které nedávají smysl.
Třeba v konstelacích se ukáže, že to, co žijeme, je propojené s někým před námi. A když si dovolíme říct: „Tohle není celé moje, já to jen nesu,“ příběh se začne uvolňovat. Často stačí ten okamžik pravdy – a padne z nás batoh, o kterém jsme si celý život mysleli, že je náš.
V čem je podle vás nejtěžší přijmout, že některé naše potíže nejsou „naše“, ale zděděné?
Nejtěžší na přijetí, že některé potíže nejsou naše, ale zděděné, je pustit iluzi, že nás definují. Léta si myslíme, že jsme slabí, pokažení, že je to naše vina. A pak třeba konstelace ukážou, že ta tíha patří někomu jinému.
V konstelacích to vidím často. Klient stojí a zoufale říká: „Ale já tohle přece nechci, proč to mám?“ Až když se v systému objeví otec, matka nebo dědeček, vyjde najevo, že to, co ho svírá, je stará bolest, kterou nikdo před ním neměl sílu unést.
Každý rod v sobě nese otisk – někdy těžký, jindy jemný.
A v tu chvíli přichází ten nejtěžší moment, pustit iluzi, že je to moje vina, moje slabost, moje selhání. Protože když to pustím, nezbývá nic, za co bych se mohl skrýt. Zůstávám jen já, nahý, bez role obětního beránka. Ten nejbolestnější okamžik je vzdát se staré identity, té bolesti, která byla známá, i když ubližovala. Protože když ji vrátíme, už nemáme výmluvu. Zůstáváme jen my sami, nazí a svobodní. A to je těžké i nádherné zároveň.
Dá se říct, že každý z nás nese určitý rodový dluh, nebo existují i „čisté linie“?
Já osobně jsem se s „čistou linií“ nikdy nesetkal. Každý rod v sobě nese otisk – někdy těžký, jindy jemný. Není to vždy trauma, může to být i mlčení, nevyjádřené emoce nebo potlačená síla. V tom spočívá ten dluh. Čistota se nerodí z absence zátěže, ale z toho, že někdo v linii ji dokáže vědomě přijmout, projít a proměnit. Teprve tehdy se rod začne skutečně očišťovat.
Co bývá největší překážkou, aby člověk dokázal své rodové zatížení uvidět a začít s ním pracovat?
Myslím, že největší překážkou nebývá nedostatek odvahy, ale iluze, že tíha rodu je naše vlastní. Lidé často věří, že bolest, strach či vzorce patří jim, a proto je nevidí. Další překážkou je loajalita – nevědomý slib, že zůstaneme s rodinou i v jejich bolesti, i když nás to svazuje. A nakonec ego, které se bojí, že když pustíme staré příběhy, rozpadne se náš svět.
Jakou roli v tom hraje vědomá práce s rodinnou historií – vyptávání se, znát příběhy předků, nebo naopak pustit se i bez nich?
Rodinné příběhy jsou cenné, protože přinášejí souvislosti, ukazují mapu a pomáhají rozpoznat, kudy energie tekla a kde se zastavila. Ale nejsou nezbytné. I když o svých předcích nic nevíme, systém má svou paměť – v těle, v poli, v nitru. To, co je opravdu podstatné, se vždy ukáže. Často právě tam, kde rodina mlčí, leží největší síla i bolest. Proto není důležité vědět všechno, ale být ochoten vstoupit do přímého prožitku. Konstelace nepracují s příběhy, ale s pravdou, která se ukáže za nimi. A ta si k nám vždy najde cestu, ať už máme v rukou rodinnou kroniku, nebo jen prázdno a otázky.
Lze rodový dluh skutečně „splácet“, nebo jde spíš o to naučit se s ním žít jinak?
Rodový dluh není dluh z banky, který jednou splatíme a máme pokoj. Je to proud energie, který se přenáší, dokud ho někdo nevidí a nerozhodne se s ním naložit jinak. „Splacení“ je spíš metafora. Ve skutečnosti jde o to, zastavit přenos dál a proměnit vztah k tomu, co neseme. Z nepřítele se může stát učitel, z břemene zdroj síly. Svoboda přichází ve chvíli, kdy cítíš: „Už to nemusím táhnout. Můžu s tím být – a neztrácím tím sám sebe.“
Existují konkrétní techniky nebo rituály, které doporučujete pro uvolnění těchto energií?
Ano, existují. Ale řeknu to upřímně, žádná technika sama o sobě nestačí, pokud v ní nejsme plně přítomni. Všechny rituály jsou jen dveře, ale vstoupit musíme my sami. Co se mi nejvíc osvědčuje, je dech a hlas – vědomý výdech, klidně i s křikem, vzdechem nebo tónem. Určitě i kontakt se zemí: bosé nohy, klek, leh na břicho. Pravdivé slovo, ruka na srdci: „Tady jsem. Tohle už neponesu. Tohle není moje.“ A nakonec největší rituál je odvaha být pravdivý. Všechno ostatní jsou jen cesty, jak se k té pravdě dostat. Mnohokrát jsem viděl, že energie, která člověku roky brala sílu, odešla během jediné věty, vyslovené v pravý čas, na pravém místě.
Rodové dluhy často fungují jako neviditelná pouta.
Jak rodové dluhy ovlivňují naši schopnost milovat a být milován?
Rodové dluhy často fungují jako neviditelná pouta. Neseme v sobě příběhy, které nevznikly jen v našem vlastním životě, a přesto řídí, jak milujeme. V srdci se mísí naše touha po blízkosti s bolestí, kterou kdysi prožil někdo před námi. Když někdo v minulosti nesl lásku jako oběť, můžeme ji i my vnímat spíš jako povinnost než jako svobodu. Když byla zrazena, rodí se v nás strach otevřít srdce. A když musel někdo lásku potlačit, aby přežil, podvědomě si neseme přesvědčení, že cítit je nebezpečné.
Reklama
To všechno se přenáší dál, dokud se nezastavíme a nepodíváme se na to přímo. Teprve když těmto příběhům dáme prostor, mohou se uvolnit. Naše schopnost milovat není malá ani zraněná, jen byla zastřená nánosy minulosti. Láska sama o sobě nepotřebuje námahu. Proudí přirozeně, když přestaneme nést, co k nám nepatří. A právě tehdy přichází i schopnost být opravdu milován, protože už nestojíme v cizích dluzích, ale ve své vlastní pravdě.
Vnímáte, že současná doba – rychlá, individualistická – ztěžuje, nebo naopak usnadňuje práci s rodovým dědictvím?
Současná doba je paradoxní. Na jedné straně rychlost, individualismus a tlak na výkon lidi odřízly od kořenů a mnozí už ani neznají příběhy své rodiny. To práci s rodovým dědictvím ztěžuje. Na druhé straně právě toto prázdno otevírá touhu vrátit se k sobě i k rodu. Když se člověk rozhodne podívat dovnitř, změna dnes přichází rychleji než kdy dřív.
Vědomí je otevřenější a to, co se neslo celé generace, se může uvolnit během jediné hluboké zkušenosti. Z mé zkušenosti vnímám, že dnešní doba nás nutí převzít odpovědnost za své kořeny. Už nelze spoléhat na to, že „to tak prostě je“. Pokud chceme žít svobodně, musíme si to v rodu vyčistit, přijmout a integrovat. A právě v tom je síla, člověk může říct: „Tady to končí. U mě.“
Kdybyste měl čtenářům Flowee dát jeden praktický krok, který mohou udělat hned dnes, aby přestali nést tíhu svých předků, co by to bylo?
Napadá mě třeba tohle: Zastavte se na chvíli, zavřete oči a řekněte v duchu svým předkům – „Nechávám vám to, co je vaše, a přijímám k sobě to, co je jen moje.“
