Žijeme nejlépe, jak kdy lidstvo žilo. Většina z nás má kde bydlet, co jíst, může se vzdělávat, díky tomu má dobrou práci, slušný výdělek a hezký život. Máme skvělé zdravotnictví, neumíráme na banální nemoci, zlepšilo se ovzduší, tudíž se nám lépe dýchá, žijeme v demokracii, můžeme cestovat, poznávat svět, rozšiřovat obzory. To je důvod, proč bychom měli být rádi, že žijeme v jednadvacátém století, navíc v dobré zemi.
A pak je tu druhá strana téže mince. Jsme vzdělanější, o světě toho víme víc, což přináší i úzkosti. Uvědomujeme si hrozbu změny klimatu, to, že některé živočišné druhy kvůli chování člověka vymírají. To může u slabších jedinců vyvolávat emocionální zátěž. Víme, co nám hrozí, co nám může ublížit, kvůli čemu můžeme onemocnět. Negativní informace, často nafouklé, vedou k úzkostem, které leckdy a leckdo přenáší na své děti. Ty to na jednu stranu deformuje, na druhou se z nich díky přehnané péči rodičů stávají křehké květinky, neschopné v rané dospělosti čelit běžným životním problémům.
Úzkostí přibývá
Nikdy se ani děti neměly tak dobře jako nyní. Přesto si dětští psychologové stěžují, že přibývá těch s úzkostnými stavy. Čím to je? Nejspíš to do jisté míry souvisí s tím, o čem píšeme výše. Přehnaný strach a péče rodičů přináší své nezdravé ovoce. Autorka článku zná čtyřčlennou rodinu se dvěma dospívajícími dcerami, kde každý navštěvuje svého psychoterapeuta. To v minulosti nikdy nebylo. Je to dobře? Nebo se lidstvo opravdu řítí do propasti?
Je s podivem, že i přesto, že chodíme do škol mnohem déle než naši rodiče či prarodiče, podléháme konspiracím stejně snadno jako lidé před mnoha staletími.
Vliv na psychiku mají i zprávy, které na nás dopadají z médií. Podstatou novinářské práce je přinášet informace. A ty jsou z velké části negativní. Evropu například postihne vlna veder. Ale my se nedočteme o tom, že si rodiny užily krásné dny u vody, ale o tom, že čtyři lidé vlivem vysokých teplot zemřeli. Nic o nich nevíme, neznáme jejich věk ani zdravotní kondici. Dozvíme se jen to, že zemřeli kvůli vedru. Čtyři z mnoha milionů, kteří vedro přežili. Třeba i proto, že zůstali doma a nevycházeli. Žijeme v době, kdy má každý u sebe mobilní telefon s kamerou a kdy se zprávy prostřednictvím internetu a sociálních sítí šíří rychlostí blesku. Žralok napadl plavce. Vždy se najde někdo, kdo tragédii natočí a sdílí na sociálních sítích.
Pozitivní zprávy chybí
V knize Stevena Pinkera, kanadsko-amerického psychologa a profesora n Harvardově univerzitě, Osvícenství tady a teď jsou k vidění různé grafy, ilustrují trend kojenecké úmrtnosti, světové chudoby, úmrtí na rakovinu, vzdělanosti světové populace, délky dožití apod. Všechny vycházejí pro dnešní dobu pozitivně, ale nikde se o tom nepíše. Žádný novinář nebude psát o zemi, kde se neválčí, nebo o tom, že každoročně poklesne extrémní chudoba ve světě o několik procentních bodů. Za třicet let je to miliarda lidí, která se vymanila z chudoby. Jenže se to nestalo včera v deset dopoledne. Takže se o tom nikde nedočtete.
Velmi snadno si můžeme zjistit míru rizika, že mě v místě, kde žiju, někdo okrade, nebo zavraždí. Na to existují spolehlivé výpočty a statistiky. Jenže lidský mozek takto nefunguje. Mnohem více reagujeme na ono „jedna paní povídala“. A podobné je to i s konspiracemi. Je s podivem, že i přesto, že chodíme do škol mnohem déle než naši rodiče či prarodiče, podléháme konspiracím stejně snadno jako lidé před mnoha staletími. Svědčí o tom citát francouzského filozofa a básníka Voltaira, který pronesl v osmnáctém století: „Ti, kteří vás přimějí věřit absurditám, vás stejně snadno mohou přimět páchat zvěrstva.“ Že se tak v historii lidstva mnohokrát stalo, nemusíme zdůrazňovat.
Kmenový způsob
Hluboko v sobě máme zakódovaný kmenový způsob uvažování. Podle psychologa jsme až na výjimky přesvědčeni o výlučnosti své, svých nejbližších, obyvatelích své obce, města, země, rasy, kontinentu apod. Můžeme se nad tím usmívat, ale na druhé straně to v historii mělo i tragické konsekvence – pogromy na židy, katolíky, homosexuály apod. Znáte rčení, že nikdo vás neodhadne lépe než váš nepřítel? To, jak se prezentujeme navenek, je reklama na sebe sama. Děláme se lepšími a opravdu tomu do značné míry věříme. Je to asi dobře. Nejlepší prodejce je ten, kterému se líbí nabízené zboží. Nejlepší lhář je ten, který své lži opravdu věří. Nicméně naši protivníci nás vnímají přesněji, než se vidíme my sami.
Reklama
S kmenovým vnímáním okolí souvisí i to, že se na svět díváme podobně jako na fotbalový zápas. Fandíme těm svým, bez ohledu na objektivní pravdu. Pokud se naši dopustí nějakého faulu, jsme ochotni nad tím přimhouřit oko. Ve svém nitru spřádáme příběhy, obrázky, stereotypy, které potvrzují náš pohled na svět. Objeví-li se nějaký protiargument, ihned ho zaplašíme. Je to trochu krátkozraké a lidé, kteří jsou zvyklí pochybovat, se z podobného stereotypu snaží uniknout. Jak? Studiem a vědou. Ve vědě jedna paní povídala nefunguje. Všechna tvrzení musí být podložená výpočty a fakty. Pomocí vzdělání mohu získat nadhled, individuální moudrost i sebereflexi. Stanu se odolnějším nejen vůči dezinformacím, ale i záplavě banalit, která se na nás denně řítí.
Přemluv bábu
Mnozí to známe z rodin. Máme se rádi, ale víme, že určitá témata jsou tabu. Nechápete, jak protějšek může věřit očividné hlouposti, ale brnknutím o téma vyvoláte hádku. Jde-li o běžné fungování, uvažujeme vesměs racionálně. Víme, že chceme-li se najíst, musíme naplnit lednici, že musíme chodit do zaměstnání, posílat děti do školy, platit složenky.
Ale názor na dění kolem nás a ve světě zvlášť, to je jiná káva. Tady se pohybujeme na tenkém ledě, připomínajícím náboženství. Taky byste nešli přesvědčovat papeže, že Bůh neexistuje. Má tedy význam přesvědčovat babičku, že Rusko nemá na Ukrajině co dělat? Otázkou je, jestli vám to stojí za to. Babičku nejspíš nepřesvědčíte, navíc můžete narušit do té doby idylické vztahy. Každému jeho nebe, říká se. Pokud vás názor protistrany neohrožuje, je možná lepší uzavřít téma do krabičky s nápisem: neotvírat. Na světě jsou přece i jiná témata, pokud se na nich shodnete, bavte se o nich.
