Termín „nedělní neuróza“ poprvé použil rakouský neurolog a psychiatr Viktor Frankl. „Nedělní neuróza postihuje lidi, kteří po hektickém pracovním týdnu zjistí, že jejich životu chybí obsah, a najednou se jim před očima objeví vnitřní prázdnota,“ popisuje Frankl úzkost a stres, který na nás ve chvíli volna padá. Vítejte v klubu nedělní neurózy, stavu, který zná psychologie už od dob Sigmunda Freuda, a stále nám umí zavařit. A nemusí se jednat jenom o neděle, stačí vzpomenout na covidové období a jak vám bylo, kdy taková „neděle“ trvala dlouhé měsíce. Pocity nesmyslnosti, opuštěnosti a prázdnoty.
Čím vzdělanější, tím hůř
V neděli, kdy máme čas se zastavit, se najednou všechny ty e-maily, deadliny a šéfovy poznámky vrací jako bumerang. Mozek, který celý týden běžel na autopilota, dostane prostor k zamyšlení a místo relaxu se pustí do analýzy všeho, co se může pokazit, jaké sny jsme měli, ale nesplnili si je, a kde je smysl toho všeho, když jsme jen zdánlivě bezvýznamné chodící nádoby, kde dochází k oxidaci a spalování, a za dvě generace si nikdo nebude pamatovat ani naše jméno. K tomu se přidává sociální tlak. Instagram je plný lidí, kteří tráví neděli na brunchi nebo v horách, zatímco my se válíme na gauči a cítíme se jako ti, co prohrávají. Mozek začne srovnávat a najednou je z klidného dne osobní krize.
Lidé, kteří nenajdou hlubší smysl, často nahrazují tuto prázdnotu závislostí na práci, sexu nebo penězích.
Podle výzkumu až 76 % zaměstnanců pociťuje v neděli večer úzkost spojenou s pracovním týdnem. Není to jen o práci, je to o našem vnitřním boji s očekáváními, která si sami na sebe nakládáme. Podle další studie, publikované v časopise Applied Economics, jsou na tom hůře lidé s vyšším vzděláním, pravděpodobně kvůli vyšším pracovním očekáváním a tlaku na výkon. Studie zdůrazňuje, že nedělní neuróza je spojena s „existenciálním vakuem“, kdy absence smysluplné činnosti v neděli vyvolává úzkost.
Žijeme, ale nevíme pro co
„Moje víkendy jsou tak krátké, že mi připadají téměř zbytečné. Vždycky skončím prací nebo obavami, že bych měl pracovat, zejména v neděli. Vím, že volno je důležité, ale upřímně řečeno, s blížícím se pondělím jsem příliš vystresovaný, abych si mohl odpočinout,“ svěřuje se pro web Forbes jeden z mužů a obratem dostává vysvětlení. Nedělní úzkostí trpí ti, kteří mají pocit, že nemají kontrolu nad svým životem nebo nad tím, co se jim děje v práci. Dotýká se lidí, kteří mají pocit, že jejich práce není v souladu s jejich hodnotami, a nevidí, jak jim pomáhá dosáhnout budoucích cílů. Naše nedělní obavy jsou často jen zrcadlem hlubšího pocitu nespokojenosti s vlastním životem. I na sociálních sítích si lidé sdělují své pocity ohledně neděle. „Neděle jsou pocitově nejdivnější a nejdepresivnější dny v týdnu,“ zní například hojně lajkovaný příspěvek na sociální síti X a uživatelé si vzájemně radí, jestli na pocity prázdnoty a úzkosti pomáhá lépe utírání prachu, sekání trávy nebo mytí oken.
Úzkost není nepřítel, kterého musíme přebít Netflixem a pytlíkem chipsů, ale průvodce, který nám říká, kudy se vydat.
Viktor Fankl ve své knize Léčba smyslem píše o „zážitku propasti“. Úzkost se objevuje, když nežijeme skutečný život, který bychom chtěli, protože často ani netušíme, jak náš život smysluplně naplnit. „Člověk v zásadě ani neví, co si přeje. Místo toho si přeje dělat to, co dělají druzí, nebo to, co po něm druzí chtějí. A tak se stává kořistí konformismu a totalitarismu. Konformismem se vyznačuje Západ a totalitarismem východ,“ uvádí psycholog. Na straně druhé odborník zdůrazňuje, že usilovat o smysl života není žádným patologickým jevem. Je to privilegium těch, kteří se toho odváží a neberou jako samozřejmost fakt, že život má automaticky nějaký smysl. Jde o projev intelektuální upřímnosti a čestnosti.
Většinou ale u myšlenky, že „všechno to je stejně na nic,“ skončíme a rychle se snažíme úzkost něčím přehlušit. Jak by řekl Frankl: „Lidé, kteří nenajdou hlubší smysl, často nahrazují tuto prázdnotu závislostí na práci, sexu nebo penězích.“ Jinými slovy, když nedokážeme čelit vlastnímu neklidu, vymýšlíme, jak ho přebít. Neděle je zrcadlem, které odhalí, kde se upínáme ke kariéře jako ke svatému grálu, kde se honíme za dokonalým tělem a kde si myslíme, že náš účet v bance určí naši hodnotu. V noci trpíme nespavostí, protože nás naše srdce napomíná: „Vel per noctem me monet cor meum. (Během noci mi mé srdce našeptává)“. Připomíná se nám svědomí, které umlčíme práškem na spaní.
Nedělní večery pak trávíme v panice, co vše se musí v týdnu stihnout. Ve skutečnosti stres pramení z potřeby si dokázat, že „máme hodnotu“, a celý život se snažíme přesvědčit sebe i ostatní, že jsme dost dobří. Jakmile se přestaneme honit, cítíme prázdno.
Co s tím? Nebránit se Netflixem ani chipsy
Jak z té nedělní pasti ven? Prvním krokem je uvědomit si, že nejsme sami. Podle psycholožky Rachel Goldmanové: „Úzkost se často zmenší, když si uvědomíme, že to není jen náš problém, ale kolektivní zkušenost.“ Takže žádné obviňování sebe samých.
Reklama
Kdybyste si teď začali číst rady, že si o víkendu máte vypnout notifikace, přestat kontrolovat emaily a jít raději na procházku, tak se země nejspíš nezachvěje. To je něco, co všichni víme, a nemusíme kvůli tomu číst články. Důležitější je to, co radí Viktor Frankl: hledání smyslu. V neděli máme čas se zastavit a zeptat se sami sebe: „Co mi v životě chybí? Co opravdu chci?“ Smysl není daný shora, ale tvoříme si ho sami. Úzkost není nepřítel, kterého musíme přebít Netflixem a pytlíkem chipsů, ale průvodce, který nám říká, kudy se vydat. Místo snahy „něco dělat“ navrhuje Frankl „něčím být.“ Být tu pro druhé, žít pro hodnoty, které nás přesahují. Nedělní den je ideální k zamyšlení: kde se cítím prázdný? Kde dělám věci jen ze zvyku, bez radosti? Frankl tvrdí, že největší chybou moderního člověka je honba za potěšením nebo úspěchem, místo aby hledal, čemu slouží a co ho přesahuje.
Právě ve své knize vysvětluje, jak je důležité, abychom si vytvořili nové způsoby trávení volného času, jako je rozjímání, kdy namísto od sebe půjdeme k sobě. Nikdo vám nenutí dny strávené v meditačním sedu, stačí třeba poslech hudby, která člověku rezonuje v srdci. Pohled do krajiny, kdy cítíme plnost a otázky po smyslu života utichnou, protože v tu chvíli dochází k jeho naplnění. Velká část smyslu v našem životě čeká na to, až ji naplníme, což nejde, když utíkáme sami od sebe.
