Cestovatel a fotograf David Hainall při svých poutích po světě zažil nejeden pohřební rituál. Na vlastní oči je viděl v Nepálu nebo třeba v Bhútánu. To jsou země, které se vymykají našemu středoevropskému pojetí truchlení a smutku. Ve střední nebo Jižní Americe jsou to pak spíše okázalé slavnosti.
„Respektuji vše, co vidím a zažívám,“ říká David a vzpomíná: „Velkým zážitkem pro mne byla návštěva hinduistického chrámu Pashupatinath v Káthmándú v Nepálu, kde mimo jiné dochází ke spalování mrtvol na břehu posvátně řeky, podobně jako ve Varanasi v Indii. Zajímavé byly i rozhovory s buddhisty v Bhútánu, kteří nezabijí žádné živé tvory, protože věří, že by mohli být vtělením jejich předků.“
Právě indické Varanasi je pohřebními rituály „proslavené“. „Udává se, že se zde uskuteční kolem padesáti tisíc pohřbů ročně, což je asi 136 denně,“ říká David. Důvod? Hinduisté věří, že smrt ve Varanasi, zpopelnění a rozprášení popela do řeky Gangy je vynese rovnou do nebe a jejich duše vstoupí do nirvány a vymaní se z věčného koloběhu reinkarnací. Podobné rituály jsou Davidovi kořením cesty. Zajímá se o lidské příběhy, pohádky i legendy, které o místních lidech mnohdy řeknou víc než všechny encyklopedie světa.
Každý den myslet na smrt
„Nikdy nezapomenu na rozhovory s bhútánskými buddhisty. Svorně tvrdili, že ryby neloví a nezabíjí, protože to mohou být vtělení jiných lidí, kteří ve svém životě nekonali nezištně dobro a prospěch, nebo se jim v životě něco nepovedlo. Podobně se vyjadřovali řidiči v Thajsku, kteří troubí na toulavé psy, aby jim neublížili. Věří totiž, že kdyby psa cíleně přejeli a zabili, jejich duše se po smrti vtělí právě do psa,“ vysvětluje David.
Pohřeb asi nikdy nebude úplně veselý, nebo vysloveně pozitivní, ale může být alespoň hořkosladký. Napíšeme velkou řeč, zavzpomínáme nahlas i potichu, zahrajeme či zazpíváme písničky, napíšeme vzkazy, případně i zasadíme strom, vypustíme balonky, popijeme, pojíme…
Ale jak tito lidé vnímají smrt jako takovou? Velmi zajímavý a inspirující přístup mají například lidé v již zmíněném Bhútánu. Tato země bývá spojována se štěstím a šťastným životem, přitom lidé tam prakticky neustále myslí na smrt, konkrétně je zvykem si na ni vzpomenout pětkrát za den. Pro našince nepochopitelné. Jak můžou myšlenky na smrt souviset se šťastným životem?
Výzkumy ale ukazují, že na tom něco je. Máme ze smrti strach a je pro nás čímsi odstrašujícím. Ale lidé, kteří si ji při výzkumu vědomě a pravidelně připomínali, vnímali, že se jejich obavy rozplynuly, a uvědomili si, že je to zcela přirozená součást života.
Zatímco u nás vše prakticky končí pohřbem, jen tu a tam někdo dodržuje šestitýdenní smutek, v Bhútánu po smrti následuje 49 dnů plných rituálů, které pomáhají se s úmrtím blízkého vyrovnat. Samozřejmě že i Bhútánci cítí smutek. Ale nepopírají ho, přijímají ho a nepotlačují své pocity. Tím se s nimi lépe vyrovnávají.
Může být i hořkosladká
Povaha Středoevropana na podobný přístup zatím není nastavená. Přesto se mnohé mění a i u nás už je možné zažít poslední rozloučení pozitivně, s hezkými vzpomínkami. Pomáhají v tom Pohřební průvodci, spolek, který poskytuje alternativní pohřební služby a poradenství pro pozůstalé.
„Snažíme se lidi nestrašit, nezpůsobovat jim trauma, ale naopak jim od něj pomáhat. To, že náš milovaný zemřel, už přece víme. Teď je čas zavzpomínat na jeho život, na vše, co jsme s ním prožili, to dobré, to zábavné, ale klidně i to smutné… Pohřeb asi nikdy nebude úplně veselý, nebo vysloveně pozitivní, ale může být alespoň hořkosladký. Napíšeme velkou řeč, zavzpomínáme nahlas i potichu, zahrajeme či zazpíváme písničky, napíšeme vzkazy, případně i zasadíme strom, vypustíme balonky, popijeme, pojíme…,“ popisuje jeden z pohřebních průvodců Oleg Vojtíšek.
Veselý hřbitov v Rumunsku. Zdroj: Se svolením Davida Hainalla
Jedním z důvodů, proč toto pohřební průvodci dělají, jsou děti. Chtějí, aby si z pohřbu neodnesly trauma, aby si zvykly na smrt jako na součást života. „Až budou dospělé, pomůže jim to. Proto pro ně děláme pohřeb srozumitelný a plný lásky k zesnulému. Namalují třeba babičce obrázek a vypustí jej na balonku do nebes. Nebo jí napíšou vzkaz na rakev. Nebo poskládáme papírové lodičky a napíšeme vzkazy na ně a pak budeme dlouze pozorovat, jak odplouvají,“ nechává nás nahlédnout do své práce.
Reklama
Harmonickému odchodu z tohoto světa přispívá i tzv. předpohřeb, jakési rozloučení, dokud nám na to zbývají síly. „Možná již známe diagnózu a víme, kdy přijde náš konec. A možná jsme jen staří a jednoduše cítíme, že se smrt pomalu blíží. Historické prameny dokazují, že na smrtelném loži bylo běžné se loučit: otec si postupně volal své děti, manželku, přátele… Dnes jsme smrt zavřeli na JIPku nebo na LDN a nedaří se nám patřičně rozloučit,“ podotýká Oleg Vojtíšek.
Předpohřeb jako příležitost
A jak takový předpohřeb vypadá? „Je to šance se skutečně rozloučit. Smířit se sami se sebou, se smrtí, s rodinou, kamarády i kolegy. Zahladit staré spory, zavzpomínat na to dobré. A možná se o sobě dokonce dozvědět spoustu krásných věcí. Dořekneme věci, na které nebyl čas, nebo nám přišly banální – a přitom nejsou. Kolika lidem třeba zapomínáme říci, že je máme rádi? Napadlo by nás říct partnerům, že mohou žít šťastně i bez nás a mohou si najít někoho nového? Dětem, že víme, že nás milují, i když nebudou pravidelně docházet na hrob? Odlehčíme jim tak od řady výčitek, zároveň si vyjasníme ty, které vzešly za života, a navzájem se ,propustíme‘. Ale hlavně: na předpohřbu oslavíme život, jeho radosti i strasti, zapláčeme i se zasmějeme. A bude to zážitek na celý život. Pro umírajícího to může být poslední možnost vidět se s hosty, udělat si radost a splnit si, co nestihl. Není už čím se omezovat, za co se stydět, čeho se bát,“ radí Oleg Vojtíšek.
Už samotná péče o umírajícího může být smiřující. Při vědomí, že se schyluje ke konci, jsme si často blíže než za celý život. Jsou to velmi intimní a křehké chvilky. „Mě neuvěřitelně těší, že stále více lidí chce pečovat o svého umírajícího doma. I když vím, že je to řehole. Ale věřte mi, v praxi docela často potkáváme lidi, kteří to zažili, a podle jejich slov to pro ně byl dar.“
Pohřební průvodci nyní připravují nový koncept: obřad vzpomínání po vzoru mexického Dne mrtvých (Día de Muertos). „Protože pohřbem truchlení nekončí, ale začíná. Žal se vrací ve vlnách. Třeba nás napadlo něco dalšího, co potřebujeme zesnulému říci, nebo mu chceme sdělit novinky. Možná nás sžírá vina za věci, které jsme nemohli ovlivnit. Okolí se postupně přes smrt přeneslo a my se tak cítíme stále opuštěnější. Právě o výročích na nás smrt doléhá nejvíce. Je to příležitost sezvat rodinu, navázat či napravit vztahy, které byly smrtí přerušené. Podstatou setkání je potkat se, zavzpomínat, doříci nevyřčené, zkusit rozvázat staré vztahy a navázat nové. Má jít o milé a uvolněné setkání – rozhodně jej nezaměňujme s našimi Dušičkami, které jsou spíše smutné a truchlivé,“ dodává.
Více informací najdete na: https://www.fototoulky.net/ (David Hainall) a https://pohrebnipruvodci.cz/
foto: Shutterstock, zdroj: Autorský článek
