fbpx

Mami, tati, mám vás rád, ale držte se ode mě dál 1 fotografie
zdroj: Shutterstock

Lidé se chtějí zbavit toxických vztahů s rodiči a kontakt s nimi v dospělosti utínají čím dál častěji. Je to spravedlivé nebo sobecké??

Zveřejněno: 7. 10. 2023

Na internetu se to hemží fóry, ve kterých stárnoucí rodiče řeší, proč se s nimi jejich dospělé děti přestaly bavit. Stěžují si, že nevědí, jak se to mohlo stát, a jsou rozčílení, že jim děti upírají právo vídat se s vnoučaty.  Přitom ve fórech třeba jen o kousek vedle diskutují možná právě ty jejich dospělé děti, buď jak se jim ulevilo, když se svou nejbližší rodinou omezily nebo úplně přerušily kontakt, anebo jak se na to chystají. Vyprávějí o tom, jaké negativní zážitky z dětství se jim vryly do mozku, co zraňujícího jim rodiče říkají, jak na ně rodiče kašlou anebo naopak jak se je snaží kontrolovat. 

To, jak často opuštění rodiče přemýšlí, ilustruje ve videu na YouTube jedna opuštěná matka. Působí smutně i arogantně zároveň. Její stížnost na to, že se s ní dcera přestala bavit, se virálně rozšířila. Pod videem je nespočet komentářů: matka tvrdí, že neví, proč se jí to stalo, možná za to prý může dceřin terapeut, který jí doporučil kontakt přerušit, aby se vyléčila z traumatu z dětství – to je prý teď hodně trendy říkat.

Pod matčiným nářkem převládají podporující komentáře od jiných rodičů s podobným osudem, kteří se celé situaci snaží přijít na kloub.  Ozývají se jí ale i jiné dospělé děti, které se s rodiči nebaví. Ty autorku původního příspěvku podezírají, že moc dobře ví, proč se její dcera od ní distancovala, nicméně že ten pravý důvod ve svém nářku schválně vynechala. Pod videem jí v komentářích odpovídá cizí žena, která má se svojí matkou podobný vztah: „Jako dítě jsem byla bita do krve víckrát, než dokážu spočítat. V dospělosti už mi matka jenom nadává a týrá mě emocionálně,“ nabízí perspektivu ze strany dospělého dítěte s možná podobnými zážitky.

Externalizace viny

 „Ani já, ani moji dva sourozenci s matkou nemluvíme. Kdybyste se jí zeptali proč, bude ve většině případů předstírat, že netuší, co udělala špatně. Občas si ale vymyslí nějaké výmluvy, třeba že jsme si to její zacházení zasloužili, protože jsme byly strašné děti. Moje máma je přesvědčená o tom, že k tomu, abychom ji měli rádi, by nám mělo stačit to, že nás porodila. Láska a vstřícné chování z její strany už není potřeba. Myslí si, že má právo mě komandovat a ponižovat do konce života. Jak se snažím vyrovnat s tím, že už nemám mámu, tak čtu různá fóra, kde se baví rodiče, na které se děti taky vykašlaly. Došla jsem k názoru, že většina z nich to má v hlavě nastavené dost podobně,“ shrnuje žena. K podobnému závěru došli i diskutující v rozsáhlém blogu Down the Rabbit Hole: The World of Estranged Parents Forums, ve kterém se fenoménem odcizení dětí a rodičů do hloubky zabývají. Podle blogu většina rodičů skutečně pevně věří, že neudělali nic špatného, a svůj úděl přičítají třeba individualistické společnosti a odstupu od „tradičních“ hodnot. Svému dítěti pak píšou, že je nevděčné, rozmazlené, zlé, sobecké, nebo  že má mozek vymytý moderními terapeuty.  

„Rodiče, kteří za odcizení s dětmi nemůžou, důvod obvykle znají. Může za tím být těžká duševní nemoc, manipulativní partner dítěte, kriminalita nebo násilí.“

„Namlouvají si, že udělali to nejlepší, co mohli, a že si mlčení svých dětí nezaslouží,“ pokračuje žena. „Takoví rodiče mají nulovou sebereflexi, nejsou ani ochotní jít na terapii. Namísto toho svalují vinu na děti a očerňují je před zbytkem rodiny. Moje máma má diagnostikovanou narcistickou poruchu, takže si na oběť umí hrát skvěle. Jsem si jistá, že určitě existují odcizení rodiče, kteří za to nemůžou. Ti ale většinou vědí, kde je problém, a ten problém řeší.“ Mezi překážky ve vztahu, za které rodiče vinu nenesou, patří například to, když se dítě zaplete do trestné činnosti, upadne do těžké drogové závislosti, trpí duševní poruchou, která mu zkresluje realitu, nebo prožívá domácí násilí a jeho manipulativní partner ho izoluje od rodiny. 

Je pravda, že ne všichni odcizení rodiče svoje děti týrali nebo zanedbávali. Racionálně uvažující rodiče dětí, které měly smůlu nebo udělaly nějakou pořádnou kravinu, se jim snaží pomoci řešit konkrétní problém. Nestěžují si na sociálních sítích jako arogantní smutná matka ze začátku. Naopak, vyhledají pomoc policie, neziskových organizací, lékařů atd. Odcizení rodiče, které tvoří online komunity, však typicky nic takového nedělají, ale hledají způsob, jak sami sebe prezentovat jako oběť.

V diskuzích popisují obvykle neefektivní plány, jak dítě, anebo alespoň vnoučata, získat zpátky do svého života, jak pečovat o své duševní zdraví, jak se se ztrátou potomka vyrovnat a svalit vinu za odcizení na něco nebo někoho jiného. Pokud některý z rodičů, obklopujících se toxickými online „přáteli“, projeví sebereflexi a začne hledat chybu sám u sebe, ostatní ho přesvědčují o opaku, aby se cítil líp – všichni se prostě navzájem krásně podporují.

Jedno z nejtěžších rozhodnutí

Opravdu je rozkol mezi generacemi tak častým problémem, nebo za to může peer pressure a temná zákoutí internetu, kde je možné úplně všechno? Problém rozpadu širších rodin se zdá být aktuální – se svými rodiči se nevídá 1 ze 4 dospělých dětí. 26 % dětí je odcizených od svých otců a 6 % od svých matek, tvrdí americká studie z konce roku 2022. Odborníci i postižení rodiče se shodují na tom, že hluboké příkopy mezi generacemi rodičů a dětí představují novodobou epidemii.

„Pokud má někdo z komunity odcizených rodičů tendenci obviňovat sám sebe, ostatní ho přesvědčují o opaku – že za to může někdo jiný.“

Čím si tento trend vysvětlují odborníci? Proměnou vnímání tradičních autorit a zvyšujícím se povědomím o duševním zdraví. Lidé se učí opouštět toxické vztahy, a to i tehdy, kdy se jedná o jejich nejbližší vazby. Pokud dojdou k přesvědčení, že jejich udržování snižuje kvalitu jejich života, takové vztahy opouští. Bývá to jedno z nejtěžších rozhodnutí, které za život učiní, a může způsobit mnoho komplikací.  Ukončení toxického vztahu s rodiči sice přináší jistou úlevu, ale i spoustu negativních emocí – truchlení, ztrátu zázemí, kořenů a identity. Lidé mívají pocity viny a hanby, protože tak extrémní kroky jako úplné ukončení vztahu s rodiči je ve společnosti stále ještě velké stigma. „Vždyť je to přece tvůj otec, dej mu ještě šanci,“ říkají. Lidé z jejich okolí budou jejich volbu zpochybňovat a někdy je dokonce považovat za sobce bez srdce. Dospělé děti tak riskují, že přijdou i o další členy rodiny.  

Když se dospělé děti opravdu k radikálnímu přerušení kontaktu odhodlají, tak si to obvykle rozmýšlí velmi dlouho. Někdy rozhodnutí přijde tehdy, když se objeví tzv. „poslední kapka“. Ta  může vypadat různě. Dosáhnou v životě něčeho důležitého (třeba je povýší v práci nebo přijmou na vysokou školu) a radostně se s tím svěří rodičům. Ti, namísto toho, aby dítě podpořili a měli z jejich úspěchu radost, ho naopak zkritizují – údajně je flákač, který by na tom už mohl být mnohem lépe.

Poslední kapkou může být také situace, kdy se dospělé dítě obrátí k rodiči o pomoc v krizové situaci, a on ho odmítne vyslechnout, nebo celou situaci ještě zhorší konstatováním, že si za svou situaci dítě může samo. Ovšem pozor – krize přijde na každého. V každém vztahu je občas řečeno něco, co už nejde vzít zpět. Jenomže poslední kapce před rozpadem rodinných vztahů většinou předchází mnoho dalších věcí. To, co děti považují za hysterické scény, to si rodiče pamatují jako normální výchovu a bolest lidí, kteří tomu byli vystaveni, zlehčují. Když se pokusí o omluvu, je to ve stylu: „Moji rodiče byli ještě horší, dělal/a jsem, co jsem mohl/a,“ nebo: „To jsem vážně tak strašná matka/otec?“

„Před poslední kapkou rodiče děti vystavili nespočtu traumatických zážitků, které si děti moc dobře pamatují, ale rodiče se na ně rozhodli zapomenout.“

Důvodů, proč se děti s rodiči přestanou vídat, může být mnoho. Některé se zdají být méně závažné než jiné, ale nejdůležitější je souhrn všeho, co se stalo. Většina lidí akceptuje jako platný důvod, když děti doma zažijí sexuální zneužívání. Pokud jsou to  fyzické tresty, musely by být extrémně těžké. 

Smrt tisícem řezů

„Smrt tisícem řezů“ je, když rodiče děti každodenně trochu zraňují a ponižují, až tím vztah s nimi zničí úplně. Děti měly technicky všechno, co potřebovaly, nikdo je sexuálně nezneužil, nebil ani na ně neřval způsobem, aby si toho všimli sousedi. Místo toho je ale rodiče denně zraňovali uštěpačnými poznámkami, výčitkami, přehnanou kritikou a pasivně agresivním chováním. Děti byly doma v permanentním stavu úzkosti. Když rodiče odešli z pokoje, ulevilo se jim. Neznamená to, že by svoje rodiče neměly rády, děti své rodiče milují, i když jsou emocionálně týrané. To hlavní jim ale dojde až v dospělosti – rodiče je nemlátili, tělesně nezneužívali ani nenechali umřít hlady, a přesto jejich dětství ani zdaleka nebylo v pořádku.

A v pořádku není ani to, když rodiče berou dítě jako náhradu za partnera, terapeuta nebo pečovatele. Říká se tomu skrytý incest. Ze strany otců mívá někdy i sexuální podtón. Příkladem skrytého incestu je otec, který kromě toho, že překračuje dceřiny osobní hranice, se otevřeně baví představou, že by mohla být považována za jeho mladou milenku, komentuje její vyvíjející se tělo a má nevhodné sexuální poznámky a vtipy: „Ty se nám ale hezky zakulacuješ nahoře, to bych si dal říct, kdybys nebyla moje dcera!“

Matky s dětmi udržují skrytý incest spíš bez fyzického rozměru. Svěřují se jim se svým osobním životem, traumaty a chtějí po dětech, aby jim pomohly řešit dospělé problémy. Očekávají od nich psychickou podporu, jako kdyby to nebyly děti, ale dospělí partneři.  Dítě si s takovou situací logicky nemůže poradit a myslí si, že je zodpovědné za to, jak se jeho rodič cítí. Ve věku, kdy se člověk vyvíjí, má ale dost problémů sám se sebou – povinností dětí není nahrazovat rodičům terapeuta.

 „Narcističtí rodiče svoje děti chápou  jako prodloužení sebe sama a milují je jen podmínečně.“

A pozor: zodpovědní nejsou ani za svoje sourozence – tím rodičovským způsobem. Samozřejmě, starší musí chránit mladší a do jisté míry za ně zodpovědnost nesou – nesmí se ale zaměňovat role ochraňujících sourozenců za role rodičů. Pokud k tomu dochází a pokud k tomu rodiče starší sourozence tlačí, říká se tomu parentifikace a je to druh zneužívání. Rodiče tak na dítě přenášejí  zodpovědnost, kterou by měli mít oni sami. Děje se to obvykle ve větších rodinách nejstarším sourozencům, zpravidla dcerám, které pečují o předškolní děti, protože jejich rodiče nestíhají nebo stíhat nechtějí. Parentifikaci lze odpustit, když se rodina nachází v tak složité životní situaci, že se to nedalo řešit nijak jinak. Ale existují rodiny, které jsou na parentifikaci založené, a rodiče si myslí, jak děti skvěle vychovávají pro budoucí život.

Všichni známe příliš ambiciózní rodiče, kteří si na dětech realizují své nesplněné sny. Nejspíš každý rodič chce, aby jeho dítě bylo úspěšné, pro někoho je ale úspěch důležitější než to, co si dítě skutečně přeje. Zejména rodiče s narcistními sklony chápou svoje potomky jako prodloužení sebe sama. Děti takových rodičů mohou třeba cvičit tři hodiny denně gymnastiku, pracovat jako dětské modelky, učit se v 7 letech tři jazyky nebo hrát na hudební nástroj, který si samy nevybraly a nebaví je. Rodiče vyvinou veškeré úsilí na to, aby děti dostali a udrželi na té nejprestižnější škole. Dětem zbývá radovat se z toho, že jsou na ně rodiče pyšní. Problém je, že láska narcistického rodiče je podmínečná – až se dítěti dařit přestane, trochu se mu zhorší známky, přestane chtít hrát na housle a učit se čínštinu, láska vymizí. Po uznání rodičů tak děti touží i v dospělosti za každou cenu, anebo je prokouknou, jejich city ochladnou a přeruší kontakt. 

Představte si děti, které vyrůstají bez nároku na osobní prostor, a rodiče překračují jejich hranice. I děti mají právo na  soukromí a v mnoha životních situacích i na vlastní volbu – třeba s kým se budou přátelit, jaký si vyberou kroužek, zda chtějí být objímány rodinnými příslušníky atd. Rodinám, kde je dítě společným majetkem celé rodiny a kde neplatí žádné hranice, se říká enmeshment families. Chování rodičů obvykle přetrvá do doby, kdy už děti mají vlastní rodiny. I tehdy se s nimi odmítají bavit jako rovný s rovným, kritizují jejich životní volby, výběr partnera, zaměstnání a výchovu dětí. Myslí si, že si zaslouží přirozenou autoritu a kontrolu nad životy dětí až do smrti. Chtějí ovlivňovat i to, jaké mají děti názory a koho volí.

„Vnucují dětem svoje politické názory a kulturní hodnoty“

Je přirozeností dětí rebelovat a vymezovat se proti názorům rodičů (a v pozdějším věku se k nim zase přibližovat). I v rodině, která se zásadně rozchází v základních životních postojích (například syn konzervativní matky přijde domů se zeleným čírem, nebo dcera odmítne jíst nedělní řízek, protože přestala jíst maso) mohou panovat láskyplné a respektující vztahy. Je asi pochopitelné, že když si teen dcera najde přítelkyni nebo teen syn přítele, nebude se asi chtít bavit s křesťanskými fundamentalisty, kteří si myslí, že je vadný/vadná a že ho/ji můžou (a musí!) předělat. Pokud si dítě najde partnera jiné barvy pleti, nebude se asi chtít bavit s rodiči, kteří po třech lahvích braníku vyprávějí rasistické vtipy, poslouchají Ortel a volí SPD – a pak si na sociálních sítích stěžují, že nevědí, proč se na ně děti vykašlaly.“

Cti otce svého a matku svou

Online komunity odcizených rodičů mají jednu společnou věc: jejich členové si programově a velmi aktivně lžou do kapsy. Svěří se ostatním se svým příběhem, kde ale to nejdůležitější vynechají, a ostatní se nedoptávají, protože „my si tady přece navzájem věříme“. Jen jim nabízí různé důvody jejich „neštěstí“, aby se cítili lépe. Rádi také nadávají na společnost a na to, jak je mladá generace příšerná, že si jejich děti myslí, že si zaslouží privilegia nebo zvláštní zacházení, což „za jejich mladých let nebývalo“. Stýská se jim po době, kdy se ještě dodržovalo „Cti otce svého a matku svou.“ Za odchod jejich dětí může individualismus, rozpad tradičních hodnot a to, že  lidé ztrácejí morálku a smysl pro povinnost.

V případech, kdy se rodiče a děti rozkmotřili politicky, si rodiče stěžují na woke propagandu, která jim nadiktovala špatné hodnoty, případně byly děti zmanipulovány globalisty a vakcinační lobby, takže se rodičům vyhýbají, protože se nemůžou podívat pravdě do očí. Je příjemnější myslet si „ztratil jsem své dítě, protože mu západní kultura vymyla mozek“ než si uvědomit, že problém je v tom, že jsme dětem dětství sami zkazili.

Uživatel redditu ve fóru r/EstrangedAdultKids vzkazuje: „Všem rodičům, kteří zde číhají, připomínáme, že vaše činy mají následky. Vaše špatné dny, které si vybíjíte na svém dítěti, se kumulují. Existuje tisíc případů, o kterých si myslíte, že na nich nezáleží, a které podle vás nestály za řeč. Jsou rozhovory, na které vy jste dávno zapomněli, ale vaše dítě formovaly a pamatovat si je bude navždy. Vy ale v hloubi duše víte, proč s vámi vaše děti nemluví.“

Související…

Sólo rodičovství: Není samoživitel jako samoživitel. Stěžujete si, nebo makáte o sto šest?
Kristýna Nedobitá

foto: Shutterstock , zdroj: Autorský článek

Tipy redakce

Ztraceni v pekle velkoměsta. Proč neumí naplňovat potřeby svých obyvatel?

Ztraceni v pekle velkoměsta. Proč neumí naplňovat potřeby svých obyvatel?

„Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až...

Nejtěžší bylo uvědomění, že nemám opravdu nic, říká bývalý bezdomovec

Nejtěžší bylo uvědomění, že nemám opravdu nic, říká bývalý bezdomovec

Flákač, budižkničemu, alkoholik, čórka. To jsou typické konotace, které si mnoho z...