Jmenuji se Lenka, je mi 44 let a sama vychovávám sedmnáctiletou dceru, která je už docela samostatná. Těšila jsem se, že až Anička dospěje, budu žít konečně život hlavně sama pro sebe. Jenže moji rodiče začali být nemohoucí dřív, než se s tím počítalo, a zdravotně jsou na tom pořád hůř a hůř. Rodiče, moji dva bratři i širší rodina automaticky očekávají, že se k nim nastěhuji a budu se starat, protože mám odrostlou dceru, nemám partnera, bydlím blíž a jsem prostě ten „obětavý typ“ – když byli moji bratři malí (jsou dvojčata a narodili se, když mi bylo 12), starala jsem se o ně taky já, když matka byla nemocná a otec pořád pracoval. Oba bratři mají na rozdíl ode mě skvělou kariéru a hodně peněz. Oba jsou velmi zaneprázdnění. V rodině byli vždycky za hvězdy, naopak já jsem ta problémová, přecitlivělá a „nedokázala jsem si udržet ani chlapa“.
Když jsem něco potřebovala, třeba se učit na zkoušky, aniž bych musela hlídat rozdováděné pětileté bratry, bylo mi řečeno, že mě šatí, živí, tak ať nejsem nevděčná. Když něco potřebovali bratři, obešlo se to bez keců. Jejich dětství bylo úplně jiné než to moje a myslí si, že rodiče jsou skvělí. Já už ani nevím, jestli je mám ráda, protože jsem hrozně naštvaná. Nechci obětovat další kus života péčí o druhé. Teď mě pořád nahání, ať za nimi jezdím, že něco potřebují. Když nepřijedu, rodiče to nahlásí bratrům, a tak mě pronásledují všichni čtyři. Měla jsem chuť je zablokovat, ale ještě jsem to neudělala. „Bráchové to mají daleko a mají malé děti, nebuď sobecká.“ Ano, bydlí o pár kilometrů dál, ale na rozdíl ode mě mají auto.
Jsem unavená. Pracuju na plný úvazek jako učitelka, takže s penězi to taky není nic moc, a budu potřebovat podporovat dceru, až půjde za rok na vysokou. Chci změnit práci, najít si přítele, chci konečně začít trochu žít i pro sebe. Cítím vztek, odpor a zároveň obrovskou vinu. Rodičů je mi líto, ale zároveň je nesnáším. Bratrům mám za zlé, že ke mně nemají žádnou empatii. Představa, že budu dalších x let pečovat o rodiče, kteří se mnou stejně nikdy nebyli spokojení, mě děsí. Napadlo mě dokonce, že bych radši byla nemocná sama, aby někdo pečoval o mě. Když se na rodiče vykašlu, přijdu o svůj podíl na dědictví, ale té třetiny baráku se klidně vzdám. Všichni kolem mě kromě dcery si myslí, že „rodina musí držet při sobě“. Mám pocit, že se zblázním. Než být léta jejich pečovatelka, to bych radši nechtěla žít vůbec.
Odpověď terapeutky
Máte plné právo říct ne, a čím dřív to uděláte, tím lépe. Je důležité to říct hned na začátku jasně a bez kliček, protože se může stát, že se pomalu necháte zmanipulovat, a z dočasné výpomoci se stane práce na plný úvazek bez hranic, bez uznání a bez konce. To, co popisujete, není jen otázka péče o stárnoucí rodiče. Je to pokračování vaší rodinné konstelace, kde jste v roli Popelky. Od té doby, co se vaši bratři narodili, jste nesla rodinnou zátěž, kterou dítě ani teenager nést nemá.
Odborníci na psychologii rodiny popisují, že členové rodiny si často nesou neviditelné role: zlaté dítě (golden child), problémové dítě (scapegoat), nebo taky zachránce a pečovatel. Tyto role mají tendenci přežívat desetiletí, dokud je někdo vědomě nepřeruší. A hádejte, kdo to obvykle udělá — ten, kterému nejvíc kydali hnůj na hlavu. Kdybyste se rozhodla „splnit svoji povinnost“, znamenalo by to znovu vstoupit do vztahové dynamiky, kde vaše potřeby nebyly brány vážně. Už od dvanácti jste nesla víc zodpovědnosti, než jste měla – říká se tomu parentifikace a je to typ zneužívání dětí. Přestaňte se starat, máte na to plné právo.
Sendvičová generace
Pojem označuje lidi ve středním věku, kteří se starají o své dospívající nebo nezaopatřené děti a zároveň pomáhají svým stárnoucím rodičům. Typicky jde o ženy a muže kolem čtyřicítky až padesátky, kteří kromě práce řeší i péči, logistiku, finance a emoce dvou generací najednou. Nejde jen o fyzickou pomoc, ale i o psychickou zátěž, pocit odpovědnosti a často i vinu, že nejsou „dost“ ani pro děti, ani pro rodiče. Termín upozorňuje na rostoucí fenomén v moderní společnosti, kde se prodlužuje délka života i věk, kdy mají lidé děti – a kde tak péče o rodinu nabývá nové, náročnější podoby. Podle odborné studie zveřejněné Sociologickým ústavem jsou poskytovatelkami péče v rámci sendvičové generace právě ženy.
Problém, který řešíte, není jen o vaší rodině, ale je i systémový. Povinnost péče o rodiče není v reálném životě ani morálně, ani prakticky rovnoměrně rozložená mezi všechny sourozence — společnost ji automaticky přisuzuje dcerám. Vaši bratři mají pravděpodobně dost peněz na to, aby rodičům platili asistenci.
Pokud se na rodiče nechcete úplně vykašlat, domluvte se s bratry, ať nesou dvě třetiny péče. Neustupujte ani o krok, budete si to vyčítat. Nastavte si jasná pravidla, a pokud vás zase někdo bude chtít využívat, řekněte jasné ne. Počítejte s tím, že budete ještě dlouho zápasit s pocitem viny, který vám nepřísluší. Nenechte se nikým citově vydírat, je na čase, abyste začala poprvé v životě (po čtyřicítce!) myslet hlavně na sebe.
