České lesy stále trpí pod náporem kůrovců. Jak se hrozbě bránit?

Koronavirová pandemie v posledních dvou letech zaměstnala pozornost nás všech. S pozvolným zklidněním situace nastává ale čas si připomenout, že vedeme boj i proti dalším nepřátelům na jiných frontách. Například v loňském roce bylo v Česku vytěženo rekordních 36 milionů kubíků stromů. Důvod? Nahodilá těžba, která se provádí hlavně kvůli odstraňování poškozených stromů v důsledku přírodních vlivů, ale především kvůli stále akutní destrukci tuzemských lesů různými druhy lýkožroutů. Nekonečná válka, kterou lesníci v některých regionech svádějí už od 19. století, zdá se nebere konce. A lví podíl na tom mají i extrémní podnební jevy, urychlené navíc globálním oteplováním.

Kůrovec není pouze trnem v patě státních orgánů na ochranu přírody a krajiny. Poměrně zásadním způsobem ovlivňuje i každodenní život a hospodaření obyčejných vlastníků lesní půdy. Všichni by si měli v první řadě uvědomit, že škůdci nenapadají jenom smrky, i když s těmi bývají spojováni nejčastěji. Stejně tak jim může za oběť padnout i borovice, modřín nebo kleč. Potravu si přitom vyhledávají za letu, což jim s pomocí povětrnostních vlivů umožňuje napadat i dřeviny kilometry vzdálené od jejich přirozených útočišť.

Když už je někde ohnisko kůrovcové kalamity, samozřejmě se bude šířit. V ohnisku je několik miliard kůrovců, a když mají dobré podmínky, jako je sucho, větrno a blízké smrkové porosty, mohou se šířit rychle a daleko.

„V naší současné krajině mají ideální podmínky pro to se šířit i na desítky kilometrů,“ vysvětlil nedávno pro server Aktuálně.cz Otakar Holuša z Mendelovy univerzity v Brně, a dodal i přesné důvody, proč smrky právě v těchto letech lýkožrouty tolik přitahují: „Když je chladno, zpomaluje se dospívání kůrovce a zkracuje se období, kdy mohou žrát. Navíc čím je teplejší klima, tím více oslabený strom kůrovci 'voní' a tím více ho láká.“ Kromě všeobecného boomu smrkových monokultur se na současném stavu tak podepisují i klimatické změny, které ženou naše podnební podmínky do dříve nevídaných extrémů.

Kůrovec má vůbec nejradši mrtvé dřevo, z čehož vyvěrá všeobecná potřeba se odumřelých stromů zavčas zbavovat. Pozor by si měl dát každý, kdo jej používá na otop. Pokud totiž nahromaděný materiál nespotřebuje, kůrovec v něm může vyrojit a poté jednoduše začne napadat jehličnaté stromy v blízkém okolí. Lesníci často k hubení lýkožroutů využívají i speciálních lapačů, do kterých hmyz lákají pomocí feromonů. To je nejlepší způsob, jak se zbavit těch jedinců, kteří přežívají zimu mimo vytěžené dříví.

Kritické datum? Přelom března a dubna

Kritickým datem pro každého lesohospodáře tak je přelom března a dubna. Tehdy dochází k rojení první generace těchto škůdců. Pokud se s problematickým dřívím do té doby nevypořádáte, pravděpodobnost, že se kůrovec rozmnoží a napadne i doteď zdravé dřeviny, dramaticky narůstá. Nesmí se zapomínat na to, že mrtvé stromy nestačí pouze odstranit nebo vyvézt. Lýkožrouti přežívají pod kůrou, a dokud nejsou zbaveni svého přirozeného bydliště, budou nadále prosperovat, množit se a rozšiřovat své řady.

"Když už je někde ohnisko kůrovcové kalamity, samozřejmě se bude šířit. V ohnisku je několik miliard kůrovců, a když mají dobré podmínky, jako je sucho, větrno a blízké smrkové porosty, mohou se šířit rychle a daleko," dodal Otakar Holuša pro zpravodajský server Aktuálně.cz.

Nekonečný boj už od dob Marie Terezie

Boj s kůrovcem by se dal s nadsázkou nazvat smutnou českou tradicí. První oficiální snahy o vymýcený podkorního hmyzu se na území našich Čech datují až do 18. století, kdy se začala objevovat císařská nařízení určená k zamezení bující kalamity. První velké postižení bylo ale zaznamenáno až v roce 1870 na Šumavě – po velkém větrném polomu zde škůdci napadly zhruba 10 milionů metrů krychlových stromů. Lesní hospodáři té doby se totiž škody rozhodly napravit rozsáhlou výsadbou smrkového porostu. Tehdy se začala psát pochmurná historie masového výskytu kůrovce v Čechách.

Jednadvacáté století je prozatím z hlediska boje s kůrovcem a jinými škůdci nejčernějším obdobím v českých dějinách. Poté, co se v roce 2010 jakžtakž podařilo překlenout sedmiletou krizi, propukla v roce 2015 skutečná kalamita, která prozatím nebere konce. Například v roce 2018 bylo kvůli kůrovci pokáceno 13 milionů metrů krychlových lesa, v témže roce navíc došlo i k bezprecedentnímu zakládání čtvrté generace škůdců, což krizovou situaci ještě umocnilo. I tento smutný rekord se bohužel v loňském roce podařilo o více než 10 milionů metrů krychlových překonat.

Vyhlídky na letošní rok shrnul pro Českou televizi Ladislav Půlpán z internetového portálu Nekrmbrouka.cz: „Rojení kůrovce se sice zpozdilo, ale současné teploty zapříčinily, že brouk se stejně vyrojil a hledá vzrostlé stromy, které napadá pořád stejně. Není to tedy tak, že by si někdo mohl říct, že to počasí vyřeší za něj. Lesníci teď musí aktivně kontrolovat lapače a lapáky v porostech, o kterých se ví, že v nich kůrovec je, hledat a asanovat napadené dříví a dalšími způsoby redukovat kůrovcové množení.“ Příznivé počasí ovšem rozhodně nelze považovat za čas, kdy v boji s kůrovcem polevit.

Není lýkožrout jako lýkožrout

Dodnes vůbec nejrozšířenějším druhem podkorního hmyzu, který se u nás ve velkém vyskytuje, je lýkožrout smrkový. Jde o původní hmyz, který bychom našli ve většině zemí Evropy. A ač jeho přirozeným útočištěm jsou již odumřelé stromy, v případě jejich nedostatku se zaměřuje na oslabené a potažmo i zcela zdravé dřeviny. Z logiky věci jsou v jeho hledáčku první na ráně hlavně smrky všeho druhu, nicméně byl zaznamenán i v modřínových a borovicových monokulturách. Za obvyklých podmínek se během roku vyvinou dvě generace tohoto škůdce. V uplynulých letech, vyznačujících se však extrémními teplotami a častými obdobími sucha, nebylo ale výjimkou ani rojení třetí generace. To probíhá na konci srpna a oproti prvním dvěma je považováno za skutečně kritický moment lesního koloběhu.

Tento druh ale není zdaleka jediným podkorním hmyzem, se kterým se v českých luzích a hájích snaží lesní hospodáři vypořádat. Problémem je i přemnožení lýkožrouta lesklého, který se zaměřuje především na mladší dřeviny. V minulosti byl navíc na Severní Moravu zavlečen i lýkožrout severní, a to z polského Bělověžského národního parku. Ten je pro místní lesní ekosystémy obzvláště nebezpečný, protože na rozdíl od jeho příbuzných je více odolný proti zimě, a tudíž je třeba mít se před ním na pozoru celoročně. Pro všechny tři hmyzí druhy ale platí jedna věc – jejich výskyt slábne se stoupající nadmořskou výškou. Proto lesníci nachází většinu napadených dřevin hlavně v níže položených oblastech, zatímco horské oblasti zůstávají prozatím ve větší míře ušetřeny.

Zamezení množení kůrovce v českých lesích je tak pro všechny ochranáře i hospodáře velkou výzvou, na kterou se prozatím mnozí z nich ještě nenaučili vhodným způsobem reagovat. Dokladem toho jsou i časté spory ohledně kácení postižených stromů, a to hlavně v chráněných krajinných oblastech a národních parcích. Zde se totiž tradičně střetává na jedné straně zájem na co nejefektivnějším zastavením kalamity přímo v zárodku, a naopak obava, že tyto unikátní ekosystémy budou nenávratně změněny k nepoznání, na straně druhé. Je ale jasné, že pokud na boj proti lýkožroutům rezignujeme úplně, nebudeme mít možná v budoucnu mnoho jehličnatých lesů, o jejichž zdraví bychom mohli usilovat.