fbpx

S Dominikou Gawliczkovou o tom, jak být bezstarostná, rozesmátá a úplně v háji

Zveřejněno: 28. 6. 2018

Dominika Gawliczková je drobná sympatická blondýnka. Rozhodně ale není žádná dámička ani křehotinka. Ono se asi není čemu divit. Zvládla sama desetiměsíční cestu na motorce napříč Jižní Amerikou a dokázala se poprat se všemi nástrahami včetně přepadení a vážné nemoci. Když spolu sedíme na zahrádce jedné kavárny poblíž pražského náměstí Míru a povídáme si o jejích cestách, hodně se směje a říká, že teď už na všechno špatné vzpomíná s humorem.

Související…

Jak dívka z Moravy přešla USA. Smířila se s pumou i s nemocí1400 km na kole českou krajinou. Na pomoc dětem s rakovinouO kašli, rakovině a lásce, která ho z toho dostala

„Četla jste už tu knížku?“ Dominika mi na úvod ukazuje svůj nový literární počin Dominika na cestě Jižní Amerikou, na kterém začala pracovat už během cesty. A pak ještě několik dalších měsíců po návratu domů. Hned na první pohled mě zaujal obal, který podle autorky přesně vystihuje smíšené pocity během celé cesty. „Na jedné straně jsem já jako bezstarostná a rozesmátá a zrcadlově úplně ‚v háji‘. Připomíná mi to, jak mi třeba ve vysokých nadmořských výškách tekla krev z nosu, nebo mě naháněli místní psi. Takže takový kontrast.“ Na cestu Dominika vyrazila v červenci 2016 na malém skútru Honda Zoomer, jehož výkon přirovnává k sekačce na trávu. A v Jižní Americe (nikoli ale kvůli výkonu skútru) strávila celkem deset měsíců.

dominika na ceste 4

Kéž na trati se neztratí...

Proč zrovna Jižní Amerika?

Už předtím jsem cestovala po Evropě i Asii. Takže mě lákala Jižní Amerika nebo Afrika, na tu jsem si ale sama netroufala.

Se sólo cestováním už jste tedy zkušenosti měla…

Začalo to tím, že jsem měla motorku a pořád jsem na ní někam chtěla jezdit. Nejdřív jsme byli s několika dalšími lidmi v Rumunsku a Rakousku, a když mi bylo devatenáct, rozhodla jsem se, že pojedu do Španělska. Nemohla jsem ale najít nikoho, kdo by do toho šel se mnou, vždycky se našla nějaká výmluva.

Ať už jste s lidmi sebelepší kamarádi, vždycky vznikne ponorka. Navíc jsem si přestala užívat tu cestu samotnou, ty krásy kolem sebe, protože jsem pořád řešila jen lidi ve skupině.

Tak jsem si řekla, že nebudu sedět doma a zkusím to sama, a když mě to nebude bavit, jednoduše se vrátím. To jsem málem udělala už při cestě tam, kdy jsem v Rakousku příšerně zmokla. Pak jsem ale zjistila, že pokud se vrátím, zmoknu ještě víc, tak jsem raději pokračovala do Itálie, kde bylo slunečno. A od té doby mě to hrozně chytlo. Dojela jsem až do Portugalska, další léto do Skandinávie a pak jsem se těšila poprvé za hranice Evropy – do Kyrgyzstánu.

dominika na ceste

A ještě jedna romantická: když prostě nemůžete spát

Raději už tedy cestujete sama?

Rozhodně, přes Austrálii a Asii jsem jela se žlutými trabanty, tam nás bylo devět, a to bylo hodně náročné. Byli jsme tam půl roku, a ať už jste s těmi lidmi sebelepší kamarádi, vždycky tam vznikne ponorka, navíc jsem si přestala užívat tu cestu samotnou, ty krásy kolem sebe, protože jsem pořád řešila jen lidi ve skupině.

V jednom rozhovoru jste zmínila, že ta poslední cesta do Jižní Ameriky byla ze všech nejnáročnější. Proč? 

Protože se tam podělalo úplně všechno, co se podělat mohlo... Když to vezmu ve zkratce, začínala jsem v Kolumbii, kde mě první týden přepadli, potom se mi v Ekvádoru rozbila motorka a trvalo měsíc a půl, než jsme ji dokázali zase dát dohromady. V Peru jsem bojovala s výškovou nemocí, v Bolívii jsem skončila na kapačkách s podezřením na břišní tyfus, kde jsem se léčila skoro měsíc.

Mně ukradli foťák v neděli dopoledne na ulici plné lidí a aut a všichni na to jen koukali.

To byl asi nejtěžší okamžik cesty, protože úroveň zdravotnictví je tam hodně špatná, a já nevěděla, co mi je, ani jestli to vyléčím. Brala jsem sice antibiotika, ale to nepomáhalo. Nakonec jsem se z toho dostala víceméně sama tím, že jsem prakticky nejedla. Od Argentiny dál už jsem si to naštěstí jen užívala.

dominika montevideojpeg

Finiš u moře

A co to přepadení? Platí o Kolumbii pořád, že je tak nebezpečná?

V poslední době se to hodně zlepšilo, Kolumbie se obrovsky zvedla. Ale pořád je to samozřejmě jiné, než když jedete na dovolenou do Evropy. Musíte si dávat větší pozor, nedělat hlouposti. I pak se ale samozřejmě může stát, že budete mít smůlu, což byl můj případ. Mně ukradli foťák v neděli dopoledne na ulici plné lidí a aut a všichni na to jen koukali.

Nikdo vám tedy nepomohl, to je trochu jako u nás.

Ne, oni to tam berou trošku jinak. Jednak se bojí, navíc zastávají názor, že když k tomu dáte příležitost, je to vaše chyba. A já měla hlavně prostě smůlu. Lidé jsou v Kolumbii jinak naprosto skvělí.

Říká se, že v Jižní Americe jsou lidé hodně přátelští.

Každá ta země je jiná. Myslela jsem, že všichni budou vysmátí a plní energie, ale třeba v Ekvádoru, Peru i Bolívii se všichni pořád mračili a já nechápala proč. Pak jsem si začala všímat různých cedulí jako „Dnes jsem tvůj přítel, ale nevěřím ti“. Nebo „Dnes nejsem tvůj přítel, ale zítra už budu“. Lidé jsou tam na svou nedůvěřivost vlastně hrdí.

Pokud bychom srovnali stejné služby tam a u nás, tak to u nás vyjde levněji, máme se zkrátka hodně dobře.

Ale když si jejich důvěru získáte, začnou být přesně takoví, jak si je každý představuje – veselí a pohostinní. Zato třeba v Paraguayi a Uruguayi jsou z vás lidé hned nadšení, jsou veselí, není v nich žádná nedůvěra. Všude dostanete pusu na tvář, i když se třeba jen ubytujete nebo snídáte.

Je tam alespoň levněji než u nás?

Kromě Paraguaye, která byla nepatrně levnější, tam bylo všude podstatně dráž. Přitom průměrné platy mají hodně podobné jako my, ale jsou tam velké rozdíly mezi bohatými a chudými. Jasně, třeba v Bolívii se najíte hodně levně na ulici, ale pokud bychom srovnali stejné služby tam a u nás, tak to u nás vyjde levněji, máme se zkrátka hodně dobře.

Co jídlo? Je Jižní Amerika destinace pro gurmány?

To bych úplně neřekla, pořád dokola dělají kuře s rýží na spoustu způsobů. Kuřecí polévka je voda, ve které plave celé kuřecí stehýnko a třeba půlka kukuřice. Dodnes jsem nepřišla na to, jak se to má vlastně jíst. Ale peruánská kuchyně je docela zajímavá, měli tam dobré hovězí a ochutnala jsem i lamu, která je ale tužší, takže spíš taková atrakce než delikatesa.

Dominika Gawliczková (25)

Cestovatelka, autorka. Vystudovala strojní inženýrství na VUT v Brně. Na svých motorkách už zbrázdila Evropu, střední Asii, Austrálii, jihovýchodní Asii a naposledy Jižní Ameriku. O své zážitky se dělí na facebookovém profilu Dominika na cestě. V červnu 2018 jí vyšla druhá kniha Dominika na cestě Jižní Amerikou. Je k dostání u všech dobrých knihkupců.

V Kolumbii mají třeba nápoj s afrodiziakálními účinky, je v tom alkohol, ovoce, čokoláda, a do toho rozmixují živého kraba. V Argentině jsem pak měla kajmana, ale ten mě celkem prohnal... Je to skvělé jemné maso, něco mezi steakem a rybou. A taky je dost tučné.

Jak jste řešila ubytování?

Ubytování jsem si většinou sháněla předem přes internet, pokud to šlo. Ale třeba v Paraguayi a Uruguayi, kde turismus skoro není, to bylo náročnější, zkrátka jsem vždycky dojela do města a až tam se snažila něco sehnat. Mělo to ale svoje kouzlo. Původně jsem sice chtěla jenom stanovat, ale po tom přepadení jsem si řekla, že raději utratím všechny peníze a budu v bezpečí. Naštěstí mi pomohli i fanoušci. Posílala jsem pohledy každému, kdo zaplatil poštovné, a spousta lidí mě podpořila i něčím navíc, jinak jsem si ale cestu platila sama.

Kam vyrazíte příště?

Začala jsem se teď učit japonsky, uvidíme, jak to půjde... Do Japonska bych hrozně ráda, jen ještě musím vymyslet, jak si tam pořídit motorku bez trvalého pobytu. A taky na to musím vydělat.

foto: Lioneer photostudio a archiv Dominiky Gawliczkové, zdroj: Albatros Media

Galerie

Tipy redakce

Jak uchovávat elektřinu? Švýcarský start-up to zkouší s jeřábem

Jak uchovávat elektřinu? Švýcarský start-up to zkouší s jeřábem

Té reklamě se v podstatě nedá vyhnout: „Takže pane Sysel, takže vy chcete solární...

Horská dráha: Původní zábava pro šlechtu teď má sloužit i k eutanazii

Horská dráha: Původní zábava pro šlechtu teď má sloužit i k eutanazii

Matějská pouť na pražském Výstavišti už běží nějaký ten pátek a zdá se, že...

Proč se krade i písek z pláže? Je to cenná komodita, která mizí stejně jako voda

Proč se krade i písek z pláže? Je to cenná komodita, která mizí stejně jako voda

Loni v létě zaplatil jeden britský turista na Sardinii pokutu 1 032 eur, když byl...

Pokračováním v prohlížení těchto stránek souhlasíte s Podmínkami užití a Pravidly využití Cookies.