fbpx

Monika Benešová o tom, jak se na trase dlouhé 4286 kilometrů vyrovnávala s puchýři, omrzlinami a samotou

Zveřejněno: 24. 11. 2018
Přečteno 33693x

„Trail tě zkouší každou minutu, vytahuje na povrch všechny slabiny a doslova ti je mlátí o hlavu. Tam se každý dostane úplně na dno a je jedno, jestli šel celou cestu, nebo jen část.“ Když Monika Benešová popisuje své zážitky z putování, mísí se ve mně obdiv k její odvaze s touhou také co nejdřív někam vyrazit. Sešly jsme se na zahrádce u kavárny a už od začátku to byl ten typ rozhovoru, který mám nejradši. A nebylo to počasím. Občas se zkrátka povede, že se s někým napoprvé bavíte jako s člověkem, kterého dlouho dobře znáte. S Monikou jsme stejně staré, obě novinářky. A obě dvě rády chodíme. Až na to, že Monika ušla na jeden zátah přibližně stokrát tolik, co já.

Pochází z Nového Města na Moravě. Sama o sobě říká, že je jen obyčejná holka. Má ale neobyčejnou odvahu. Zdolala totiž, a to úplně sama, jednu z nejtěžších pěších tras na světě. Jde o takzvanou Pacifickou hřebenovku, která se táhne od mexických hranic až na sever USA ke kanadským hranicím a je dlouhá 4 286 kilometrů. Monika ji ušla za pět měsíců a letos v lednu se vrátila domů. Na cestě se mimo jiné setkala s medvědy, pumou, tarantulí i s omrzlinami. Ale zvládla to. Takzvané „písítýčko“ (Pacific Crest Trail), na které ročně vyrazí asi 3 000 lidí, přitom úspěšně dokončí asi jen 180 z nich.

Související…

O kašli, rakovině a lásce, která ho z toho dostalaChůze je stejně účinná jako běh, tvrdí odborníciChcete poznat sebe sama? Vydejte se na doprovázenou pouť

Monika však měla silnou motivaci. V roce 2016 jí byla zjištěna silná alergie na mléko, lepek a sóju, která ji ničila fyzicky i psychicky. „Každé ráno jsem brečela a bála se vycházet mezi lidi. S takovými problémy prostě nikdy nevíš, co se kde může stát. Lítala jsem na toaletu i dvacetkrát denně. Byla jsem z toho strašně vyčerpaná. Proto i třeba obyčejná jízda metrem pro mě byla hrozný stres. Trvalo to skoro rok, už jsem se nepoznávala. A tehdy mi došlo, že mi pomůže změna, tak jsem se rozhodla pro cestu,“ popisuje, proč se rozhodla vypravit do Ameriky.

Takže tvůj cíl ani tak nebyl projít tu trasu celou?

To jsem opravdu neřešila, nebylo to pro mě důležité. Jen jsem chtěla zase najít samu sebe a věřila jsem, že mi v tom cesta pomůže.

Jak na ten nápad reagovalo okolí?

Jsem jedináček, takže mamka s taťkou se samozřejmě hodně báli. Prý jsem měla jediné štěstí v tom, že před mým odjezdem o trase nevěděli úplně všechno. Nejvíc informací si zjistili až poté, co jsem odjela. A po návratu mě málem zabili... Během cesty jsem ale měla jejich obrovskou podporu. Taky většina kamarádů mě podržela.

Během noci se mi vytvořily omrzliny na tvářích, rukou i nohou. Tehdy jsem na sebe musela hodně psychicky šlápnout, abych to zvládla.

A ty sama, měla jsi o cestě pochybnosti?

Jasně, je to divočina, jsou tam pumy i medvědi. Ale já se hodně připravovala, abych všechna rizika minimalizovala. Ono stačí jet třeba jen do Paříže nebo Londýna a člověka tam může „žvejknout“ auto. Takže úplně v bezpečí nejsme nikdy, jen někde jsou ta rizika prostě větší.

benesova vandr

Na trailu jsem si prostě zpívala, tancovala a bavila se se svými holemi

Jak ty přípravy probíhaly?

Chystala jsem se asi půl roku, tím myslím víza, permity a povolení... Kromě cesty do Santiaga de Compostella jsem neměla skoro žádné outdoorové zkušenosti, což se samozřejmě projevilo. Až během cesty jsem si například samozřejmě uvědomila, že s sebou táhnu spoustu zbytečností.

Takže hodně těžká krosna?

No, byla těžká podle toho, kde jsem zrovna byla. Ale třeba hned na začátku v poušti u San Diega je potřeba s sebou mít 6 až 7 litrů vody, takže můj batoh vážil kolem 25 kilogramů. Pak dál už to bylo mnohem lepší, třeba v Oregonu, kde byla téměř každých 10 kilometrů voda. Tehdy už jsem byla schopná některé dny ujít i 50 kilometrů. Ale to už jsem měla svaly a byl rovnější terén.

Vím, že to zní jako klišé, ale ta cesta mě naučila svoji nemoc milovat a brát ji jako součást mě samotné.

Vzpomeneš si ještě na první den cesty?

No jasně, to asi nikdy nezapomenu. Pro mě bylo velkou výhrou už to, že jsem tam vůbec dojela. Takže když jsem uviděla první značku trailu, byla jsem dojatá. V poušti bylo hrozné vedro, takže jsme začínali až pozdě odpoledne. Byla jsem dost překvapená, že i v poušti jsou třítisícové kopce. První den jsme ušli asi 15 kilometrů a pak kempovali pod hvězdami. Celý ten první den byl pro mě hodně silný. Já jsem totiž nevyhrála na konci, ale už na začátku.

Říkáš „my“. Šlo vás tedy víc?

Každý den startuje 50 lidí, takže ze začátku ano. Jenže po cestě hodně z nich z nejrůznějších důvodů končí, takže poslední tři nebo čtyři týdny už jsem neviděla nikoho. Na trailu se prostě člověk naučí být sám se sebou a řekla bych, že dost drsným způsobem.

Určitě jsi tam potkala hodně zajímavých lidí, když jsi zrovna nebyla sama...

Ano. Těch, kteří mi uvízli v paměti, je neskutečné množství. Nedávno za mnou byla kamarádka z Kanady a já se chystám za ní. Pojí nás velký životní zážitek. Na cestě nikdo před nikým nic nepředstírá, třeba i fyzické potřeby jdou úplně stranou. Říká se, že přátelství z trailu vydrží na celý život, tak uvidíme.

Nepřemýšlela jsi o tom, že bys s někým šla ve dvojici? To by asi bylo jednodušší, ne?

To si úplně nemyslím. Začínala jsem s jedním klučinou, který se o trail pokoušel podruhé, a vím, že když se jde v páru, je to mnohem obtížnější. Každý člověk má svoje tempo a návyky, tudíž je dost obtížné se sladit. Vyžaduje to hodně respektu a tolerance. Celkově jsem byla radši sama a snažila si užívat tu bolest i radost.

Ve filmu Divočina, který je právě o PCT, se hlavní hrdinka v podání Reese Witherspoon utěšovala tím, že to kdykoli může zabalit. Ale vždycky nakonec našla motivaci jít dál…

Ano, člověk si musí v každý okamžik té cesty zdůvodnit, proč tam vlastně je. A samozřejmě se ty důvody pořád měnily. Já jsem tam původně jela s milionem otázek. Jenže cestou se mi změnilo myšlení a přístup. A tak věci, které mi dříve přišly důležité, najednou ztratily význam.

Mimochodem, ten film tě nějak inspiroval?

To ne. Slyšela jsem o té cestě poprvé asi před šesti lety. Říkala jsem si, že bych to chtěla také zkusit, ale pořád jsem to oddalovala. Až přišla v roce 2016 ta nemoc a mé rozhodnutí. Film jsem viděla nějak těsně před odjezdem. Neodradil mě, ale ani nijak nemotivoval.

Co se ti během chůze honilo hlavou?

Já jsem si ty první dny hrozně moc užívala. Pak ale přišly puchýře a velká bolest, takže jsem celé hodiny řešila jen to. Na cestě člověk zažije tolik nového, že přemýšlí jen nad těmi zážitky, nebo řeší takové ty nezbytnosti, aby měl dost jídla a aby mu vydržela voda. Taky jsem na trailu zpívala a tancovala a bavila se se svými holemi.

Monika Benešová (27)

Vystudovala žurnalistiku, dnes pracuje jako novinářka se zaměřením na sport. Kromě chůze má ráda sporty všeho druhu a také houbaření. V roce 2016 absolvovala pouť do Santiaga de Compostella a o půl roku později Pacifickou hřebenovku, o které v současnosti přednáší.

Jak jsi během cesty řešila své zdravotní problémy?

Na začátku to bylo hodně špatné, vysadila jsem Imodium, a i když jsem se snažila, samozřejmě nebylo možné na trailu dietu dodržovat stoprocentně. Měla jsem tedy pořád průjmy a celkově mi chyběla síla a energie.

Nejdůležitější je asi to rozhodnutí, které je často nejtěžší, alespoň já to tak měla. Člověk si pořád hledá výmluvy.

Na druhou stranu mě ten první měsíc hodně vyškolil a ukázal mi, že když chce člověk něco změnit, musí si za tím jít a nevzdávat se. I když to trvá delší dobu.

Jak jsi na tom se zdravím teď?

I když jsem se úplně neuzdravila, můj zdravotní stav už je mnohem lepší. A vím, že to zní jako klišé, ale ta cesta mě naučila svoji nemoc milovat a brát ji jako součást mě samotné. Ano, můžu jíst víc než dřív, ale rozhodně ne všechno. Už to tak beru, a mám dokonce i motto: „Hlavně se z toho nepos…,“ protože já to zkoušela a nepomohlo to!

Ale vážně, vím, že je čím dál více alergiků, kteří trpí podobnými problémy jako já, a chtěla bych, aby už toto téma nebylo tabu a více se o něm mluvilo. Proto dělám i přednášky. Když jsem odjížděla, měla jsem o 15 kilo méně než teď. Při výšce kolem 180 centimetrů to bylo tenkrát asi 50 kilogramů, a přesto jsem to dokázala.

Co jsi zažila na cestě nejhezčího?

Tak zážitkem byla celá hřebenovka, zkoušela mě každý den. Nejhezčí asi bylo, když jsem ve Washingtonu z bezpečné vzdálenosti pozorovala medvíďata s matkou, nebo když jsem ve dvě v noci stoupala na Mount Whitney. Je to nejvyšší hora v USA, když se nepočítá Aljaška, měří 4 421 metrů a já z ní pozorovala asi nejhezčí východ slunce v životě. Byla tam šílená zima, ale stejně to bylo úžasný.

Nejdůležitější je asi to rozhodnutí, které je často nejtěžší, alespoň já to tak měla. Člověk si pořád hledá výmluvy.

Některé zážitky samozřejmě nebyly tak příjemné. Třeba když mě v horách zastihla sněhová bouře. Byla jsem několik dní chůze od lidí i mobilního signálu, navíc jsem uklouzla a ošklivě si poranila koleno. Během noci se mi vytvořily omrzliny na tvářích, rukou i nohou. Tehdy jsem na sebe musela hodně psychicky šlápnout, abych to zvládla. Došlo mi, že člověk je mnohem silnější, než si myslí. Taky nikdy nezapomenu na setkání s pumou. Před hřebenovkou jsem bývala hodně zbrklá, ale v ten moment, kdy jsem ji uviděla, mi došlo, že jestli začnu utíkat, je po mně. Tak jsem se snažila zachovat klid a nedat najevo, jak moc se jí bojím. Ani nevím, kolik času uplynulo, než konečně odešla.

V čem tě cesta změnila?

Díky ní mám mnohem větší radost ze života. Také mi došlo, že se svou nemocí musím přestat bojovat. Než jsem odjela, hrozně jsem se bála, že mě nikdo nebude mít rád, až se o mých problémech dozví. Ale pak mi došlo, že se za to nemusím stydět. Mám taky raději sama sebe. Ono hledání lásky k sobě samé je asi na celý život, ale trail mi v tomhle ohledu dal opravdu hodně. A taky mi pomohl žít víc v přítomnosti a vážit si toho, že jsem dostala takovouhle možnost. Zároveň si uvědomuju, že ne každý může vycestovat. Jsou lidé, kteří mají mnohem trnitější cestu než já, a musí se s problémy vyrovnat „za denního pochodu“.

mapa pct orez

4286 kilometrů. Začíná se v poušti u San Diega a končí v horách na kanadsko-americké hranici. Šťastnou cestu.


Mimochodem, zmínila ses, že po příjezdu z Ameriky ses odstěhovala z Prahy…

Ano, před hřebenovkou jsem tady žila asi šest let. Jsem holka z malého města a ta uspěchanost tady mě hrozně semlela. Uvnitř jsem byla pořád nespokojená, ale vůbec jsem si neuvědomovala, že je něco špatně. Věřím, že to je jeden z hlavních důvodů, proč mi ta nemoc propukla. Teď bydlím zase na Moravě a jsem tam hrozně šťastná. 

Co bys poradila těm, kteří chtějí změnit svůj život?

Nejdůležitější je asi to rozhodnutí, které je často nejtěžší, alespoň já to tak měla. Člověk si pořád hledá výmluvy. Ale vím, že tu odvahu a vnitřní sílu ke změně máme všichni, jen je stačí v sobě najít a potom vytrvat. Já si před trailem také vůbec nevěřila, až cesta mě všechno naučila. A teď už prostě chci být šťastná.

foto: Archiv Moniky Benešové, mapa Nalehko.com, zdroj: Pacific Crest Trail Association

Milada Kadeřábková

Milada Kadeřábková

Redaktorka, idealistka, majitelka kočky, občas paličatá, schopná nadchnout se téměř pro cokoliv. Když nepíše, doučuje angličtinu.



Související články

Pokračováním v prohlížení těchto stránek souhlasíte s Podmínkami užití a Pravidly využití Cookies.