fbpx

Úlomky z družic a raket na oběžné dráze mohou v budoucnu ohrozit lety do vesmíru

Zveřejněno: 5. 4. 2018

První čínská vesmírná stanice Tchien-kung 1 o hmotnosti osm a půl tuny začátkem týdne profičela nad Jižní Amerikou, přičemž se dílem rozpadla a dílem shořela v atmosféře. Její zbytky dopadly „neškodně“ do Tichého oceánu. Ne vždy ovšem navrátilec z vesmíru dopadne takto šťastně. A některé lidmi vypuštěné objekty nedopadnou vůbec. Proto oběžná dráha Země vypadá jako dobře zásobená skládka, která je navíc v neustálém pohybu. 

Občas se zadaří a zbytky vesmírných technologií, které nedopadnou dobře, poslouží k vojenskému výzkumu „protistrany“. Sovětský průzkumný satelit Kosmos 954, který měl odhalovat nepřátelské ponorky pod hladinou, byl vybaven kvůli velké spotřebě energie atomovým reaktorem. V lednu 1978 tento satelit nekontrolovatelně vstoupil do atmosféry a jeho trosky dopadly na území Kanady, kde pokryly 124 000 km² území. Kanadská armáda v rámci operace Rozbřesk pak celé území pročesávala, ale podařilo se jí najít jen zlomek trosek. A jen minimum vykazovalo známky radioaktivity. Sovětský svaz participoval na akci zaplacením poloviny nákladů, které mu kanadská strana vyúčtovala, další částku přidala americká armáda, která z nalezených zbytků vytvořila skládačku a snažila se zjistit původní podobu satelitu.

Související…

Fyzika se vážně zabývá otázkou, zda má vesmír vědomíJak objevit život ve vesmíru? Vědci hledají mikroby pomocí laserůVesmír ještě nikdy nebyl tak blízko. Proč znamená raketa SpaceX revoluci?

Málokdy jsou trosky vesmírných zařízení životu (na zemi) nebezpečné. Ale i to se stává. V roce 2007 například trosky zanikající ruské vojenské družice minuly asi jen o osm kilometrů letoun Airbus A340, směřující s 270 pasažéry přes Pacifik.

Trosky za dolary

Někdy má takový pád veselejší konec. Vesmírnou laboratoř Skylab, která padala k Zemi v roce 1979, se naštěstí podařilo nasměrovat tak, aby úlomky dopadly do Indického oceánu, ale některé zasáhly řídce osídlenou západní Austrálii. NASA pak dostala od představitelů městečka Esperance za způsobené škody účet na 400 dolarů.

Podnikavý sedmnáctiletý obyvatel městečka Stan Thornton na tom vydělal ještě více. Všiml si článku v San Francisco Examiner, v němž list nabídl 10 000 dolarů za první kus Skylabu, který bude doručen do jeho kanceláří. Mladík tedy sebral to, co zbylo ze Skylabu a spadlo k jeho domu, pak chytil první let do San Franciska a rázem byl o něco bohatší.

Tisíce vraků satelitů

Díky naší atmosféře jsme poměrně dostatečně chráněni před vesmírnými troskami. Na oběžné dráze to ale dnes vypadá podobně jako na ulicích středověkého města, kdy se všechny odpadky prostě vyhazovaly před dům. V loňském roce zveřejnila Evropská kosmická agentura (ESA) následující čísla: Od počátku kosmického věku, tedy o roku 1957, odstartovalo do vesmíru přibližně 5 250 raket, které na oběžnou dráhu Země dopravily asi 7 500 satelitů. Část z nich zanikla v atmosféře, ale kolem naší planety ještě létá něco okolo 4 300 zařízení, z nichž ovšem funguje už jenom přibližně 1 200.

O nebezpečí na oběžné dráze se občas postarají i sami astronauti. Při výstupu do volného prostoru k různým opravám a montážím jeden z nich v roce 2008 „upustil“ a už nechytil celý box s nářadím.

Kolizí a nehod, které vedly k nekontrolovanému rozpadu vesmírných objektů, proběhlo téměř na tři stovky. Při nich vzniklo na 23 000 úlomků, které pravidelně zaznamenají i pozemské radarové sítě. Další jsou ovšem tak malé, že je sledovat v podstatě nelze. Takových objektů o velikosti kolem deseti centimetrů je odhadem 29 000, ve velikosti od jednoho do deseti centimetrů pak nad našimi hlavami létá 750 000 předmětů a odhaduje se, že počet „drobků“ menších než jeden centimetr může na oběžné dráze být téměř sto sedmdesát milionů.

Můžeme si za to sami

Ředitel úřadu Vesmírných úlomků ESA Holger Krag tvrdí, že jeden centimetr letícího odpadu, který zasáhne satelit, má energii výbuchu granátu, přičemž každý takový zásah satelit přinejmenším poškodí, popřípadě zničí. To, co se může stát, jsme mohli vidět například ve sci-fi filmu Gravitace (v anglickém originále Gravity) z roku 2013, v němž kosmické smetí poničilo vesmírnou stanici s astronauty.

Nejvíce úlomků na vesmírném smetišti v sousedství naší planety mají na svědomí dvě události, na jejichž konto padá více než třetina všeho „smetí“. Tou první byl čínský test balistické střely z roku 2007, který zničil starou meteorologickou družici Feng Jung. Výsledek? Na orbitě vzniklo mračno víc než tří tisíc fragmentů, přičemž jeden z nich v dubnu 2011 poškodil ruskou družici BLITS. V únoru 2009 se pak střetly nefunkční ruská družice Kosmos 2251 a americký komunikační satelit sítě Iridium. Po srážce se oba satelity proměnily na více než dva tisíce různě velkých úlomků.

O nebezpečí na oběžné dráze se občas postarají i sami astronauti. Při výstupu do volného prostoru k různým opravám a montážím jeden z nich v roce 2008 „upustil“ a už nechytil celý box s nářadím. To, že se při takových operacích na svou vlastní cestu dostávají nýty nebo šrouby, je celkem běžné, ale loni 30. března astronautům na ISS uletěl dokonce jeden ze čtyř ochranných štítů proti mikrometeoritům o hmotnosti osm kilogramů. A sám se stal novou hrozbou…

Kesslerův syndrom

Nebezpečné trosky zaměřují pozemní radary, lasery i optické senzory v čele s třímetrovým okem teleskopu NASA Orbital Debris Observatory v Novém Mexiku. O něco menší je zařízení ESA na Tenerife. Tyto teleskopy umožňují sledovat objekty o velikosti od třiceti centimetrů na geostacionární oběžné dráze ve výšce 36 000 kilometrů nad rovníkem a předměty nad 5 centimetrů na nízké oběžné dráze.

Nebezpečné harampádí, o které jsme se sami přičinili, hrozí takzvaným Kesslerovým efektem či také syndromem. Podle astrofyzika Donalda J. Kesslera, který působí v NASA, je hustota objektů na nízké oběžné dráze tak vysoká, že kolize mezi objekty mohou vyvolat kolizi další, a kaskádovým efektem tak nejen vyřadit fungující satelity, ale ztížit, ne-li znemožnit, další lety do vesmíru. Vesmírné agentury si toho jsou vědomy a snaží se najít způsob, jak nebezpečná tělesa lovit. Několikrát se to podařilo posádkám raketoplánu – do nákladového prostoru uložily například poškozené telekomunikační družice či dokonce vědecký satelit LDEF o hmotnosti téměř deset tun a vrátily se s nimi na Zemi. Nic jiného zatím nikdo nezkoušel. Ve hře ale byl britský návrh velké rybářské sítě, čínský laserový kanon či francouzská „harpunářská loď“, která by větší satelity stáhla tak, aby shořely v atmosféře. Šest desetiletí letů do vesmíru prostě stačilo, abychom si v něm sami vytvořili problém. Vlastně stejný, se kterým si nevíme rady ani tady dole na Zemi.

zdroj: ESA

Tipy redakce

Proč se krade i písek z pláže? Je to cenná komodita, která mizí stejně jako voda

Proč se krade i písek z pláže? Je to cenná komodita, která mizí stejně jako voda

Loni v létě zaplatil jeden britský turista na Sardinii pokutu 1 032 eur, když byl...

Jde ještě o klimatickou nouzi, nebo už paniku? 10 otázek a odpovědí o přehřívání Země

Jde ještě o klimatickou nouzi, nebo už paniku? 10 otázek a odpovědí o přehřívání...

Praha 7 vyhlásila v květnu stav klimatické nouze , jak ji (a nejen ji, ale celou...

Twitter uživatelům ukazuje, co mají rádi za reklamu. A někdy je dost mimo

Twitter uživatelům ukazuje, co mají rádi za reklamu. A někdy je dost mimo

Inferred interests neboli „odvozené zájmy“ je název funkce sociální sítě Twitter,...

Pokračováním v prohlížení těchto stránek souhlasíte s Podmínkami užití a Pravidly využití Cookies.