První malby i sošky z období paleolitu vyobrazovaly nahé ženy, bez ozdob, s výraznými ženskými křivkami. Žena byla v prvé řadě matka a byla nerozlučně spjata se zemí a uctívána pro svou životodárnost a mystérium velkého tvoření. Jak vnímáme ženu dnes?
Jan Saudek, fotograf proslulý zálibou v ženách všech tvarů i velikostí, se v rozhovoru pro Literární noviny vyjádřil o dnešním ideálu ženské krásy velice skepticky: „Co se nám ukazuje v módních časopisech, jsou lži a já se toho mytí mozků nehodlám účastnit.“ Není snad toho v ženách mnohem víc, co stojí za to objevovat a sdílet?
Naši slovanští předkové se v dávné minulosti obraceli k bohům a bohyním, kteří jim pomáhali adaptovat se na změny v přírodě a chápat svou úlohu v životě. Tato božstva a jejich příběhy je doprovázely na cestě životem a oni jím tak procházeli s hlubším porozuměním své podstaty. S rozvojem vědy jsme se obrátili k víře v materii a technologie, kde všechno nehmatatelné je na oko neexistující. Nepřišli jsme však zároveň o něco podstatného? O něco, co prozkoumává nejzásadnější životní otázky a poskytuje cesty, jak žít v souladu sami se sebou?
Včas navázat
Války a následná vlna komunismu značně zpřetrhaly pomyslnou nit sdílení mezi generacemi, proto jsme se na ni v projektu Jsem žena #jsembohyne rozhodly znovu navázat. Jaká byla kdysi podstata sdílených příběhů plných hlubokých významů? A je možné se o ně opřít i dnes? Osobně se domnívám, že ano. V rámci projektu proto představíme 13 ženských archetypů – slovanských bohyní, které jsou nám podobnější, než si dokážeme představit.
Jsem žena #jsembohyne je projekt o sdílení příběhů, vzájemné podpoře a pochopení toho, co nás spojuje, i toho, co nás odlišuje. Je o budování sebedůvěry k intuici a dalším ženským kvalitám, kterým se v dnešní době nedostává takového ocenění jako dřív.
Jsem žena #jsembohyne je o navázání na naši vnitřní přirozenost a o hledání bohyň v nás samých.
Jmenuji se Patricie Fuxová, jsem zakladatelkou kapely Vesna a iniciátorkou projektu Jsem žena #jsembohyne a ráda bych teď s vámi sdílela svůj příběh, díky kterému jsem se rozhodla pomoct pradávné moudrosti, o kterou se ženy v našich rodech opíraly stovky let, znovu spatřit světlo světa.
Ženy kolem nás
Moje babička měla šicí stroj. Byla vyučenou švadlenou, protože měla pět sourozenců, a jako nejstarší dítě musela být schopná ušít zimní kabát, když na ten z krejčovství nebylo. Byla netrpělivá a její ruce se klepaly vždy, když měla provléct nit očkem jehly. Vždycky totiž chtěla studovat literaturu. Potají četla klasiky a představovala si hrdiny ruských románů nebo se vžívala do životů amerických beatniků. Její otec jí ale jasně řekl, ať na literaturu zapomene, protože tím děti nenakrmí.
![](/images/.thumbnails/images/misa_2019/unor/patricie_boxxx.500x546cg.jpg)
Patricie Fuxová
Patricie Fuxová je zpěvačka, textařka a skladatelka. Napsala písně pro řadu známých interpretů: Lucie Bílá, Karel Gott, Ewa Farná, Vojtěch Dyk, Eva Burešová aj., a založila dívčí kapelu Vesna, která je nominovaná na Ceny Anděl v kategorii Objev roku. Díky Vesně se navrací ke svým kořenům a skrze umění hledá krásu ženské duše. Patricie ve spolupráci s Flowee vytvořila projekt Jsem žena #jsembohyne, který se pokouší o totéž dohromady s dalšími inspirativními ženami z řad známých osobností i obyčejných žen.
Moje prateta zase milovala zpěv. Když jí bylo dvacet, zpívala vokály Karlu Gottovi. To se ještě nevědělo, že Karel se svým tenorem obsadí na půl století prvenství v české popmusic. Její manžel jí ale tenkrát řekl: Buď zpěv, nebo já. A tak se prateta vrhla na právničinu, aby mohla být později vzornou manželkou a dobrou matkou.
Tak dlouho jsme poslouchaly hlasy zvenčí, až jsme přestaly slyšet hlasy promlouvající k nám zevnitř.
Moje maminka byla v osmnácti letech poslána do Sovětského svazu. Dříve, než si stihla uvědomit, co by v životě chtěla, ocitla se v zemi a na škole, kde vůbec nechtěla být. Místní podmínky byly zkouškou pro každého, a zatímco někteří studenti plakali na železných postelích, ona se naučila, že v životě musí žena ledacos překousnout.
Můžeme slavit i volit
A pak jsem se narodila já. Do svobodné země, postavené na principech demokracie a volného trhu. Co bylo, bylo. O to jsem se zajímala málo. Zato jsem se od desíti naučila koukat na MTV, protože rodiče byli od rána do večera v práci, od třinácti jsem si kupovala Cosmo girl s tipy jak rychle zhubnout a od šestnácti pracovala s producenty, kteří mě měli udělat slavnou. Zkrátka… Měla jsem trochu jiné „problémy“.
Vrátit se společně do míst, kde jsme my ženy ve své autenticitě, přirozené kráse a moudrosti.
Když se podívám do minulosti nebo do jiných kultur, můžeme jít teď hned oslavovat. Jako ženy můžeme volit, vzdělávat se, cestovat a vydělávat. Moje babička by dneska klidně mohla vystudovat literaturu, prateta zpívat po boku božského Káji a maminka vyměnit Moskvu za New York. A já? Co bych mohla já?
Znovu zakořenit
Především ženy jsou v době, kdy se sociální sítě jen hemží upravovanými fotkami, náchylné k negativnímu sebehodnocení a ve snaze o naplňování nerealistického ideálu ztrácejí svou autenticitu. Ve velkoměstech také narůstá počet žen, které si připadají osaměle a na miskách vah převažují svou kariéru a tikající biologické hodiny. Možná právě dnes více než dříve potřebujeme hlubokou moudrost, kterou si pomocí příběhů a archetypů předávali naši předkové. Tu, kterou znaly naše prapraprapra… babičky, a o kterou se můžeme opřít a zjistit, kým doopravdy jsme.
Reklama
Přála bych si, abychom se díky projektu Jsem žena #jsembohyne vrátily opět tam, kde ještě byl čas na vyprávění, sdílení, blízkost a vzájemnou podporu. Do míst, kde není potřeba srovnávání a hodnocení. Tam, kam patří každá dívka, milenka, matka i zralá žena bez rozdílu. Tam, kde nás spojují kořeny, intuice, radost a ženství. Tam, kde jsme my ženy ve své autenticitě, přirozené kráse a moudrosti.
Možná právě v těchto místech objevíme něco hlubšího, co nás převyšuje a co zde bylo a bude odnepaměti.
Jsem žena
#jsembohyne
foto: Ieva Ozola a Ivy Morwen, zdroj: Vesna