Česko-polská pop-rocková zpěvačka pocházející z Těšínska vstoupila na scénu s hitem Měls mě vůbec rád. Za posledních deset let vydala čtyři české desky, tři koncertní alba a třicet singlů. Po vydání její poslední desky Leporelo se rozešla se svým manažerem Leškem Wronkou a stala se tak vlastní paní. Rozruch vyvolala také viralem Boky jako skříň, kterým vytřela zrak všem novinářům dobírající si její váhu. Dnes je tváří Nike Woman, koncertuje a porotcuje v Polské superstar a připravuje se na dalších úspěšných deset let. 

Potkaly jsme se jako zpěvačka a textařka, dnes se potkáváme na rozhovor. Jsem zvědavá, co je nového!

Mám pocit, že se zabývám strašně moc věcmi najednou, což není asi ideální, ale je to tak už dlouho a docela mi to vyhovuje. Teďka aktuálně jezdím porotcovat do Polska na Idol (Pozn. red.: obdoba Česko hledá Superstar), pak mám v Polsku vlastní pořad v rádiu RMF FM pro 11 miliónů posluchačů denně. Je to pro mě výzva, protože tam mám dvě hodiny a můžu mluvit o čemkoliv. Na druhou stranu mě ta přílišná svoboda trochu stresuje, protože člověk musí vědět, co přesně chce lidem říct, což je docela odpovědnost. Potom jsem se stala tváří značky Nike, takže mám spoustu tréninků a běhání a fyzických aktivit. Dále v květnu vypouštím nový singl, k tomu slavím 10 let na scéně v Polsku, takže tam mě čeká řada koncertů a do toho natáčíme dokument, který bude představen v Čechách i v Polsku.

Jak zvládáš přeměnu tolika rolí? Je u toho i čas na relax?

Čím víc toho mám, tím lépe si ten čas dokážu zorganizovat. Začala jsem dřív chodit spát a ráno vstávat. K tomu ještě vedu svou firmu a mám na starosti spoustu administrativních věcí, takže řídit celý ten projekt je na mých bedrech. Ráno jdu třeba běhat, pak si zajdu sednout do kavárny řešit maily, večer na koncert. Ono se to dá zorganizovat, jen člověk kolem sebe musí mít lidi, kteří mu s tím pomůžou. Volného času není příliš, ale jsem pánem svého času, takže si ho můžu naordinovat podle toho jak potřebuji.

ewa lq

Už ve svém věku jsi vůdčí osobnost. Máš to v sobě přirozeně nebo jsi to od někoho měla možnost odkoukat?

Jsem lvice, takže se za sebe určitě dokážu prát (směje se). Na druhou stranu si nemyslím, že bych byla dobrá třeba v organizaci. Spíš se dokážu obklopit správnými lidmi a říct jim, co je potřeba. Jde o to převzít odpovědnost za sebe, mít nápad na to, co chceš dělat a mít jasnou vizi, to je to nejtěžší. Ještě pořád ovšem hledám jasný koncept jako má třeba tvá Vesna. Dát celé té věci jednotný  „ksicht“ a takhle to prezentovat je ale u mě těžké, protože mám aktivity rozdrobené ve dvou zemích. Způsob jednání jsem odkoukala částečně i od Leška Wronky, který byl 10 let mým manažerem a to pro mě byla obrovská škola. Když člověk sleduje a vnímá své okolí, vytvoří si vizi toho, co by chtěl dělat a pak už to jenom realizuje.

Na své poslední desce Leporelo ses oprostila od vlivů a tlaků, které na tebe byly vyvíjeny. Máš pocit, že dnes už jsi blíž ke své vizi?

Tu desku jsem si udělala více po svém, ale zpětně vidím, že byla nejméně úspěšná. Došlo mi, že lidi jí úplně nepřijali. U mě je problém, že mám ráda více druhů hudby, ale pak mě to omezuje v tom, co chci dělat. V tomhle mě hodně učí Idol, ačkoliv mě spousta lidí od porotcování odrazovala, já se tam díky komentářům pro ostatní učím a zjišťuju, že dělám třeba stejnou chybu jako někteří účastníci. Občas vidím, že si účastníci vybírají písničky, které mají rádi, ale nesedí jim. To, že ráda poslouchám Bruna Marse, neznamená, že bych měla dělat stejnou hudbu. Jestli jsem ale blíž svému cíli? Pro teď chci dělat energickej dobrej pop. K takové muzice jsou však kamenem úrazu texty. Občas trochu závidím zpěvačkám jako Debbi, Lenny, Klára Výtisková, které zpívají anglicky a nemusí tu češtinu tolik řešit. Český text je pro mě výzva, ale také trochu břímě a to, na čem se nejčastěji zaseknu.

patewa4 lq

Necítíš, že právě českým textem můžeš lidem něco říct? Třeba Boky jako skříň, které jsem pro tebe napsala, oslovily velkou spoustu lidí právě díky tomu, že byly v češtině. Když zpívají zpěvačky anglicky, je to sice cool, ale pro Čechy tomu chybí výpověď.

U českého textu je ta výhoda, že je pro širší publikum, zároveň dnešnímu posluchači stačí, že je písnička libozvučná. V češtině toho sice můžeš víc předat, ale je to větší výzva. Já jsem se rozhodla v tom pokračovat, ale přece jen jsem Polka a nevyrostla jsem na českém frázování, takže je to pro mě lehce svazující. Když se to ale povede, ta satisfakce je nesrovnatelná s tím, kdybych to měla v angličtině. Když se nějaká písnička povede jako třeba Boky nebo Na ostří nože, má to pro mě tisíckrát větší hodnotu.

Na scéně jsi 10 let a celou dobu ses držela na vrcholu české pop music. Proměnila se tvá práce nějak?

Mění se to hrozně moc. Když ke mě přicházejí sponzoři nebo partneři, tak už nikoho nezajímá logo na plakátu, ale všichni chtějí plnění na sociálních sítích. Další zásadní změna je youtube. Měls mě vůbec rád je moje neslavnější písnička a na youtube má jenom jeden milion shlédnutí. Tehdy lidé znali hudbu z rádií nebo z televizních pořadů, dneska máme jen Slavíky a Anděly, ale málokdy máme prostor vystoupit naživo v televizi. Nárůst internetu je nejzásadnější změna a aby byl člověk slavný, rádia a televizi už k tomu nepotřebuje v takové míře jako dřív.

Baví tě internet a sociální sítě?

Baví mě to, ale nedávám tam každou blbost. Dost přemýšlím nad tím, co tam nahraju. Nebaví mě třeba Snap chat, na kterém fungují dnešní teenageři. Tam natáčíš videa, které trvají max. 10 vteřin a lidi na to koukají před spaním jako na seriál. Založila jsem si to kvůli tlaku fanoušků a to je trochu povinnost. Nejvíc jsem na Instagramu a Facebooku a tam se snažím pravidelně komunikovat. Vidím, jak se svět zjednodušuje. Jak je zpráva delší, spousta lidí si to už nepřečte. Heslovitost a sloganovitost, to je to, k čemu svět spěje. Dělá to samotný facebook, když dáš někam otazníky a fotku, což znamená interakci, zobrazí se to víc lidem. Když dáš link, facebook to ukáže míň fanouškům. Nutí nás tak k rychlosti a úspornosti.

Často máme s mobily osobnější vztahy než s vlastní rodinou. Děláš si čas na rodinu a přátele?

I když patřím k lidem, co na tom mobilu stále visí, na telefonu mám většinu práce, například na něm řeším maily. Na rodinu si ale čas udělám vždycky, jezdím s nimi na hory nebo přímo k nim. S kamarády děláme tematické večery, např. minule jsme měli Mexiko s mexickým jídlem i kostýmy, ale chodit třeba do baru, kde se člověk ani neslyší, to není nic pro mě.

Vím, že jsi křesťanka. Dává ti to v životě oporu?

Určitě. Strašně často se podle toho rozhoduju. Když mám nějakou nabídku a v určitém smyslu se to neshoduje s Desaterem, tak do toho nejdu. Pomáhá mi to s rozhodováním i v osobním životě. Moje máma mě to vždycky učila na téhle situaci: „Když bys seděla u stolu, na kterém by bylo sto tisíc, zhaslo by se, ukradla bys to? S tím, že tě nikdo nevidí?“ Vždycky jsem byla vedená k tomu, abych je tam nechala, protože nejsou moje, a je jedno, že tě nikdo nevidí. Víš to ty, a pokud věříš v Boha, tak i On, a když se to nemá dělat, tak se to nedělá.

Jsi teda slušňačka?

To zas ne... (směje se). Ale podobně to vnímám třeba s nevěrou. Říká se, že když se o tom nikdo nedozví, tak je to v pohodě. No, není to v pohodě. Podle mě se tohle prostě nedělá. Přijde mi, že ty sama se musíš být schopná podívat do zrcadla, a k tomu se snažím spět. Víra mi v tom určitě pomáhá.

 dsc0605.770x546

Co vidíš, když se díváš do zrcadla?

Vidím pozitivní holku, která zároveň dokáže být líná, vidím i strašně šťastnou holku, která dostala dar od Boha, snaží se ho realizovat a je pyšná na to, že ho nezahodila a nedělá něco jiného jen proto, že si to společenská situace žádá. Mám pocit, že jsem dostala něco ze shora a že to tady plním. Snažím se chovat tak, jak mě rodiče vychovali, a to mi dává super motor. Jednou chci taky vidět své dítě, jak jde za svým snem a realizuje ho, dělá chyby a z nich se učí. Pak vidím i spoustu negativních věcí, ale ostatní lidé mě z nich vyvádějí. Například mají pocit, jak jsem pracovitá. Mám spoustu dní, kdy neudělám absolutně nic.

Co je pro tebe štěstí?

Teď budu citovat Tomáše Kluse, ale štěstí se můžeme vydávat někam hledat, ale my ho musíme najít sami v sobě. Já jsem byla na Bali 5 týdnů a myslela jsem si, že se třeba něco změní, ale ono se nic moc nezměnilo. Je důležité ho najít v realitě, ve které žiješ. To, že se ti povede být šťastný na dovolené, neznamená, že se ti to povede i v reálném životě, kde musíš chodit do práce a máš spoustu starostí. Je důležité si najít v každodenním životě věci, co ti dělají radost. Může to být třeba dobrá káva, setkání s kamarádkou, ráno si dáš cíl a splníš ho. Jsou to malé věci, které ti pomůžou si to uvědomit, protože v tom životě se asi nestane nic převratného, co tě učiní šťastným. Dějí se sice velké věci, ale těch menších je mnohem mnohem víc.

Čtěte také:

Má Tomáš Klus život „za odměnu“?

Sonda do sportovcovy duše: Vavřinec Hradílek

 

Flowee eshop protože vím co chci

Zóna úspěchu

Gay Hendricks
60 Kč

Což takhle dát si... salát

Lenka Požárová
149 Kč

Tantra ve městě

Carrellaas Barbara
227 Kč