V předešlých článcích jsem psala hlavně o sobě a skutečnostech, které jsem si prožila. Dnes bych ale zvolila trochu vážnější a možná i smutnější téma, a to i vzhledem k situaci, kterou já i má rodina právě prožíváme. Bude to pro mě vlastně taková terapie. I proto, aby si člověk odlehčil od smrti blízké osoby, přemýšlí, co nastává poté.

Už asi každému z nás se stalo, že ho opustil velmi blízký člověk, člen rodiny. Ano, v prvních několika dnech to velmi bolí, cítíme prázdnotu a jsme smutní. Už nikdy se na danou osobu nemůžeme obrátit, nemůžeme s ní promluvit, ani za ní přijít. O to těžší to je, když pro vás ta osoba byla jedinečná, oblíbená a nenahraditelná.

Rodíme se mimo jiné také proto, abychom jednou i zemřeli. Ať už na nemoc, stářím anebo klidně i něčí chybou. Zní to opravdu děsivě, ale je to tak. Spousta věcí v životě není fér, jenom tato jediná skutečnost ano. Všechny z nás to bez výjimky čeká. Dříve, nebo později.

img 3698

Co bude po našem odchodu?

Říká se, že blízký člověk nás sice fyzicky opustí, ale jeho duše přetrvává na zemi. Ne navždy, ale do té doby, než se všichni pozůstalí smíří s tím, že už není mezi nimi. Pak může i duše v klidu odejít. Když nad tím přemýšlím, dává to smysl... Taky bych chtěla vědět, jak na můj odchod reagují moji příbuzní a přátelé, a odejít až ve chvíli, kdy bych si byla jistá, že se kvůli mně nikdo nebude trápit. Jedině tak bych dokázala "odpočívat v pokoji".

Několik vědců už se pokoušelo zjistit, co se vlastně po smrti děje. I mě samotnou by to zajímalo, i když už jsem něco podobného vlastně zažila. Ne, že bych to chtěla nějak zvlášť zkoušet, stalo se to čistě náhodou. Ale i tací, kteří si přímo přáli odzkoušet, co bude "poté", už tu byli. Nechali si uměle "vyvolat smrt" a pak se pomocí defibrilátorů zase vrátit k životu. Byly ale jejich vjemy v podobě "promítnutí celého života před očima" nebo "světla na konci tunelu" pravdivé?

Někdo tvrdí, že ano, jiný zase, že je to nesmysl. Možná jim byla tato utkvělá představa vsugerovaná až po probuzení. Anebo šlo o úplný výpadek, vymazání vzpomínek z tohoto smrtícího zážitku, takže se lidé chytali tunelů? Skutečně jsem něco podobného zažila, takže vám asi můžu říct svůj pohled.

Prožít si klinickou smrt

Jednoho dne mi po extrémním vyčerpání, kdy jsem několik nocí nespala, téměř nejedla a nepila, byla pod velkým psychickým vypětím i po fyzické námaze, došly síly a tělo selhalo. Měla jsem tolik práce a tak "nabitej program", že jsem na tyto základní potřeby prostě zapomínala.

Pamatuju si, že mi ten den bylo hrozně slabo. Padaly mi věci z rukou, stmívalo se mi před očima, viděla jsem hvězdičky a podlamovala se mi kolena. Když už jsem i skoro omdlela, rozhodla jsem se, že bych si aspoň na chvilku mohla jít lehnout. Usnula jsem, ale už mě nikdo nemohl vzbudit. Snažili se prý na mě mluvit nebo se mnou cloumat, dokonce fackovat, ale nic.

Nějakým způsobem jsem se dostala do sanity a otevřela jsem oči, až když nade mnou záchranáři drželi defibrilátory a vedle mě seděla ubrečená sestra. Později v nemocnici mi diagnostikovali klinickou smrt.

Co bylo ale nejzvláštnější? Celé jsem to viděla. Ne ze svého pohledu, ale z pohledu nějaké třetí osoby. Koukala jsem sama na sebe a na celou tu situaci. Teda, nikdy se úplně přesně nedozvím, jestli to doopravdy probíhalo tak, jak to mám zaznamenané. Jestli se mi to třeba jen nezdálo, nebo jestli se hlava nesnažila "dohledat" situaci, jestli si ji nezkoušela domyslet nebo představit, vyplnit útržky.

Ale bylo to vážně divný. Podle popisu ostatních to i odpovídalo. Možná to bylo "ono". Možná se moje duše opravdu na chvíli oddělila od těla a pak se tam zase vrátila. Asi se to zdá nemožné, ale co když je to s tou duší pravda?

Flowee eshop protože vím co chci

Bohyně nestárnou

Christiane Northrupová
279 Kč