fbpx

Alfons a Paříž Dalších 3 fotografií v galerii
Alfons Mucha: Roční doby (1896). Zdroj: Nadační fond Richarda Fuxy

Obrazy zachycují realitu, tahy štětcem celý malířův život. Alfons Mucha byl levák, ale kreslil stejně dobře jak levou, tak pravou rukou.

Zveřejněno: 30. 3. 2022

Jeho kreslířský talent byl zřejmý od dětství, sotva se batolil, už s tužkou přivázanou na krku kreslil, kde se dalo. Kromě výtvarného nadání měl krásný hlas, miloval hudbu a svou budoucnost viděl v malování. Byl prostě jiný a nejen proto, že byl levák.

Prostředí, ve kterém vyrůstal (Muchovi bydleli v zadním traktu ivančického soudu v sousedství šatlavy), nedělní mše a mihotavé světlo svící, odrážející se ve zlatém lesku kalicha, vůně květin, velebný zvuk varhan a postava trpícího Krista, to všechno muselo působit na dítě toužící po kráse jako tajemné mysterium.

Mucha byl charismatická osobnost – měl krásné zuby, zlatavou pleť, plavě kaštanové vlasy, vousy a šarm.

 Jeho cesta za malířstvím však byla  složitá. Příležitost se naskytla až v roce 1879 u vídeňské firmy Kautsky-Brioschi-Burghardt, která vyráběla  divadelní dekorace. Když v prosinci roku 1881 Ringtheater vyhořel, dostal výpověď. Odjel do Mikulova, kde portrétoval místní honoraci. Tam si ho všiml majitel mikulovského panství hrabě Khuen–Bellassi. Nabídl mu první velkou zakázku – opravu maleb na Emmahofském zámku a poté ho doporučil svému bratru, hraběti Egonu Khuenovi, který se rozhodl Alfonsův talent podporovat. Mucha se zapsal na mnichovskou Akademii výtvarných umění a hrabě mu vyplácel docela slušnou apanáž.

Pařížské začátky

Po ukončení mnichovských studií odjel Mucha do Paříže. Byl podzim roku 1887. Po Vídni a Mnichovu působila Paříž jako lehké šampaňské. Dýchala, pulzovala, prostě žila. Stará zástavba  mizela, středověké uličky vzaly za své, mnoho historických staveb zaniklo. Vyrůstala nová Paříž se širokými bulváry, elektrickým osvětlením, operou, koňskými omnibusy a tramvajemi. Stavěla se Eiffelova věž. Atmosféra té doby byla strhující a Mucha ji také tak vnímal. Na Akademii Julian se setkal s Maroldem a Němejcem. Byl to čas sdružování, přeskupování, mesianismu, pionýrství, entusiasmu a vynálezů. Mucha se nenechával ničím ovlivnit. 

portret

Alfons Mucha: Autoportrét (1899). Zdroj: Nadační fond Richarda Fuxy


Byl to vůbec zvláštní muž. Měl prý krásné zuby, zlatavou pleť, plavě kaštanové vlasy, vousy a šarm. Byla to zřejmě charismatická osobnost. Nepříliš vysoký, dvorného vystupování, v rubašce s šerpou kolem pasu, jak ho známe z dobových fotografií, ženy bezpochyby přitahoval. Jeho vztah k nim byl poněkud zvláštní, ale zatím jim nevěnoval pozornost.  Z Akademie Julien přestoupil na Akademii Colarossi. Akademismus, který vládl na Julianu, postavený na dodržování kánonů, odvozovaných z antického  umění, už mu tehdy nevyhovoval. A také se přestěhoval. Pestrobarevný kaleidoskop Latinské čtvrti byl fascinující. Pouťové boudy, rytmus kankánu, vítězství La Goulue navždy zvěčněné na plakátu Toulouse-Lautreca a knížky bukinistů, to všechno byla Paříž podzimu roku 1888. Začátek roku 1889 byl však pro „Mišu“, jak mu říkali Francouzi, tragický. Hrabě mu vypověděl apanáž. Bez přípravy, bez varování. Nevěděl proč. Jeho svět se zhroutil.

Když jde o život

Alfonsovi bylo skoro devětadvacet. Byl bez peněz, nemohl studovat a nevěděl, jak dál. Paříž neměla slitování. Několik týdnů se živil čočkou, občas se mohl najíst na dluh v malé restauraci otce Michauda a navštěvoval přítele malíře Váchu, který portrétoval lidi z vyšších společenských kruhů. Jenomže to nešlo donekonečna. Byla zima, neměl čím topit, čím zaplatit nájem, měl hlad. Za kresby, které posílal do českých novin, nedostával nic. Onemocněl, nevycházel z domu, byl na dně. A právě v té chvíli, kdy už se zdálo, že nemůže být hůř, se karta obrátila. Byla to náhoda, nebo jeho šťastná hvězda, nebo zapracoval osud? Muchu, tehdy bydlel v ulici Bara, navštívil Henri Bourrelier, redaktor nakladatelství Armand Colin, a nabídl mu práci – ilustrace v edici Petit Francais Illustreé. Muchovské nebe se vyjasnilo.

Konec roku 1894 byl pro Muchu osudový – do života mu vstoupila herečka Sara Bernhardtová.

Mucha se potřeboval vidět z jiné strany, potřeboval se dál učit, ale jinak než na Akademii Julien, která se příliš podobala mnichovské. Možná Khuenovi vadilo, že ho Mucha o svém rozhodnutí přestoupit na Colarrosi neinformoval, proto Muchovi zastavil apanáž. Kdo ví. Mucha se stal velkým malířem, který přeskočil jedno stadium, ale to nemá nic společného s tezí o muchovském slavném probuzení v souvislosti s plakátem Sary Bernhardtové. Muchova situace se zřetelně zlepšila.

Odpoutáním od Khuena se Mucha svým způsobem  osvobodil. Nebyl nikým vázán, nemusel se nikomu zpovídat a jako ilustrátor začínal být populární. Měl za sebou první reklamní panó a kalendář firmy Charles  Lorillrus comp. Přestěhoval se do Rue la Grande Chaumiere k madame Chalotte, kde se setkal s Gauguinem, kterému později, když se vrátil z Tahiti bez haléře, poskytl útočiště. Z té doby je také známá fotografie Gauguina sedícího u harmonia. Mucha si ho vážil, ale na jeho vkus byl příliš hlučný. Blížil se konec roku 1894 a pro Muchu osudový krok. Do jeho života vstoupila herečka Sara Bernhardtová a vytvořil svůj první plakát.

Osudová žena Sarah Bernhardt

Plakát Gismonda nebyl zázrakem jedné noci. Mucha nepracoval náhodně, i když náhoda v jeho životě hrála velice důležitou roli. Byla jeho součástí. Dne 4. ledna roku 1895 měla mít Gismonda stou reprízu a Sára si přála na Nový rok i nový plakát, který by tuto událost dostatečně avizoval. Jeho realizací pověřila Lemerciérovu tiskárnu. Jenomže byly Vánoce a v tom čase nebyl v Paříži žádný afišista, kterému by se taková práce dala svěřit. Byl tu jen Mucha. Řediteli Brunoffovi nezbylo, než se na Muchu obrátit. Byla to náhoda, ale nezastihla ho nepřipraveného. Už předtím ji kreslil, takže souhlasil, a šel se na její představení do divadla podívat.

Mucha znal dokonale nejen vnější, ale i vnitřní podobu Sarah Bernhardtové. Milenci pravděpodobně nebyli, ale poutal je k sobě vzájemný obdiv a něžné přátelství.

První návrh se líbil. Mucha se pustil do barevné předlohy a Brunoff odjel z Paříže. Když se na skok vrátil, plakát už visel na zdi. Zato Brunoff zbledl, protože „takhle se to přece nedělá“. Sára čekala netrpělivě na plakát, zoufalý Brunoff čekal, že ho vyhodí, a Mucha čekal celý zkoprnělý na verdikt v tiskárně. Pak zařinčel telefon. „Volali z divadla, že mám ihned přijít. Jářku, teď je zle! Ale jel jsem. Zavedli mě k Sáře do šatny a tam jsem ji uviděl poprvé tváří v tvář. Můj plakát visel na stěně, Sarah stála před ním a nemohla od něho odtrhnout oči. Když mne uviděla, přišla ke mně, objala mne a zasypala chválou. Zkrátka žádná ostuda, ale úspěch, velký úspěch,“ vzpomíná Alfons Mucha.

mf gimonda

Alfons Mucha: Plakát „Gismonda“ (1894). Zdroj: Nadační fond Richarda Fuxy


Se Sarah pracoval šest let až do jejího odjezdu do Ameriky  v roce 1901. Ale i poté, pokud byl v Paříži. Co vlastně bylo na Muchově pojetí Sářina plakátu tak převratné? Čím se od ostatní produkce tak lišil? Především tím, že měl jiný formát. Byl úzký, dlouhý a postava byla zachycena téměř v životní velikosti. A potom barvy. Namísto tehdy módní křiklavosti v něm dýchaly jemné až průsvitné tóny. Možná to nebylo jen výtvarné pojetí, které Sáru uchvátilo, ani její podoba, kterou zachytil v jediné lince. Z toho plakátu vyzařuje jakési zvláštní  kouzlo, jako by v Gismondě byla zakleta Sářina duše.

Proto se museli setkat. Aby ji zachytil jednou provždy. Patřili k sobě, byli naladěni na stejnou strunu, ale jestli byli milenci? Spíš asi věděli, že  by mohli být, a to vědomí je mohlo těšit. Oba žili ve snech. Krok do reality by mohl kouzlo zrušit. Sáře bylo padesát, když ji Mucha poznal. Muchovi teprve čtyřiatřicet, ale věk nebyl důležitý. Sára byla teprve v padesáti skutečně krásná. Mucha byl vnímavým pozorovatelem. Z jejích portrétů lze vytušit, jak důvěrně znal nejen její vnější, ale i vnitřní podobu. Vzájemný obdiv a něžné přátelství, asi tak by se dal nazvat vztah Sarah Bernhardtové a Alfonse Muchy. Říká se, že Sarah udělala Muchu králem secesní Paříže, ale ten by se jím stal i bez ní, i když po jiných cestách a později – kdo ví.

Související…

A jako Alfons
Nový Fénix

foto: Nadační fond Richarda Fuxy, zdroj: Mirka Picková, Nový Fénix

Tipy redakce

Změní vesmírní chameleoni Einsteinovu teorii relativity?

Změní vesmírní chameleoni Einsteinovu teorii relativity?

Vesmír se rozpíná a zároveň zrychluje. O tom mezi vědci panuje v zásadě shoda....

Jak na městský stres? Pokud se nehodláte odstěhovat, vyzkoušejte toto

Jak na městský stres? Pokud se nehodláte odstěhovat, vyzkoušejte toto

„Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až...