Jindřiška, 54: Jsem učitelka na základní škole a mám invalidní důchod prvního stupně. Před pár lety mi diagnostikovali revmatoidní artritidu a i s léky mě každý den bolí celé tělo. Nejdřív jsem byla optimistická, aspoň že nemám rakovinu. Jenže moje nemoc nepatří k těm, které by se zlepšovaly. Bolí mě ruce, ráno je sotva rozhýbu, jsem pořád unavená. Někdy sotva dojdu do práce. Ale doplazit se tam musím, i když jsou některé dny opravdu nesnesitelné. Poslední rok mám pocit, že už jedu na doraz, ale sypat se to začalo už někdy v roce 2020. Nejdřív pandemie, pak válka na Ukrajině, inflace a teď zase čtu, že půjdou nahoru ceny kvůli ropě a dalším konfliktům. Politice moc nerozumím, jen vím, že pravděpodobně zase bude o něco hůř.
V obchodě stojím u regálu a počítám, což mi jde, protože jsem učitelka matematiky. Kalkuluji, jestli si vezmu levnější jídlo, nebo si ty peníze nechám na léky. V lékárně řeším to samé, nejhorší je, když mi nezbývá na léky na bolest. Nikdy by mě nenapadlo, že v 21. století v Evropě tohle budu řešit. Mám jediný luxus a to je kočka. Ona je asi to jediné, co mě doma drží nad vodou. Ale bojím se, jestli si ji vůbec můžu dovolit – kupuju té chudince to nejlevnější krmení a mám výčitky, že by si zasloužila lepší, a kdyby potřebovala veterináře, jsme úplně v háji.
Nájem, energie, všechno šlo nahoru. Můj příjem minimálně. Víc a víc šetřím i na věcech, na kterých by se asi šetřit nemělo. A bojím se, jestli se nedostaneme do nějakého středověku. Mám strach, že přijde chvíle, kdy už pracovat nezvládnu. Invalidní důchod mi asi nezvýší, a kdyby ano, stejně by to nestačilo. Rodinu nemám kromě dospělé dcery, které se teď narodilo dítě, má svých starostí dost. Nechci být její další problém. Kromě ní mám ještě jednu kamarádku, která je na tom podobně jako já. Nejhorší je ten pocit, že už to nepůjde nahoru. Že od roku 2020 se to jen zhoršuje, a já už nemám sílu čekat, co přijde dál. Nemyslím, že bych měla depresi, uvažuji celkem racionálně, ale takhle to prostě už nejde dál.
Odpověď terapeutky
To, co popisujete, není jen váš osobní příběh. Je to chyba systému. Existuje spousta lidí, kteří celý život pracovali a byli soběstační, a přesto se dnes dostávají na hranu svých možností. Od roku 2020 se opravdu vrství jedna krize na druhou. Pandemie, válka, inflace a teď další nejistota kolem cen energií a ropy. Pro mnoho lidí to není abstraktní zpráva z ekonomiky, ale každodenní realita u pokladny nebo v lékárně. Vaše vyčerpání a strach jsou naprosto pochopitelné. Zkuste se soustředit na věci, které můžete a máte sílu ovlivnit. První z nich je vaše tendence zvládat všechno sama. To, že si nechcete říct o pomoc, je typické. Jenže právě to vás teď izoluje v situaci, kdy by sdílení zátěže mohlo výrazně pomoct.
Platí to i pro vaše dítě. Ano, má teď vlastní rodinu a nové starosti. Ale vztahy nejsou jednosměrné. Možná ho chráníte víc, než je potřeba – a zároveň tím berete šanci, aby vám mohlo být oporou alespoň částečně. Vedle toho je důležité zmínit i praktickou rovinu. Od letoška došlo ke změnám v systému dávek a řada podpory spadá pod tzv. „superdávku“. V praxi to znamená, že pomoc existuje, ale je potřeba ji aktivně řešit – často s někým, kdo se v systému orientuje. Doporučila bych obrátit se na sociální pracovnici nebo poradnu, která vám pomůže projít, na co máte nárok. Ne jako „něco navíc“, ale jako legitimní součást podpory.
U práce zkuste hledat kompromisy. Nemusí to být jen vydržet, nebo skončit. Někdy existuje snížení úvazku, úprava pracovních podmínek nebo dočasná pracovní neschopnost. A pak je tu ještě jedna možnost, která není v Česku zatím příliš běžná, ale postupně se objevuje častěji – sdílené bydlení mezi lidmi v podobné situaci. Pro někoho to může znít jako krok zpět. Ale pro jiné to znamená zásadní úlevu – finanční i psychickou. Nižší náklady, víc bezpečí, méně samoty. Není to řešení pro každého, ale kdybyste nebyla na všechno finančně a psychicky sama, ulevilo by se vám. Mohla byste s kamarádkou vytvořit provizorní rodinu.
A nakonec ještě něco důležitého. Zmiňujete svoji kočku. To, že je pro vás stabilním bodem, není maličkost. Naopak. V situaci, kdy se všechno ostatní hýbe, jsou právě tyhle „malé jistoty“ klíčové. Nejsou to zbytečné výdaje – kočky a psi mají prokazatelně pozitivní vliv na psychické a fyzické zdraví. Prvním krokem je to, že kontaktujte úřad práce a nechte sociální pracovnice, ať pro vás vybojují nějaké peníze navíc. Klidně mimořádnou okamžitou pomoc, když nezbude na léky.
