Když za položku se zkratkou „MKT“ zaplatíte několik tisícovek nebo za dezert cenu večeře v michelinské restauraci, vám začne být jasné, že místo gurmánského zážitku jste si zaplatili lekci důvěřivosti. Turistické pasti na talíři jsou totiž chytřejší, než si myslíte, a ne vždy je poznáte podle ceny.
Vypadá to na skvělý večer. Slunce zapadá nad přístavem, na stole se leskne aperol a talíř těstovin je skoro fotogeničtější než samotný výhled. Jenže po prvním soustu přichází první podezření. Omáčka je studená, porce malá a pak se stane to, co se na dovolené stává až příliš často. Přijde účet, z něhož se vám udělá těžko. Nechali jste se pěkně nachytat, skoro stejně jako ryba na vašem talíři.
V dnešní době se na Instagramu hodnotí každé sousto až tak, že slovo „autentický“ ztratilo jakýkoli význam. Není se proto čemu divit, že se turistické pasti staly novou marketingovou disciplínou. Podniky, které se specializují na nic netušící cestovatele, vás omámí obrázky jídel, vlajkami světových kuchyní a výrazy jako „local“, „fresh“ nebo „home made“, zatímco servírují mražené polotovary s přirážkou, za kterou by se nemusel stydět ani let první třídou.
U ryby bylo napsáno MKT. „Netušila jsem, co to je. Myslela jsem, že makrela, protože ryba byla v závorce. Když mi přinesli účet, bylo tam 91 €, tedy přes 2000 Kč. Největší položka byla právě ta MKT ryba.“
Podle AAA Club Alliance a dalších průvodců napříč Evropou existují jasné varovné signály, které vám mohou pomoci odhalit past dřív, než do ní šlápnete, nebo tedy vstoupíte. Je jedno, jestli jste v restauraci v Benátkách, v bistru u řeckého pobřeží nebo na střešní lounge v Lisabonu, některé triky jsou univerzální. Stačí špatně pochopit jednu zkratku v jídelním lístku a místo ryby dne máte na talíři zklamání a v ruce účet, ze kterého se vám udělá špatně víc než ze zkažených mořských plodů.
Turistickou pastí nejsou jen předražené restaurace v těsném sousedství památek. Jsou to i psychologicky chytré triky, jak vás dostat na fotku pokrmu, na výhodnou „denní nabídku“ bez ceny nebo na zkratku „MKT“, která neznamená nic jiného než Market Price – tedy cena, která se odvíjí od momentální tržní hodnoty a váhy a která vás může klidně stát víc než váš hotel.
Klára, ryba MKT (že by MaKrela Today?) za skoro tři tisíce
Kláře je devatenáct. Po maturitě se rozhodla, že si sama zaplatí první dovolenou. Koupila si v akci levnou letenku do Porta, hostel a doufala v pár snových dní volna a ideálně i pár nových zkušeností. „Měla jsem seznam jídel, co musím ochutnat. Chtěla jsem něco mořského, autentického – ironie, že?“ směje se.
První večer našla podle TripAdvisoru podnik, který vypadal luxusně, zdobily ho dekorace s námořní tematikou a srdce mladé dívky zaplesalo, protože v jídelním lístku našla nepřeberné množství mořských specialit. Vysoká hodnocení, menu s fotkami a národními vlajkami už bylo jen další přidanou hodnotou. „Byla tam portugalská, japonská, thajská, francouzská... říkala jsem si – ideální pro mě. Umím anglicky a trochu španělsky, ale portugalsky ne.“
Objednala si „catch of the day“ (rybu dne) a jeden koktejl. V menu bylo u ryby napsáno MKT. „Netušila jsem, co to je. Myslela jsem, že makrela, protože ryba byla v závorce. Když mi přinesli účet, bylo tam 91 €, tedy přes 2000 Kč. Největší položka byla právě ta MKT ryba.“
Druhý den se Klára dozvěděla od jedné Češky v hostelu, že „MKT“ je běžná zkratka v anglických jídelníčcích a značí „cena dle trhu“. „Už jsem si nic neobjednávala bez ceny. Ale bylo pozdě, večeře stála skoro jako všechny čtyři noci ubytování,“ krčí rameny.
Signál č. 1: Dohazovači před restaurací. Když vás do podniku tahají, utíkejte
Před restaurací stojí vysoký muž v bílé košili, v jedné ruce má menu, ve druhé cigaretu. Když kolem projdete, zaměří se na vás s přesností sokola. „Specialita z moře! Grilované ryby, nejlepší v přístavu, české menu taky máme! Pojďte, pojďte, máme místa.“ Možná se na vás dokonce přilepí s nabídkou welcome drinku zdarma a slibem „necháme vás sedět u výhledu“. Zní to přátelsky, pohostinně, ale právě jste se setkali s prvním jasným varovným signálem, že se nacházíte před podnikem, který nevaří pro místní, ale loví turisty.
Až 60 % turistů v Itálii a Řecku skončí ve špatné restauraci hned první večer. Věří, že přívětivost je projev profesionality, ale ve skutečnosti jde o krizové PR. Skutečně kvalitní podniky nechávají hosty přicházet samotné.
„Greeteři“, tedy najatí vyvolávači, kteří mají jediný úkol – dostat vás dovnitř, se objevují především tam, kde by restaurace bez nich jednoduše nevydržela. Jde o jednu z nejčastějších praxí podniků v turisticky exponovaných oblastech, které nenabízí žádnou kulinářskou kvalitu, ale žijí z náhodných návštěvníků, co přijdou jen jednou. Potkáte je v Egyptě, ale i na promenádách prakticky všech turistických míst.
Lenka (37), majitelka menšího e-shopu s módními doplňky a milovnice dobrého jídla, to zná důvěrně: „Když jsem poprvé byla na Rhodosu, nechala jsem se zlákat takovým řečníkem. Mluvil česky a ještě mi řekl, že má šéfkuchařku z Brna. Sedla jsem si a dostala jsem převařenou tresku a okoralý salát. Od té doby mám pravidlo: Když na mě někdo na ulici mluví víc než tři vteřiny a drží jídelní lístek, jdu dál.“
Podle článku v Business Insider jsou greeteři – a zejména ti u turistických památek – důvodem, proč až 60 % turistů v Itálii a Řecku skončí ve špatné restauraci hned první večer. Věří, že přívětivost je projev profesionality, ale ve skutečnosti jde o krizové PR. Skutečně kvalitní podniky naopak nechávají hosty přicházet samotné. Autentické bistro nikoho neloví. Ne, že by nestálo o zákazníky – ale ví, že si je získá jídlem, ne žvaněním.
Signál č. 2: Menu vypadá jako fotokniha. Když je v něm víc obrázků než slov, nedá se z něj najíst
Na první pohled to vypadá jako dobrý nápad: Listujete menu plným barevných obrázků, vidíte, co dostanete, nemusíte nic dohledávat ani překládat. Ale přesně tady začíná druhá nejčastější turistická past. Plastově zalaminované fotomenu s lesklými, přemrštěně upravenými obrázky, přesně podle hesla když je realita mdlá, aspoň obrázek ať vypadá dobře.
„Vždycky, když je v menu víc fotek než slov, vím, že se musím zvednout,“ říká Martina, freelance designérka, která pracuje na dálku a skoro každý měsíc tráví v jiné zemi. „Nejhorší na tom je, že to většinou vypadá jako sen, rajčata lesklá jako z katalogu, těstoviny elegantně přeložené přes sebe. Ale pak vám přinesou něco, co chutná jako rozvařené lečo.“
Podle studie mají fotografie jídel v menu zásadní vliv na očekávání zákazníků, a čím krásnější fotka, tím větší bývá zklamání, když jídlo vizuálně ani chuťově nedosáhne slibované úrovně. Mozek si vytvoří obraz jídla, a jakmile se očekávání nenaplní, frustrace přehluší i jinak slušný pokrm. To je důvod, proč jsou fotky oblíbeným nástrojem podniků, které vědí, že jejich kuchyně sama o sobě nepřesvědčí.
Další výstražným signálem je kombinace vícejazyčných popisků, vlaječek a kombinací kuchyní, které spolu v žádné jiné realitě neexistují: vedle pad thaie hovězí tatarák, vedle ramenu burger. Podle Belleville Adventures je to známka univerzální nabídky pro univerzálního turistu.
Martina dodává: „Miluju jídlo. Ale ne ve verzi, kdy je na menu všechno. Vždycky radši vejdu do místa, kde nerozumím ani slovu na ceduli, ale cítím vůni a slyším místní jazyk.“
Signál č. 3: Když na vás menu mluví deseti jazyky a slibuje „authentic experience“, utečte
„Authentic experience. Traditional cuisine. Like home.“
Na ceduli před podnikem bliká všechno, co turista chce slyšet. A taky všechno, co zkušený cestovatel raději přehlíží. Třetím varovným znamením, že se právě řítíte přímo do náruče turistické pasti, je kombinace příliš jazykově vstřícného menu, přemíry vlajek a slova „authentic“ v podniku, kde nic nevypadá jako domov.
Zatímco v Praze se vícejazyčné menu může hodit, jsme přece turistická destinace, v menších městech nebo lokálních čtvrtích by měla být nabídka jednoduchá a maximálně dvojjazyčná. Podle studie Gunadi & Setiawan se vícejazyčné jídelní lístky využívají jako nástroj cílené marketingové komunikace směrem k turistům, nikoliv jako prostředek zpřístupnění autentické gastronomie.
Lenka, která má za sebou už přes dvě desítky služebních cest, říká: „Víte, kdy mám jistotu, že jím opravdu místní jídlo? Když nevím, co přesně objednávám. A musím se zeptat. Vždycky, když si čtu menu jako malý slovníček a mám u všeho vlajky států, vím, že to není jídlo, ale cateringový katalog.“
Autentické jídlo nemusí být fotogenické, nemusí mít instagramový příběh, ale má chuť, historii a kontext. V kombinaci s angličtinou přeloženou v Google Translate stylu a přílišnou ochotou personálu vysvětlovat, co je to „pasta“, se pak z restaurace stává divadlo pro cizince. Kulisy sice vypadají slibně, ale představení je plné trapných replik a nedopečeného obsahu.
Signál č. 4: Když v menu není cena, připravte si peněženku
Jak už nám ukázala Klára v úvodu, některé zkratky vypadají nevinně. Vedle položky, která vás láká nejvíc, třeba humra, čerstvé ryby nebo mořských plodů, stojí tři písmenka. MKT.
V červenci 2025 se po TikToku virálně rozšířilo video dvou amerických sester, které za jídlo označené právě zkratkou „MKT“ zaplatily přes 150 dolarů. Věřily, že jde o nějaký druh ryby, a netušily, že tím dávají restauraci volnou ruku k tomu naúčtovat, co se jim zrovna hodí. Jak potvrdil Newsweek, šlo o běžnou past, kterou podniky používají zejména u pokrmů, jejichž nákupní cena se dynamicky mění – jenže ne vždy to odráží realitu. Většinou je to způsob, jak vám naservírovat něco, co by za reálnou cenu nikdo dobrovolně neobjednal.
Podniky bez jediného místního hosta bývají postavené na jediné strategii: rotujících turistech, kteří přijdou jednou, a už nikdy. Provozovatelé nemají důvod budovat si reputaci. Stačí jim ono „jednou a dost“.
Klára, naše studentka z úvodu, na to doplatila taky. To je přitom zásadní chyba. Jak uvádí článek na Islands, vždycky byste se měli ptát na cenu, pokud v menu není uvedená. A pokud vám ji nechtějí říct nebo mlží, je to jasný signál, že něco nehraje. Zkratky jako MKT, MP (market price) nebo „according to daily offer“ jsou dnes používány nejen kvůli flexibilitě nákupu, ale i proto, aby se zamezilo předběžnému porovnávání cen. A to nikdy není dobré znamení.
Signál č. 5: Když má restaurace 80 položek, vlastní merch a stojan s magnetkami, nechoďte dovnitř ani na záchod
Tahle restaurace má všechno. Burgery, pizzu, gnocchi, poke bowl, curry, kebab i crème brûlée. Dva listy nápojového lístku, čtyři typy dezertů, jedenáct hlavních jídel a v předsálí regál s mikinami, tričky a zástěrami s nápisem „Pasta Mama’s Secret Sauce“. Všude visí fotky hostů s jídlem, instax momentky šéfkuchaře se slavnými osobnostmi a vy si říkáte, zda jste sem přišel na jídlo anebo na koncert.
Pátým jasným signálem, že sedíte v turistické pasti, je tzv. menu overload, nabídka, která působí jako sborník kuchařských nápadů ze tří kontinentů, ale ve skutečnosti má jediný cíl: zaujmout každého. Podle serveru New York Post je přehnaně dlouhé menu jedním z nejpřesnějších ukazatelů, že podnik nevaří nic pořádně, ale dělá všechno pro to, aby se to alespoň prodalo.
„Byla jsem na Santorini v restauraci, kde nabízeli 82 jídel,“ vzpomíná Lenka. „Vážně. Počítala jsem si je. Na konci menu byl QR kód, který vedl do e-shopu s jejich produkty. Ten podnik měl vlastní brand! A pak mi přinesli gyros, co vypadal jak předešlý den zabalený a rozmražený.“
Podle výzkumu je korelace mezi délkou menu a kvalitou vnímání jídla nepřímo úměrná. Čím víc položek, tím menší důvěra zákazníků ve skutečnou čerstvost a specializaci kuchyně. Lidé sice hledají výběr, ale pokud jim nabídnete příliš mnoho možností, začnou podvědomě vnímat nedůvěryhodnost a neautentičnost.
Signál č. 6: Když uvnitř sedí jen turisté a necítíte žádné jídlo, je něco špatně
Je večer, město dýchá letní energií a vy konečně nacházíte podnik, který vypadá, jak jste si přáli. Stolečky venku, decentní hudba, pár vkusných luceren. Ale něco nehraje. Všude okolo slyšíte jen angličtinu, němčinu, francouzštinu, občas češtinu – ale ani slovo z místního jazyka. Z kuchyně se nešíří žádná vůně, jen klimatizovaný průvan. A vy tušíte: tady nejde o jídlo, ale o to, aby to dobře vypadalo na TripAdvisoru.
Šestým signálem je absolutní absence lokálních hostí – a vůně. V autentickém podniku se jídlo šíří vzduchem. Podle studie podniky bez jediného místního hosta bývají postavené na jediné strategii: rotujících turistech, kteří přijdou jednou a už nikdy. Provozovatelé nemají důvod budovat si reputaci. Stačí jim ono „jednou a dost“.
„Když nikdo nekřičí na číšníka, nikdo se neusmívá a nikdo nemluví místním jazykem, vím, že jsem špatně,“ shrnuje Martina. „Přesně takhle jsem ve Valencii skončila v podniku, kde přede mnou ohřáli paellu v mikrovlnce. Zepředu to vypadalo jako Instagram sen. Ale v sále to bylo jak v letištní hale.“
A jak potvrzuje i studie z European Journal of Tourism Research, pocit „lokálního zážitku“ je pro kvalitu zážitku klíčový. Restaurace, kde sedí i místní, mají nejen lepší jídlo, ale i vyšší šance, že personál mluví pravdu. Protože ví, že zítra přijdete znovu.
Jak poznat podnik, který stojí za každé sousto?
Vyhýbat se pastím neznamená rezignovat na gastronomické zážitky. Naopak. Často platí, že čím obyčejněji podnik vypadá, tím výjimečnější může být. A klíčem je kombinace selského rozumu, pozorování a trochy odvahy.
Sledujte, kde sedí místní, a hlavně co dělají. Když v podniku tři lidi listují obřím menu a zbytek jen usrkává pivo, něco je špatně. Prozkoumejte raději postranní uličky než promenád a hlavní třídy. Když tam stojí dodávka se zeleninou a číšník mluví s kuchařem, vaří tam pro místňáky.
Pokud si nejste jistí, neváhejte se zeptat. Na cenu, na velikost porce, na čerstvost ryby. Jakmile dostanete nejasnou nebo vyhýbavou odpověď, jděte dál. I když jste hladoví.
Turistické pasti nejsou otázkou peněz. Jsou otázkou pocitu. Znechucení z jídla, které vypadalo lépe na obrázku než na talíři. Zklamání z toho, že jste se nechali nachytat. A především promarněné chvíle – místo kulinářského objevu vám zůstane účtenka, kterou nebudete chtít ani vyfotit.
Stačí ale pár malých rozhodnutí a na svou večeři budete vzpomínat celý život. Protože když vám někdo naservíruje jídlo, do kterého dal srdce místo loga, poznáte to. Nejen na chuti.
