fbpx

S digitálním detoxem musíme na děti opatrně, říká socioložka Karolína Presová 1 fotografie
Karolína Presová odpovídá Ester Geislerové (zdroj: Máma a táta na síti)

Ester Geislerová vyzpovídala v rámci projektu Máma a táta na síti socioložku Karolínu Presovou, která pomáhá dětem a rodičům, aby se dokázali odpojit od online světa

Zveřejněno: 25. 10. 2021

Karolína Presová je socioložka a zakladatelka neziskovky Replug me. Učí rodiče chápat digitální svět jejich potomků a současně učí děti, jak reflektovat svůj online život (což je často nadlidský výkon). S Karolínou vedla rozhovor herečka a autorka projektu Terapie sdílením o problematice vztahů ve sféře online Ester Geislerová.

Obě dámy hovořily o tom, jak náročné to dnešní mladá generace má. Rozhovor vznikl jako součást podcastového seriálu Máma a táta na síti, osvětového projektu z dílny Nadace Avast. Seriál byl inspirován projektem Dítě v síti, který před několika lety vznikl právě na půdě Flowee.

Co znamená název Replug me?

Odpojit se na chvíli od digitálního světa, získat odstup, zreflektovat tu zkušenost. Odpojit se od sítě a připojit k sobě, vnímat okolí trochu vědoměji.

Co by rodiče měli hlavně chápat o online životě svých potomků?

Dala bych tři příklady. To první je zdánlivě hodně těžké a otravné – totiž proniknout do online světa dítěte. Zeptat se ho: „Prosím tě, co dnes hraješ, cos zajímavého viděl? Nebo co tě naopak nejvíce naštvalo?“ Je třeba si dávat dobrý pozor, jak se ptáte, neshazovat to, nezlehčovat to, žádné zmínky typu „jak se můžeš dívat na takovou blbost“.

Pro ty děti je to opravdu prodloužená ruka jejich života. Jako my jsme kdysi mívali idoly svého mládí, hudební skupiny a podobně. Pro dnešní děti jsou to youtubeři a influenceři. Je třeba se je snažit chápat a postupovat citlivě. Třeba: „Dneska jsem viděla na Facebooku tohle, viděls to taky? Co říkáš na tu reklamu?“ Vstoupit do jejich světa, i když to může být otravné nebo na to nemáme čas.

Jedna dívka nám v létě říkala, že kdyby jí matka nezamykala mobil do kuchyně, nejspíš by ani neodmaturovala.

Druhou takovou věcí, kterou jsme získali interakcí hlavně se staršími dětmi, je ta, že dospívající od nás ocení pomoc, pokud se chtějí od digitálního světa odpojit. Třeba: „Na dvacet minut ti pohlídám telefon, ty doděláš ten úkol z matematiky a potom si ho zase vezmeš.“ Děti se často nedokáží soustředit ani těch dvacet minut, stačí, když mají mobil na stole. Rodič mu to vyloženě nezakazuje, jen pomáhá. „Teď si to na 20 minut vezmu a potom si budeš moci chatovat.“ Je v roli mentora. Vážně to pomáhá. Jedna dívka nám v létě říkala, že kdyby jí matka nezamykala mobil do kuchyně, nejspíš by ani neodmaturovala. Je ovšem třeba se na tom s dětmi předem domluvit, jestli jim to tak vyhovuje.

Třetí věcí je pomáhat jim na chvíli se odpojit. Aby se šly třeba projít ven. A zreflektovat s nimi tu situaci. „Jaké to bylo? Pro mě by to bylo taky děsné. Vždyť si nosím mobil i do postele, vadí mi to. Co kdybychom zavedli nějaké pravidlo, že si všichni budeme dávat mobily na noc do kuchyně? A potom ráno – jaké to bylo? Nepříjemné, co?“ Rodič se postaví do role, že je s tím dítětem vlastně parťák.

Ještě k tomu prvnímu bodu: Co když prvních pár let rodič tím dětským digitálním světem pohrdal a až pozdě si uvědomil, že to byla chyba. A teď si hledá cestu k dětem znovu? Já se třeba o Pinterest svých šestnáctiletých dvojčat zajímám, ale stejně mám pocit, že mezi námi zeje nějaká propast. Máte nějaké doporučení, jak tuhle propast překlenout?

V tomhle věku už je to náročné, teď už mají vlastní svět a často ho nechtějí sdílet s rodičem. Z našich zkušeností vyplývá, že když se rodič náhle pokusí překlenout tu bariéru, která už existuje, vyžaduje to hodně času a jemného přístupu. Třeba přijít do pokojíku, nic nekomentovat, jít si tam na pět minut lehnout na koberec a číst třeba časopis a potom beze slova odejít.

To skoro zní, jako by vstupoval do klece nějaké šelmy?

Chce to pomalé kroky. My se dětí ptáme: „Co byste od rodičů potřebovali? Co by s vámi měli řešit?“ A oni odpovídají: „Já bych ocenil, kdyby se mamka s taťkou třeba jenom zeptali, co dneska hraju. Jaká hra mě už nebere, která mě teď baví víc...“ Prostá otázka, ovšem položená se zájmem. Občas se prý rodič dokonce zeptá, ale dítě v tom cítí jistý despekt. Takže stačí jednoduchá otázka „co hraješ“, ale položená s opravdovým zájmem.

Váš kurz učí i rodiče komunikovat s dětmi?

Naše workshopy, které s rodiči děláme, jsou koncipované tak, že my jim představujeme perspektivu online světa dětí. Rodiče často chtějí doma zavést nějaká pravidla, ale vůbec nevědí, na jaký fenomén ta pravidla vlastně nastavují. Když u nás pochopí, co ten digitální svět pro sociální vazby dítěte znamená, čím je pro jeho vlastní emoční svět, tak ta pravidla potom nastaví smysluplně.

Rodiče často nechápou, že když děti chatují s kamarády do dvou do rána, je to často jen proto, že cítí nějaký tlak té skupiny. Nebo že ten digitální svět formuje dítě i emočně, svou identitu staví částečně online. Proto musí rodič udělat první krok a trochu pohlédnout pod tu deku.

A teď ještě ty koalice mezi dětmi, že ano. Posílají si printscreeny cizích chatů a podobně. Jak tedy začít s digitálním detoxem?

Ten dokáže být pěkně frustrující. Není to ta nejlepší cesta. Pokud žijeme v digitálním prostředí každý den a máme tam kontakty a sociální vazby, tak říci „jedeme na víkend, kde nebude signál“, znamená obrovský stres. Nám se spíš vyplácí diskuse o hodnotách.

Klademe dětem otázku: „Chceš trávit šest hodin na Instagramu a TikToku, opravdu chceš vyměňovat svůj čas za tento obsah, nebo bys raději dělal něco jiného?“ Dávat jim semínka k zamyšlení, co je vlastně tou hodnotou v jejich životě a jestli ji chtějí měnit za ten čas na Instagramu. A oni třeba odpovědí, že ano. Pro spoustu dětí tam ta hodnota je. Ale pro spoustu není.

Jak mám tedy začít, když jim chci krásu digitálního detoxu ukázat?

To začíná otázkou, na jak dlouho bych ten detox naordinovala, protože když si představím, že velká část komunikace probíhá online, je pro mě jako dítě obrovským stresem se úplně odpojit. Je to vlastně sociální vyloučení na nějakou dobu. U dospívajících se setkáváme s odpovědí, že negativa z odpojení převažují nad pozitivy. Já bych k drastickému detoxu na pár dnů byla opatrná. My v Replugu jdeme spíše cestou reflexe. Měli jsme případ kluka, který si na rok odinstaloval všechny sítě a koupil si tlačítkový telefon, ale jakmile se po roce vrátil ke smartphonu, byl znovu šest hodin denně na Instagramu. Ani ten rok mu nijak nepomohl. My chceme dětem pomoci pochopit, co jim ten digitální svět dává a jak se v něm cítí.

Karolína Presová

Vystudovaná socioložka a zakladatelka Replug me se věnuje převážně tématu: Jak vychovat digitální generaci a jak si najít k technologiím zdravý vztah?

Po našich otázkách, zda nepřicházejí o důležité informace o světě, třeba i o světě svých kamarádů, najednou zjišťují, že tam nepotřebují být čtyři hodiny denně. Nakonec si uvědomí, že se z toho vlastně cítí až méněcenně, mají lehké úzkosti. Ale pokud si to nenapíšou do takové tabulky, tak to nepochopí. Nechápou to vlastně ani dospělí, protože žijeme v permanentním okouzlení technologickým světem. Ani nemáme čas se zastavit a říct si, „bacha, z toho už mi není dobře“. Z našich výzkumů vyplývá zajímavé zjištění, že 80 procent dětí bere do ruky mobil, aniž vědí proč. Aniž by jim zazvonil, aniž by přišla notifikace, chytnou ho do ruky prostě jen tak ze zvyku. Chodí na něj z nudy. Když mají depresívní myšlenky, telefon je rychlý únik. U každého dítěte se snažíme identifikovat ten jeho vlastní druh úniku. Je to náročná cesta, ale potom funguje i dlouhodobě.

Takže vlastně musíte pracovat na každém dítěti zvlášť?

Spousta dětí i dospělých používá mobil k vytěsnění úzkosti. Proto jsem na začátku říkala, že tvrdý detox není spásné řešení. Každé dítě žije ve svém vlastním bludném kruhu.

To zní jako bitva, kterou nemůžeme vyhrát.

My tu bitvu vedeme proti velikému soupeři, což není Instagram, ale náš vlastní mozek. Proto je základní filozofií Replug me jít víc do sebe, bojovat s vlastní myslí.

Ale děti vlastně nemají pojem o tom, co to je „jít do sebe“.

Přesně tak. Dokud se nenaučí být „u sebe“, reflektovat vlastní emoce, nedopídí se k emočnímu spouštěči. Takže naše workshopy jsou i o tom, co děti vlastně prožívají, nejde jen o technologie, ale jak žít vlastní život ve vlastním nitru. Děti vlastně nepřemýšlí, jaké mají emoce. Co si o všech získaných informacích myslí. Jenom prostě jedou pořád dál a těch informací je spousta. Pak je jim z toho až špatně. A z pocitu, že je jim špatně, se začínají ztrácet samy v sobě, nevědí, jak se toho zbavit, takže jdou a zase sáhnou po telefonu.

A jak zvládáte digitální technologie vy osobně?

Když cítím, že skroluji už 15 minut a je to k ničemu, tak ten mobil odložím. Můj mozek se to po pár měsících naučil. Naučila jsem se i ignorovat notifikace. Ale je pravda, že já se od digitálních zařízení hodně separuji, nenosím mobil v kapse, doma i v práci ho mám na poličce a používám ho v podstatě jako pevnou linku. Jedním z prvních úkolů je naučit dítě, aby si nenosilo mobil na záchod.

Vy jste jednou použila krásné přirovnání, že Facebook je vlastně permanentní třídní sraz. Jak se s tím mohou vypořádat malé děti?

Dnešní digitální dětství je nesmírně náročné. Neustálý tlak na výkon, děti kromě toho na sociálních sítích nesmí ukazovat své „autentické já“, nýbrž to své „nejlepší já“. Shánějí lajky, kromě toho mají pocit, že je pořád někdo sleduje. V takové situaci nejste sama sebou.

Mnohé děti mají koníčky, které je baví, ale nikdy je nepostují, neukazují, protože by za ně nedostaly dost lajků. Jeho modelářský výrobek nebyl dost „cool“. Dnešní děti žijí v neustálé úzkosti. Pokud k nim ale přijdeme a řekneme, „to je v pořádku, že se tak cítíš, pojďme se teď uvolnit a být opravdoví“, ohromně se jim uleví. My je musíme pochopit. Ne o nich říkat, že jsou závisláci, že jsou generace k ničemu. Protože tato generace to má opravdu náročné.

Vidíte nějakou cestu ven?

Dlouhodobý tlak konzumentů na to, aby digitální platformy začaly být designovány eticky, aby nechtěly urvat co nejvíce našeho času za každou cenu.

Jak mohu já jako máma z Prahy atakovat gigantickou společnost?

Jde o to, aby si člověk uvědomil, že není v roli oběti. Je to pořád jeho volba, aby řekl, „mě to nezajímá, já si to prostě nevezmu“. Nejde o to, že je tu nějaký velký loupežník, který nás krade o čas, ale o náš vědomý přístup. Děti samozřejmě nerozumí tomu, že jsou obchodované zboží. Je dobré jim to trochu přiblížit.

Co z vašich cest po Česku vám přišlo nejzajímavější?

Je velký rozdíl přijet do malotřídky třeba ve vesnici. Zrovna v jedné takové malotřídce jsme se nedávno bavili s dětmi, jak online svět zvládají, a ony odpovídaly: „No jo, ale my nemáme po páté hodině signál.“ Celá vesnice měla od pěti povinný digitální detox. To bylo opravdu úsměvné. Rozdíly po republice jsou veliké.

Související…

Mobily ničí mozky, tvrdí australský profesor. Proč je tedy dáváme dětem?
Jan Handl

foto: Máma a táta na síti, zdroj: Máma a táta na síti

Tipy redakce

Kdy u lidí nastává smrt? Odpověď přinesly pokusy s prasečím mozkem

Kdy u lidí nastává smrt? Odpověď přinesly pokusy s prasečím mozkem

Je smrt něco nezvratného? A kdy vlastně nastává? Všechny vyspělé státy mají ve...

Severní magnetický pól se hýbe a jeho pohyb se zrychluje. Země je v ohrožení

Severní magnetický pól se hýbe a jeho pohyb se zrychluje. Země je v ohrožení

Jdu na sever. A už jdu na jih! Tenhle výrok učitele ze hry Dobytí severního pólu...