Trvá to déle, než jsme si mysleli. Krize se změní v "situaci". A na takovou situaci si můžeme zvyknout. Nenechme se mýlit, postupně zapomínáme na to, jaké to bylo předtím. Mnohé z toho nám stále ještě schází, ale život tady a teď, ta mrcha, nás nutí se přizpůsobit. Máme stále v hlavě vzpomínky, ale reagujeme na aktuální skutečnost na ulici, v práci, doma. Vzpomínky se mění v nostalgii, svoji budoucnost začínáme tvořit podle toho, co je, ne na podstatě toho, co bylo.
Ještě je čas. Ještě můžeme říct, jaký svět chceme, jak chceme žít. Jde o to, abychom nevzali jako východisko krizi, ale naše přání. Nedostanou nás z toho technologie, i když to mnozí tvrdí a ještě víc lidí o tom píše a mluví. Technologie nám mohou pomoci. Překonat tu krizi i nastavit svět lépe. Ale opřeme-li svoji budoucnost o technologie, ne o víru či vztah nebo talent, staneme se méně člověkem. Třeba tam směřujeme. Možná jsme již překročili pomyslnou hranici mezi přírodou a strojem. Můžeme být blíže robotům, než si myslíme. Obávám se, že přechodným druhem mezi člověkem a roboty jsou Čapkovi mloci.
Být doma není domov
Prázdné město bez lidí, kaváren, hospod, obchodů, náhodných setkání, troubení aut a cinkání tramvají bylo nejdříve přitažlivé, zajímavé až krásné. Město bez života ale není město. Ty domy, mosty, školy, divadla, kluby, stadiony nebyly postaveny pro vlastní krásu či účelnost. Měly a mají nějaký smysl, který jim dává až člověk svojí činností v nich. Prázdné město není městem. Stejně jako lidé zavření doma netvoří domov. Protože domov dělají i odchody a návraty, čekání, nedochvilnost a zbrklá rána.
Nikam se vracet nebudeme, to nejde. Až příliš se toho změnilo, čas se nedá zastavit. Není zima 2020. Je zima 2021.
Pokud by se lidé veřejného života měli nyní o něco snažit, tak je to zajištění a obnova míst setkávání. Být chvíli sám je příjemné. Izolace je jako program ničivá. Hrozí nám, že se začneme soustředit jen na prosté přežití. To je důležité a hlubokou poklonu všem, kteří zachraňují lidské životy. Aby ty životy měly ale smysl, musí ti ostatní začít žít. Neříkejte mi, že to nejde.
Nic nepřejde samo
Začíná to úsměvem. Všimli jste si, jak jsou lidé podráždění, neklidní, nervózní? Mnozí k tomu mají důvod. Nenechat ale tu krizi, která přešla ve stav, vniknout do způsobu našeho rozhodování, to je, oč nyní běží.
Někteří mluví o návratu k normálu. Nikam se vracet nebudeme, to nejde. Až příliš se toho změnilo, čas se nedá zastavit. Není zima 2020. Je zima 2021. Ani nebezpečí, které nám hrozí nyní, není to z loňska. I my se měníme. Hrozí nám, že se z nás stanou mloci. Neznám jiný způsob obrany než nebýt sám. Dva, tři, čtyři lidé, to je již setkání, setkání plodí nápady a nápady čin. A ty mění svět.
Až příliš spoléháme na jiné, jen čekáme, až to přejde. Nic samo nepřejde. Je třeba znova začít stavět město. Žádné nebezpečí nepřekonáme tak, že se před ním zavřeme. Víme, s kým máme tu čest. S vlastní slabostí.
Reklama
foto: Shutterstock
