S Danielem Kolským jsme se potkali dva dny před začátkem druhého podzimního lockdownu. Kavárna ještě fungovala "normálně". Obsluha měla roušky, hosté si je sundávali až u stolu... Až jsem si říkal, že tak nějak by to už mohlo vydržet přes zimu. Bohužel nevydrželo a v současné době si dáte kávu tak maximálně u okýnka. Radost to nedělá nikomu. A Danimu, jak se panu spolumajiteli v Mamacoffee říká, asi úplně nejmíň.
"Je to obrovský zásah do prostoru. Už jen to, že je tu polovina míst, výrazně mění ekonomiku kavárny. My se snažíme ty věci opravdu dodržovat tak, jak stát chce, i když to není vždy jednoduché, natož srozumitelné," konstatoval Dani, než musel zase kavárnu uzavřít úplně. "Máme výhodu, že z velké části pracujeme s vlastními surovinami, pražíme si kávu sami, takže ta flexibilita je větší. Pro někoho, kdo plánuje v restauraci standardní provoz, to musí být šíleně těžké."
Největší pozdvižení vzbudil nápad pana ministra zdravotnictví Blatného se zákazem prodeje kávy do kelímku. Pak se to zase rychle změnilo s tím, že "jsme to tak nemysleli" a podobně. Jakým způsobem vnímáte ty překotné změny, ke kterým v těch protiepidemických opatřeních dochází?
Za mě to je, jak číst nějakou poučku o managementu, kde jsou popsány všechny ty příklady, jakým způsobem to opravdu nedělat. Politika se dostala do stavu, kdy ji řídí ti lidé esemeskama tak, jak je prostě pan premiér zvyklej. A vůbec to samozřejmě v takové krizi nefunguje. Já si ale na takový stát, který je placený z daní lidí, nejsem ochotný zvykat. Je to amatérismus, je to ukázka neschopnosti a nabubřelosti lidí, kteří jsou zvolení do pozic, kde už, doufám, za nějakých devět měsíců nebudou.
Stát by si měl uvědomit, že tohle bude bolet. Místo toho řeší, jestli uděláme kanál Dunaj-Odra-Labe.
Je trapné, že vláda není schopná aspoň základním způsobem ty věci plánovat. A je smutné, když stát neumí pracovat s daty, která má. Politika se zkrátka proměnila v marketing. Z mého pohledu pana premiéra zajímá víceméně způsob, jak v rámci tohoto systému fungovat co nejdéle. A je mu úplně jedno, jak ten stát reálně funguje, což ukazuje celá řada kauz.
Jak se současná situace dotkne konkrétně Mamacoffe?
Na jaře jsme zavřeli největší podnik, který jsme měli, a to bylo Café1 v Národní galerii. Jinak jsme se přesměrovali do malého lokálního supersousedského fungování, ve kterém jsme dlouhodobě. Máme ještě určitou globální perspektivu, protože děláme další tři projekty v zahraničí. Jeden je v Ugandě, další v Nikaragui a v Brazílii. Jenže tam ty dopady jsou ještě šílenější. V Ugandě nastala situace, že ke koroně přibyly ještě povodně a ebola. Tak to se pak na to člověk dívá docela jinak. Všechno to dohromady vedlo k tomu, že se náš tým zmenšil, více se soustředíme na tu vlastní komunitu.
Proč jste vlastně museli z Národní galerie odejít?
My jsme v galerii velmi otevřeně řekli, co to uzavření pro nás bude mít za dopad, přesně jsme jim analyzovali data, která jsme měli k dispozici. Jenže se ukázalo, že i ta galerie funguje jako úřad, státní instituce, příspěvková organizace... Ti lidé se reálně báli udělat nějaké rozhodnutí. Tak jsme zavřeli a odešli. Kavárna bez lidí nemá moc smysl.
Pokud stát a jeho vláda není schopna pracovat flexibilně na úrovni podpory ekonomiky jako takové, plánovat a předvídat, tak proč bych měl já investovat. Teď jsme ani ne měsíc před koncem roku a nikdo neví, jak se bude příští rok danit...
Vy jste se už dotkl voleb, které proběhnou příští rok. Vznikly dva velké opoziční bloky, které půjdou do kampaně společně. Vidíte tam potenciál, že se to v zemi změní?
Já doufám, že to bude lepší. Myslím, že je to závislé na tom, jak voliči budou uvažovat. Já si to představuji jako takový vztah, kde máte někoho, kdo vás trvale podvádí a říká vám, že je to takhle dobrý. Přiznejme si, že velká část té politické opozice vlastně nenabízí nic moc zajímavého, nenabízí řešení. Nárůst třeba Pirátů ale vnímám právě v tom, že oni ta konkrétní řešení nabízejí. A je teda mimochodem zajímavé, že právě třeba Mikuláš Minář s tím svým blokem neříká vůbec nic. A to je podle mě přesně ta situace, kdy to nemůže fungovat.
S Mikulášem Minářem jsme dělali Flowcast teď nedávno. Na co byste se ho osobně zeptal?
Nemám pocit, že bych se ho měl na něco ptát, pro mě to je čitelné. Je to prostě takové "nic". Je super, že se podařilo aktivizovat letenskou společnost, je to důležité. Pozitivně, ale i negativně. Lidi se zkrátka začali o věci zajímat. Asi bych se ho zeptal, jestli to myslí opravdu vážně. Protože mi ta jeho akce přijde až neuvěřitelně naivní a až neuvěřitelně populistická.
Populistická?
No jasně, protože on žádný program nemá. My zjistíme, jestli vy nás podporujete bez toho, že bychom řekli, co si myslíme. A potom podle toho budeme dělat program. No tak to je čistý populismus, tam není nic jiného. Dokonce on to chce pak nějakým takovým plebiscitem zjistit, kdo by měli být ti kandidáti.
Daniel "Dani" Kolský
Spolumajitel kaváren Mamacoffee, ale také architekt, designér a filantrop. Založil projekt Coffee embassy, jehož cílem je podporovat farmáře v Brazílii, Nikaragui či v Ugandě. V Praze pořádá Prague Coffee Festival, zajímá se také o veřejný prostor (netypicky pro kavárníka ho zajímá např. revitalizace brownfieldů). Hraje na violoncello, rád čte, zajímá se o mezinárodní vztahy, lidská práva a cestování.
Tak to už je úplnej bizár jako... Já prostě chci, aby to byli lidi, kteří prošli od těch spodních radnic, tam se něco naučili, pokračovali dál třeba na ty kraje a odtud šli do sněmovny, dál do senátu nebo do vlády. A když to ti lidi neudělají, tak to jsme tady už zažili taky, že jo. Ti lidi na to prostě často nemají a taky se koneckonců neověří, jestli jsou nějakým způsobem konzistentní nebo jestli se z toho nezblázní. A papalášů, těch tu máme za 30 let docela hodně. Jeden je mimochodem premiér a druhý je prezident. To jsou ti největší.
Ať už to skončí volbami nebo tím, že nás všechny jednou premiér osobně naočkuje, tak ale nepochybuji o tom, že se to jednou zase celé zvedne. Lidi tu energii podnikat a něco vytvářet prostě mají.
Já o tom ale v současné situaci pochybuji z jednoho důvodu. To základní, co potřebujete, když chcete něco dělat, je nějaká jistota, nějaké podmínky. A ty stát vlastně nenastavil. Je tu velké množství lidí, kteří jsou totálně frustrovaní. V zahraničí je vždycky někdo, kdo řekne: Ok, zavíráme, ale takové jsou pro vás podmínky, víme, že to je těžké, tady máte podporu, pojďte to přežít a vydržte to. My pro to uděláme tehdy a tehdy XYZ. A tady někdo říká: "Jestli otevřete, tak dostanete tři miliony pokutu, sráči!"
Rozdíl je v tom, že tenhle stát vedou lidi, kteří vůbec nechápou, že ti, co tu vytváří práci a pracovní místa, jsou klíčoví. Tady spíš někdo říká: "Mně jde o dotace, všechno ostatní je tak trochu jedno." A lidé to vnímají. Proč by tu pak ti super schopní lidé měli být? Evropa je otevřená. My jsme v tomto směru s kavárnami směšní, ale jsou tu velké firmy, které tak uvažují. A to je průšvih. Stát by si měl uvědomit, že tohle bude bolet. Místo toho řeší, jestli uděláme kanál Dunaj-Odra-Labe. To už by mi přišlo smysluplnější, kdyby řekli "hele, pojďme lítat do vesmíru". To je aspoň něco výrazně inovativního.
Možná je to tím, že nevlastním kavárny. Jsem o trochu větší optimista. Uvidíme, co ten příští rok přinese. Kdybyste mohl mít jedno přání, co by to bylo?
Letošní rok byl podle mě důležitý právě v tom, že si spousta lidí uvědomila, co jsou ty důležité věci. V lecčem bylo velmi výchovné, že jsme v tom rozjetým večírku najednou nabourali do zdi. Takže to, co já beru pro rok 2021 jako klíčové, je nutnost, abychom to jako společnost dali demokraticky dál. Ono se zdá, že to je trapný, ale ono to není málo. Ono je to hodně.
Plné znění rozhovoru najdete na Spotify nebo Soundcloud.
Reklama
foto: Autor, zdroj: Mamacoffee
