Pátek Karla Křivana: Boj s dezinformacemi je slepá ulička. Cíl má být vyšší

„Každý chce být přece jako my,“ říká v klíčové scéně mého oblíbeného filmu Ďábel nosí Pradu Meryl Streepová v roli šéfredaktorky Mirandy Priestlyové. Zjistí, že tomu tak není. Obávám se, že z podobného předpokladu vychází náš současný tak rozšířený boj s dezinformacemi. Mylně si myslíme, že stačí, aby lidé měli ty správné informace, a nastane ráj na zemi. Protože všichni přece chtějí být jako my. Zápas tedy nesvádíme o srdce a rozum lidí, nýbrž o jejich odstřižení od určitých informací. Které jsou ty správné, určují nebo budou určovat samozřejmě ti „správní lidé“, obdaření nadmozkem a nadrozumem.

Jenže co když mezi námi žijí ještě jiní lidé, kteří nechtějí liberální demokracii. A co když tady tací byli vždy. Ostatně, když se podíváme na evropskou časovou osu, řekněme za poslední tři tisíce let, moc období svobody tak, jak si ji užíváme dnes, v ní nebude.

Přitažlivost svobody

Přeceňujeme naši schopnost měnit lidi a podceňujeme sílu a přitažlivost svobody. Ta ve své skutečné podobě totiž přináší rozkvět lidské kreativity a iniciativy. A tedy prosperitu. Ne pro všechny. Ale rozumní vládci svobodných zemí nepřipustí (nebo se alespoň snaží), aby lidé s méně příznivým osudem nepropadli na dno chudoby. Protože člověk v beznaději volí beznadějně. Nebezpečí není ani tak v dezinformacích jako v naší neschopnosti spravovat zemi.

Když jste schopnější, silnější, nápaditější a odolnější než druzí, nemusíte se bát jejich lží.

Dezinformace, to je vůbec zákeřný termín. Protože je příliš měkký. Lži, pomluvy a manipulace tu byly s námi vždy. Používali je chytráci, kteří chtějí ovlivnit společnost jinak než svými výsledky. Karel Čapek ve svém článku Zima 34 smutně píše, že „asistujeme jednomu z největších kulturních debaklů v dějinách světa. Jeden celý národ, jedna celá říše přistoupila duchovně na víru v živočišnost, v rasu a podobné nesmysly. Prosím, celý národ i s univerzitními profesory, faráři, literáty, lékaři a právníky. Myslíte, že by se mohla taková animální doktrína hlásat, kdyby každý vzdělanec v oné vysoce vzdělané říši pokrčil rameny a suše řekl, že takové primitivní voloviny nedělá s sebou?“.

Ponížení úspěšných

Zde vidím slabinu našeho „boje“ s dezinformacemi. Nepomůže omezit jejich šíření. Záleží na tom, jak se chovají ti, kterým na svobodě záleží. Lidé musí vidět činy. Nebo chcete-li, slova, za kterými jsou určité postoje. Nepřátelé svobody nezmizí jako weby, které kvůli šíření dezinformací vypneme. Jen se překabátí. Vlastně jako ty vypnuté weby. Souboj mezi svobodou a nesvobodou je věčný. Protože nesvoboda nabízí, ať se nám to líbí nebo ne, krátkodobá cukrátka v podobě „pořádku“, zisku pro méně schopné a ponížení těch úspěšných. Což mnohé potěší, jak můžeme vidět každý den.

Nejde o dezinformace. Jde o lidi, kteří jsou nepřáteli svobody. Chceme-li si udržet náš svět, musíme lépe pracovat. Obezřetněji oddělovat podstatné od malicherného. Sami být méně sobečtí a bystřeji rozlišovat mezi svobodou a osobními rozmary. Nestačí si té svobody slova trochu odříct, protože tím těm špatným znemožníme přístup k informacím, které je kazí. Jde o půdu, která je připravená s chutí ty podivné nesmysly přijímat. Jde o duši člověka. Nespokojený Faust rád podlehne nabídce ďábla. Ostatně často i ten spokojený.

Pracujme na prostoru svobody a nepleťme do něj způsoby těch druhých. To k ničemu nevede. Naivita byla častým viníkem prohry dobré věci. Když jste schopnější, silnější, nápaditější a odolnější než druzí, nemusíte se bát jejich lží. Svobodu lidé mnohdy ztratili. Ne proto, že by byla bezmocná. Ale protože lidé, kteří ji hájili, byli slabí. A ještě jedna důležitá věc. Svobodu nenastolíte dekretem. Ale svým chováním, svojí prací a ochotou nést za ni zodpovědnost.