Ostrá tužka Karla Křivana: Ať náplavy jezdí vlakem!

Přijíždějí každé ráno. Dávají si latéčka v předražených kavárnách, aby se cítili velkoměstsky. Náplavy nám sebraly Prahu. Ovládly ji atmosférou maloměsta a mění ji v obrovskou kancelář a kulisy z filmu pro pamětníky. A některé z nich se dokonce v metropoli usadily, přestože jí nerozumí, a vlastně ji ani nemají rádi („ta Praha je strašná ...“).

Večer a na víkend odjíždějí na venkov, kde se cítí doma. Jako když se ke starobylému stromu přisají parazitující rostliny a zevnitř ho zabíjí. Ještě chvíli vypadá jako živý, ale je to jen zdání. Roztrhaly město na nesourodé a ničím nespojené bloky domů a oblasti. Netuší, co Praha ve skutečnosti je, a pořád ji chtějí měnit podle nějakého jiného města. „Chceme, aby to tu bylo jako ve Vídni, v Kodani, v Berlíně...“ vypráví nad chlebem s pomazánkou za stovku. Ano, ano, ale pak to tu přestává být jako v Praze.

Praha „jako“

Karel IV., ten skutečný tvůrce velké Prahy, viděl město spojující svět zdejší, ryze praktický, politický i obchodní se světem nadzemským. Druhá doba pražské slávy za Rudolfa II. pak doplnila ducha města o barvitost, neskutečnou kulturní pestrost, tajemnost, temnotu. Protože neznala hranice mezi zdejším a tím nad i pod námi. Ta doba i to město.

Náplavy nic nebudují. Ty chtějí v Praze jen žít. Slouží jim jako servis pro jejich zdravé životy, nákupy a brunche v předražených bistrech.

Za neskutečně zajímavých dvacet let první republiky měla Praha nakročeno k modernitě a kulturní odvaze. Co přišlo potom, zlikvidovalo v několika vlnách vše inteligentní, pestré i kulturní. Ale kdesi hluboko ve městě citlivé duše i po desítkách let marnosti cítily v noci při procházce na prázdném mostě, toulkách kolem svatého Jakuba nebo postáváním u lahváče ve stánku na Hradčanské, že skutečnou podstatu Prahy nezničili. To až teď náplavy.

Náplavy nic nebudují. Ty chtějí v Praze jen žít. Slouží jim jako servis pro jejich zdravé životy, nákupy a brunche v předražených bistrech. Chtějí Prahu „jako“. Nepochopili, že je to originál, nesžili se s ní, nesnaží se ji mít rádi. Ničí ji, protože jim nepřipomíná... něco, co viděli na netu. Prahu chtějí jako milé malé přívětivé místo, kam všude dojdete pěšky, nebo dojedete na kole. Něco jako Prahu barokní. Nudné maloměsto, mimo svět a důležitost. Bezvýznamné místo „ve Vídni“, jak by řekl nejslavnější detektiv světa Nick Carter.

Dopravou to začíná

Zeptal jsem se svých známých na sociálních sítích, co si kdo představuje pod slovem náplava. Odpovědi jsou tak pestré jako skladba místních obyvatel. Někdo považuje za náplavu každého, kdo se nenarodil v Praze, pro někoho už je hranicí rozmezí Vinohrad, pro jiného je náplava „každý, kdo se přistěhoval po začátku školní docházky“, případně ten, „kdo si ráno do kanclu hrdě nese obrovský kelímek Costa/Starbucks/McCafé/Cross“ etc. Pro mě je náplava ten, kdo mění kulturu evropského města v nudu maloměsta. A začíná to na ulici.

Denně se do pražských ulic a na naše chodníky vyvalí tisíce aut a město se změní v terminál pro jejich potřeby.

Praha je plná venkovanů, kteří sem každý den přijíždí a večer zase odjíždí. Protože venkovan nezná městskou hromadnou dopravu, jede „do města“ autem. A protože je doma zvyklý kdykoli zaparkovat u stodoly nebo před hospodou či obecním úřadem, chová se tak i v Praze. Denně se do pražských ulic a na naše chodníky vyvalí tisíce aut a město se změní v terminál pro jejich potřeby. Až je vyřídí, vypadnou. Nic nám nepřináší, jen problémy a naštvanost. Ať jezdí vlakem, říká jeden můj kamarád.

Otevřenost světu samozřejmě patří k Praze. Ve svých lepších dobách byla vždy otevřená chytrým lidem odkudkoli. Stavěli zde, malovali, sochali i vládli lidé z celé Evropy. V tom problém není. Problém je, že na náplavách není světového nic. Náplavy Praze berou, na kráse ani duchu jí nepřidají. Náplavy nejsou Evropané doby karolínské či rudolfínské.

Vesnickou kulturu na vesnici

Jsem Pražák. Arogantní, necitlivý, nechápající, že někdo může žít jinde. S ohledem na spoustu mých nepražských přátel mezi náplavami jsem dlouho přemýšlel, zda o tom začít psát. Ale nemůžu jinak. Chci Prahu zpět. Při nočních procházkách kdysi tajuplnými místy totiž cítím jejího ducha čím dál tím slaběji. Otázka je, zda tu ještě žijí nějací Pražáci, nebo už město i s lidmi náplavy vysály úplně. A kdo je to vlastně Pražák? Dá se Praha ještě zachránit? Kde začít? Samé otázky. Příště začnou i odpovědi.