Pátek Karla Křivana: Digitalizujeme, tudíž nestíháme

Byl jsem na konferenci, kde se mluvilo o významu digitalizace. Což je něco jako nošení dříví do lesa v 21. století. Jeden manažer tam mluvil, jak je šťastný, že pracuje ve své firmě, mají tam spoustu benefitů a vymožeností, horizontální strukturu řízení a flexibilní projektové týmy, které jsou navíc mezinárodní, takže vás to přirozeně vede k pochopení jiných kultur. Ale oni mají vlastně ve firmě kulturu svoji, která je úplně skvělá a dokáže v lidech aktivovat jejich talenty, které se pak rozlétnou po té horizontální struktuře, kde jim nic nebrání sdílet nápady všech ostatních.

A pak ten manažer řekl, že jedinému, čemu nerozumí, je, že ty skvělé systémy, které vytváří pro zjednodušení práce jiných, nějak nefungují u nich, protože sám nemá na nic čas, dělá neustále několik věcí najednou, musí vytvářet asi třicet reportů, a kde že je tedy ten life balanc, který mají v prezentaci.

Adventní papiňák

Vyprávěl o kolegyni, která dřív milovala knížky, a nyní má v práci problém přečíst dva odstavce. Protože musí mezitím vyřídit čtyři maily, odpovědět na dvě sms a účastnit se debat v několika pracovních skupinách na aplikacích, které používají pro zjednodušení práce. Sám vím, čím něco takového končí: Celý ten papiňák digitalizace bouchne a jeden si vyleje vztek na někom úplně nevinném, kdo je zrovna pro ruce. Pěkné adventní téma, napadlo mě.

Na opravdu smysluplnou práci potřebujeme soustředění. Ne na chvíli, ale na pořádně dlouhou dobu.

Náš problém, kdy máme pocit, že čím víc pracujeme, tím méně stíháme, je všudypřítomný. Možná proto, že ony vychytávky digitalizace jsme nevyužili pro zjednodušení té práce. Vzali jsme to za špatný konec. Místo abychom technologie zapojili ve prospěch člověka, tak jsme člověka zapojili ve prospěch technologií. Něco jako ty Chaplinovy grotesky z doby zavádění strojní výroby. Naše mozky nutíme, aby byly stejně rychlé jako čipy v našich smart stroječcích. A divíme se, že nestíháme.

Inu, to je proto, že to mělo být obráceně. Ty smart věcičky nás měly původně zbavit práce zbytečné nebo té, která nám trvá dlouho. A někdy to i vyšlo. Nemusíme stát fronty při nakupování, nemusíme chodit s každým papírem na úřad (to tedy moc neplatí, ale mohlo by, což je ovšem jiný příběh), můžeme se spojit s několika lidmi najednou na různých místech a ukazovat si při tom, co jsme vymysleli, o pomoci třeba ve zdravotnictví nebo průmyslu ani nemluvě.

Ještě pořád chybujeme

Jenže jinde jsme zapomněli, že na opravdu smysluplnou práci potřebujeme soustředění. Ne na chvíli, ale na pořádně dlouhou dobu. Těkáme a předáváme si rychle informace, ale neuděláme si čas na opravdové pochopení smyslu té informace, zda náš kolega tu informaci vůbec potřebuje, zda bychom k ní neměli něco přidat či ji vůbec obohatit vlastním přínosem, prostě ji jen pošleme dál. Říkalo se tomu, "zda bychom se neměli nejdříve zamyslet, než něco uděláme či přeneseme dál na někoho jiného". My té technologii vůbec nepomáháme. Ona se snaží a dělá to, co umí nejlépe. A my se ji pokoušíme napodobit, což nejde, protože ona je o moc lepší než my v tom, co umí. Jen my neděláme to, v čem jsme lepší než seberychlejší čipy.

Onen řečník skončil tím, že vymysleli novou organizační strukturu, která už bude lepší, a i reportovat se bude méně. Přeji hodně štěstí. Jen během psaní tohoto textu jsem se asi třikrát kouknul na mobil, zda mi něco nového nepřišlo, a dvakrát na Twitter, jestli se něco zajímavého nestalo. Něco je shnilého v té naší digitalizaci. Není to ta digitalizace. Hapruje nám v tom člověk. Což je asi dobře. Ještě žijeme a nejsme stroje.