fbpx

S fotografy ateliéru J3T o nástupu technologií do jejich řemesla, o tom, proč ani v době kvalitních fotoaparátů v mobilech nemůže být každý fotograf, a také o tom, jak se s fotoaparátem dostat ke světovým celebritám

Zveřejněno: 10. 8. 2021

Jak IT technologie změnily práci fotografů a jak se emoce dají přenést do obrázků? O tom si Karel Diviš ve Flashcastu povídal s dvojicí fotografů, která si říká J3T. Jde o světově uznávané autory především portrétních snímků Janu Jabůrkovou a Jiřího Turka.

Jak změnily IT technologie vaši práci?

Jana Jabůrková: Jiří to měl průběžně, já jsem to měla náhle. Fotila jsem už jako dítě a všichni mě postupem času od toho odrazovali. Ať prý nefotím, že to je úplně blbá práce, že je to jen koníček, a ať dělám něco jiného. Uměla jsem fotit na klasický film, fotila jsem ještě s dědečkem a s tatínkem. Jednoho dne jsem se ale setkala s Jirkou a ten říkal: Ale teď se fotí na digitál. Ten tvůj film už nikoho nezajímá. Pak mi vlastně nabídl skokový velmi rychlý přechod z analogu na ten digitál. To bylo během asi tří dnů.

Já jsem viděl spoustu pian, která dokážou hrát sama, třeba díky počítačům, ale když někdo začne hrát rukama, tak to prostě poznáte. A to je v té fotografii stejné.

Jiří Turek: Já jsem to měl v dětství podobné, taky u toho byli dědeček a tatínek. Ale protože jsem se pídil po rockenrollech a fotil muziku a rodiče si taky mysleli, že bych se měl živit nějak seriózně a nebejt komediant, tak mi v 90. roce řekli, ať se přihlásím na konkurz do Mladé fronty. A já jsem ho na truc vyhrál. Mám tedy za sebou poměrně dlouhé období, kdy jsem fotil analogově profesionálně. A jsem za to rád, protože nejlepší škola je ulice.

Pokud by se někdo chtěl učit fotografii, tak školy nejsou úplně od věci, i když člověka někdy zkazí, ale nechat se zaměstnat v novinách nebo jít prostě na ulici a fotit, tak tam začíná to řemeslo. Já jsem tedy uměl i ty chemický a takzvaně mokrý postupy, ale pak jsem se nějakou shodou okolností ocitl v New Yorku, to bylo někdy na přelomu let 2001 a 2002, a tam už se v té době digitální fotoaparáty, které už u nás taky běhaly v 90. letech, používaly seriózně, tedy profesionálně.

Kromě zakázek jsem tam měl potřebu tvořit i nějaké věci pro sebe, v Česku jsem byl přitom zvyklý k tomu analogu na nějaký servis za rozumný peníze a v rozumný kvalitě, což v New Yorku neexistovalo. Tam byla buď ta kvalita nerozumná, nebo rozumná kvalita za nerozumný peníze, tak jsem si našel pomocí pokusů a omylů cestu k digitální technologii. Velice rychle jsem zjistil, že ta cesta je zároveň nejčistší a nejjednodušší. V té době už se kvalita digitální fotky začala opravdu zvyšovat a já jsem po návratu přesvědčoval zdejší reklamní trh, který jsem před cestou do USA opouštěl, aby šel už tou digitální cestou. Oni tady říkali "nenene, my chceme diáky". Pár let jsem s tím tady tedy bojoval, ale nakonec mi to přišlo jako velice efektivní a příjemný. Ale Janu jsem k tomu nenutil!

JJ: No dobrá... Teď se zase analog nějakým způsobem vrací.

Ono je to taky možná tím, že ta digitální fotografie pronikla už všude. Nejen mezi profesionály, ale díky mobilům i k široké veřejnosti. Ty mobily už mají takovou optiku, že s nimi uděláte kvalitní fotku... Nemá z toho profi fotograf trauma?

JJ: Ne. Ale k těm mobilům jste se dostal správně. Já jsem byla svého času asi nejmladší šéfredaktorkou v republice, šéfovala jsem časopisu Mobil. Bylo to někdy v roce 1998 až asi 2001. Tenkrát jsme jezdili na různé konference po celé Evropě, protože Evropa byla tehdy v těch GSM technologiích mnohem dál. Vzpomínám třeba na to nadšení z těch prvních smajlíků, jak se objevili na té zelené malé obrazovce. Panasonic byl snad první telefon, který vibroval. Tehdy měly ještě hlavně Sony a Nokia vize do budoucna. Pamatuju si nějakou konferenci od Nokie, kde pořád mluvili o Bluetooth. Že nám to prý umožní třeba vidoepřenosy. My jsme to vůbec nechápali a mezi sebou jsme se přesvědčovali, jestli jim dobře rozumíme. Jak by to měl nějakej modrej zub dělat? A ono to opravdu jde. Dneska všichni natáčejí a fotí, není to problém.

J3T

Jiří Turek začínal jako fotoreportér. Fotografoval osobnosti jako David Bowie, Luciano Pavarotti, Lou Reed, Sting, Rolling Stones, fotil světové kampaně pro Finlandia vodku, Aegon, nebo Altoids, v Čechách pak pro T-mobile, Vodafone, Škoda Auto apod. Několik let žil v New Yorku, Londýně či Berlíně. Ve spolupráci s Janou Jabůrkovou rozvíjejí projekt „cityLOVE“. Jana Jabůrková pracovala v cestovní kanceláři, v médiích, v PR i jako tisková mluvčí např. společnosti ČEPS nebo Rusnokovy vlády. Vždy však chtěla fotografovat a splnila si svůj sen – od roku 2014 fotí ve spolupráci s Jiřím Turkem. Pod značkou J3T fotografují pro český Forbes, politické strany, komerční subjekty a také například pro kuchařky. Samozřejmostí jsou pro ně reportážní fotografie a street foto.

JT: Nám opravdu nevadí, že amatéři mohou dělat to samé co my. My to i učíme na různých workshopech a ve školách, takže na nich říkáme, že fotografie má základní tři elementární věci. První je fyzika, což je světlo a vzdálenost, pak je to oko, to znamená, aby vám lidi nevypadávali ze záběru, nebo abyste je nepřeřízli vejpůl a aby měli za sebou nějaké pozadí. Tu fyziku se naučí v podstatě každej, s okem už někteří lidé mají problém, někteří se to nenaučí nikdy, ale tou třetí věcí je "teď". Teď, teď, teď.

A to je ten moment, kdy to zmáčknete. A to mnoha lidem chybí. Já jsem viděl spoustu pian, která dokážou hrát sama, třeba díky počítačům, ale když někdo začne hrát rukama, tak to prostě poznáte. A to je v té fotografii stejné. A že spousta lidí fotí? To vůbec nevadí, naopak. Profesionálové pak mají mnohem větší prostor ukázat, o co jsou lepší.

JJ: Ano, dneska můžou fotit všichni. V pořádku. Ale my třeba máme společnou kamarádku, která fotí lidi vždycky tak, že jim tam chybí například hlava. A my se jí ptáme: Ty to nevidíš, že tam tomu člověku chybí hlava? Tak já vidím, že ji má v reálu, ne? Některým lidem zkrátka tohle mozek nespojí, proto nemůžou fotit, i když mají sebelepší technologie.

JT: My těm lidem na přednáškách taky říkáme, že každý z nich udělá někdy za život lepší fotku, než jsme kdy udělali my dva. Ale to řemeslo je závislé na tom, že my tu dobrou fotku musíme udělat každej den a pokaždé, když nám o ni někdo řekne. To je asi ten hlavní rozdíl...

Jak se Jiří Turek dostal k focení portrétů Václava Havla, Davida Bowieho nebo Stinga? Jsou dnes ještě vlastně fotografie dobrý byznys? A jak se dá v době internetu a sociálních sítí vůbec ohlídat u snímků autorské právo? Celý Flashcast s Janou Jabůrkovou a Jiřím Turkem, autorským duem J3T, si poslechněte ZDE.

Související…

Jeden projekt mu v pandemii krachnul, tak si Lukáš Socha nafotil jiný
Johana Urbanová

foto: Archiv J3T, zdroj: J3T

Galerie

Tipy redakce

Písek z pláží nekradou jen turisté. Je to podobně cenná komodita jako voda

Písek z pláží nekradou jen turisté. Je to podobně cenná komodita jako voda

Loni v létě zaplatil jeden britský turista na Sardinii pokutu 1 032 eur, když byl...

Co přineslo na Zemi život? Nejspíš vznikl díky činnosti pevninských sopek

Co přineslo na Zemi život? Nejspíš vznikl díky činnosti pevninských sopek

Vznik života je pořád ještě pro nás zahalen tajemstvím, tedy pokud nejsme...