fbpx

Zveřejněno: 2. 4. 2017

Jistě že se máme rádi, jinak bychom se přece nekrmili, nepečovali o sebe a nekupovali si ty hezké věci, které kolem sebe vidíme. Ale to nestačí. Kdy naposledy jsme sami sebe za něco pochválili? Řekli jsme si někdy při pohledu do zrcadla, že nám to dneska opravdu sluší?

O sebelásce jsme vám něco málo popsali už v článku Chcete umět milovat? Začněte u sebeDnes pro vás máme trošku hlubší zamyšlení. Ono totiž milovat sám sebe znamená, připustit si, že každý z nás je v něčem, když ne výjimečný, tak alespoň dobrý. A je úplně jedno, jestli uběhneme maraton, aniž bychom vypustili duši, nebo jsme schopni upéct dort nebo dětem na karneval vyrobit masku Spidermana. Něco zkrátka umíme, a když nás druzí ocení, stačí říct jen "děkuju". Protože když jim začneme vyprávět o tom, jak se nám to nepovedlo a jak jsme nešikovní, znevážíme tím i je samotné a jejich názor. Vzpomínám si na slečnu, se kterou kdysi chodil můj bratr. Byla krásná, drobounká a vážila čtyřicet osm kilo. Její sukýnku by žena stejného věku oblékla maximálně pod kolena a i tak by hrozilo, že se rozpáře. Přesto o sobě stále tvrdila, že je "prostě nechutně tlustá". Říkali jsme jí tolikrát, že je jako proutek a že nemá důvod hubnout, až nás to už přestalo bavit, a k jejím dalším nářkům jsme mlčeli. Udělala z nás vlastně lháře, kteří jí tvrdí něco, co není pravda. Tím, co dopřáváme druhým, totiž chválu jejich vkusu, schopností, talentu nebo účesu, reflektujeme i sami na sebe.

love yourself shutter

Nemluvme o sobě hanlivě!

Mnohdy si ani neuvědomujeme, že sami sebe nazýváme hloupými, přičemž používáme ne moc hezká slova. Řekli bychom ale něco podobného našim kamarádkám? Byli bychom schopni říct kolegovi: "Ty debile, ten článek už měl být dávno hotový." Asi těžko, že? Proč tedy sami sebe oslovujeme tak, jak by se nás druzí nazvat neodvážili? V čem jsme horší než oni? Proč jsme schopni od sebe samých slyšet věty, které by nás od druhých k smrti urazily? Protože si nevážíme sami sebe, a když sami sebe znehodnocujeme, nemůžeme si pak už věřit. Přitom stačí tak málo. Zapomněli jsme na schůzku? Nestihli jsme oběd s přítelem? Proč si hned nadávat do pitomců. Ne, nejsme neschopní, jen jsme zkrátka zapomněli. Chybovat je lidské. A my jsme lidé.

Nejsme středem vesmíru

gossip shutter

Nezabývejte se názorem ostatních. Budujte si svůj!

Občas máme také pocit, že druzí nemají nic jiného na práci než sledovat nás, hodnotit, jak vypadáme a jak se chováme, a nedejbože když promluvíme. Podívejme se na to z druhé strany. Když vidíme paní, která si s košíkem na lokti a s padající kabelkou na rameni vybírá z pěti jogurtů v naší večerce, soustředíme se na to, jak se tváří, jestli nemá mastné vlasy nebo jestli ten kabát není o číslo menší? Většinou ne. Proč by si měl takto někdo všímat nás?
Jednou se mě můj kamarád zeptal, jestli se svými prsty na nohou hraju na piáno. Přiznávám, že moje prsty na nohou jsou opravdu nebývale dlouhé. Něco jsem zamumlala a zčervenala a od toho dne jsem několik let nosila boty jen s plnou špičkou. Mohlo být třeba třicet ve stínu a já jsem k sukni a tílku nosila pouze uzavřené boty. Protože to vědomí, že celá ulice se nedívá na nic jiného než na moje obludně dlouhatánské prsty! Zlom přišel ve chvíli, kdy jsem si poranila šlachu na nártu a byla nucena vyjít ven bosa s žabkou jen na jedné noze. A světe div se, žádné veřejné faux pas ani lynčování se nekonalo. Nikoho moje šimpanzí pařátky nezajímaly a od toho dne hrdě nosím sandálky typu jeden pásek a nic.
Takže drobná útěcha - nevěřte tomu, že celá planeta s napětím očekává, jak moc se dnes ztrapníte a co máte na sobě. Máte naprostou svobodu a nebojte se přiznat si, že jste výjimeční.

Foto: Shutterstock

 

Tipy redakce

Život ve městě zvyšuje riziko úzkostí. Co dělat, když se nechcete odstěhovat?

Život ve městě zvyšuje riziko úzkostí. Co dělat, když se nechcete odstěhovat?

„Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až...

Ztraceni v pekle velkoměsta. Proč neumí naplňovat potřeby svých obyvatel?

Ztraceni v pekle velkoměsta. Proč neumí naplňovat potřeby svých obyvatel?

„Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až...