fbpx

Když děti zdánlivě nesrozumitelně blábolí, vyjadřují tím přesně, co chtějí. A konkrétně chtějí co nejjednodušší mluvu rodičů, aby se mohly efektivně učit mluvit

Zveřejněno: 28. 6. 2021

Vědci už pochopili, že žvatlání pomáhá dětem naučit se mluvit, a dokonce se zdá, že v tomto případě může být žák učitelem. Nový výzkum ukazuje, že když děti žvatlají, mění tím způsob, jak s nimi rodiče komunikují, a maximalizují tak svůj potenciál k učení. Děti jsou panovačné, ale tím nejlepším možným způsobem.

„Kojenci ve skutečnosti vytvářejí své vlastní vzdělávací prostředí způsobem, který usnadňuje učení,“ uvedl v komentáři ke své studii Steven Elmlinger, postgraduální student psychologie na Cornell University. Je dobře zdokumentováno, že když rodiče používají „kojeneckou řeč“, usnadňuje to dětem učení. Ukázalo se, že kratší věty, jednodušší slova a pomalejší řeč signalizují dětem, že je čas se soustředit, a pokládají základ pro vývoj jejich jazyka. A to samé platí i v případě, že dítě používá pro komunikaci svoje typické žvatlání. Když děti vydávají zvuky, které vlastně ani nelze nazvat řečí, jsou obecně pozornější a přístupnější vnějším podnětům.

Formuje se i rodič

Výzkum naznačuje, že tím, jak se kojenci dostávají do různých fází vývoje a mění způsob, jakým blábolí, tak rodiče mění způsob, jakým na dítě mluví. To by mohlo znamenat, že rodiče neovlivňují pouze děti, ale že také naopak děti formují chování rodičů. Jiné studie zase ukazují, že když děti „mluví“ na určité předměty, je pravděpodobné, že rodiče jim o těch předmětech budou vyprávět. Když tedy dítě začne žvatlat ve chvíli, kdy vidí krávu, rodiče o ní budou dítěti vyprávět a předvedou mu, jaké vydává zvuky (pokud to tedy vědí).

Jednoslovné výroky rodičů mohou mít na kojence největší dopad a prospívají jejich schopnosti učit se jazyk.

„Víme, že povídání rodičů ovlivňuje to, jak se děti učí, a že toto učení mění i dětská motivace,“ prohlásil Steven Elmlinger. „Nebylo však zkoumáno spojení mezi tím, jak děti mohou změnit rodiče a učební prostředí jako celek. To se snažíme udělat my.“

Abychom získali lepší představu o účelu dětského blábolení, Steven Elmlinger a jeho tým sledovali 30 párů kojenců a matek v herním prostoru po dva půlhodinové časové úseky dva dny v řadě. Devíti- a desetiměsíční kojenci se mohli volně pohybovat, hrát si s hračkami a prohlížet plakáty zvířat. Jejich hlasové projevy byly zaznamenány, stejně tak povídání maminek a vše bylo navíc natočeno i na video. Vědci měřili syntaxi a slovní zásobu rodičů a také změny v tom, jak děti žvatlaly první a druhý den.

Chci jednoslovný blábol

Data ukázala, že když děti blábolily, maminky měly sklon reagovat méně složitými slovy, více jednoslovnými větami a vůbec kratšími slovy. Čím více to maminky dělaly, tím rychleji se kojenci během druhého herního sezení projevovali novými zvuky napodobujícími řeč. Výsledky také ukázaly, že jednoslovné výroky rodičů mohou mít na kojence největší dopad a prospívají jejich schopnosti učit se jazyk. Takže může jít přesně o to, co kojenci svým blábolením vyžadují.

Výzkum toho, jak blábolení formuje chování rodičů, je podle jeho autorů stále předběžný a je důležité si uvědomit, že tyto výsledky jsou omezeny malým vzorkem a krátkým časovým rámcem. Výzkum se navíc vůbec nezabýval tím, jak na blábolení reagují otcové, i když se vědci domnívají, že je to podobné jako u matek. Steva Elmlingera nyní čekají další experimenty s více dětmi a v delším časovém horizontu, aby měly výsledky jeho studií větší váhu. Jisté ale je, že blábolení je pro děti sociálním katalyzátorem k získávání informací ze světa dospělých a má pro dítě velký význam.

Související…

Mobily ničí podle profesora mozky. Proč je tedy dáváme dětem?
Jan Handl

foto: Shutterstock, zdroj: Fatherly

Tipy redakce

Život ve městě zvyšuje riziko úzkostí. Co dělat, když se nechcete odstěhovat?

Život ve městě zvyšuje riziko úzkostí. Co dělat, když se nechcete odstěhovat?

„Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až...

Ztraceni v pekle velkoměsta. Proč neumí naplňovat potřeby svých obyvatel?

Ztraceni v pekle velkoměsta. Proč neumí naplňovat potřeby svých obyvatel?

„Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až...