fbpx
Flowee

Klasifikace na digitální domorodce a digitální imigranty je už zastaralá. Podle novinářky, jež se zabývá technologiemi, se bude generace dnešních dětí dělit podle toho, jak moc jí rodiče dovolují žít na internetu

Zveřejněno: 17. 2. 2019

Když v roce 2001 americký vizionář a inovátor v oblasti vzdělávání Marc Prensky poprvé použil termín „digital native“ (digitální domorodec), měl tím na mysli generaci lidí, kteří vyrostli v obklopení počítačů, videoher, digitálních přehrávačů hudby, videokamer, mobilních telefonů a dalších obdobných zařízení. První lidé tohoto „druhu“ se rodili od poloviny 80. do poloviny 90. let minulého století. A dá se říct, že každá další později narozená generace už automaticky mezi „digital native“ patří.

Opakem jsou „digital immigrants“ neboli digitální imigranti. To jsou lidé, kteří se s výše popsanými technologiemi setkali prakticky až ve svém dospělém věku. Jsou to vlastně poslední pamětníci doby analogové, a aby udrželi krok nejen na trhu práce, museli se s novými informačními a komunikačními technologiemi seznamovat později a logicky jim to šlo hůř než digitálním domorodcům.

Jakmile máte místo knihy v ruce počítač, tak jste pro analogové rodiče zpravidla podezřelí ze zevlování.

Digitální domorodci jsou podle Prenskyho zvyklí uvažovat a zpracovávat informace úplně jinak než předchozí analogoví lidé. Informace „nasávají“ mnohem rychleji, upřednostňují multitasking, grafické znázornění informace před textem nebo náhodný přístup k informacím. Nejefektivněji pracují tehdy, když jsou v kontaktu prostřednictvím sítě. Tyto rozdíly oproti analogové generaci také někdy vedou ke konfliktům. Analogoví rodiče si jen těžko dovedou představit, že se jejich digitální ratolesti vzdělávají například jen sledováním televize nebo brouzdáním po internetu. Jakmile máte místo knihy v ruce počítač, tak jste pro analogové rodiče zpravidla podezřelí ze zevlování.

Sirotci bez omezení

Nicméně podle americké technologické analytičky a přispěvatelky listu The Wall Street Journal Alexandry Samuelové je tato klasifikace na digital native a digital immigrants zastaralá. V současnosti totiž první digitální generace už vychovává své potomky a reguluje jejich přístup k digitálním technologiím velmi různými způsoby. Ukázal to zhruba tři roky starý průzkum mezi deseti tisíci severoamerickými rodiči, na který se Samuelová odkazuje ve svém článku na portálu Ideas.TED.com.

digitalni deda 193493132

Dnes už se rodí děti digitálním rodičům. A školení pro dědy může být užitečné


Samuelová na základě těchto poznatků definuje tři typy digitálních dětí, žáků nebo studentů do osmnácti let věku. Rozlišuje je na takzvané sirotky, exulanty a dědice. Sama zároveň připouští, že budoucí vývoj může přinést další rozdrobení těchto skupin nebo třeba zcela novou klasifikaci, pokud se přístup k digitálním technologiím bude i nadále výrazně měnit.

Digitální sirotci se vyznačují tím, že dávají přednost online komunikaci před osobním jednáním.

Digitální sirotky Samuelová definuje jako děti, které měly nebo mají de facto neomezený přístup k technologiím a nemají nad sebou prakticky žádný dohled. Jejich rodiče jim o plusech, minusech či nástrahách digitálního světa neřekli téměř nic a fakticky se ani příliš nezajímají o to, co jejich děti na internetu a sociálních sítích dělají. Digitální sirotci se vyznačují tím, že dávají přednost online komunikaci před osobním jednáním nebo že jsou v komunikaci tváří v tvář nejistí.

Samuelová také varuje před tím, že až digitální sirotci dospějí, mohou si do běžného offline prostředí přenést návyky z internetu. „Namísto toho, aby třeba v pracovním týmu aktivně hledali řešení nějakého problému, mohou sklouznout ke trollení nebo přílišné kritice, ale nemusí být schopni přijít s vlastním racionálním návrhem,“ upozorňuje americká analytička.

Omezovaní exulanti

Digitální exulanty pak Samuelová chápe jako protipól vůči sirotkům. Jde o mladé lidi, kteří vyrostli jakoby vedle digitálních technologií, neboť k nim měli jen minimální přístup. Jejich rodiče je v tom totiž velmi omezovali ve snaze co nejvíce oddálit jejich vstup do jakéhosi virtuálního světa tam někde na síti. Jakmile do něho dříve či později vstoupí, budou mít podle Samuelové touhu dohnat to, co předtím zmeškali. Jde o podobný efekt, jako když dětem odpíráte čokoládu, a ony se jí pak, až zmizíte na služební cestě, přejedí.

Z dětí, které neměly k digitálním technologiím téměř žádný přístup, se mohou stát rodiče, jež budou své děti rovněž tímto způsobem omezovat.

Exulanti budou prý hledat nějakou rovnováhu mezi skutečným a digitálním světem. Budou tak trochu bezradní. Jiní naopak mohou začít model, ve kterém vyrostli, přenášet na své potomky. Z dětí, které neměly k digitálním technologiím téměř žádný přístup, se mohou stát rodiče, jež budou své děti rovněž tímto způsobem omezovat. To nakonec může vést i ke konfliktům ve společnosti, kdy se na jedné straně vytvoří silná skupina technologicky gramotných lidí, zatímco jiná neméně silná skupina bude digitální svět striktně odmítat. Přitom všude slyšíme (a celkem logicky), že v budoucnu uspějí ti, kteří se s digitalizací a robotizací budou umět vypořádat a sžít.

Ideální dědicové

A pak zde máme digitální dědice. Ti reprezentují jakýsi ideální stav. „Jsou to mladí lidé, jejichž technologické schopnosti jsou impozantní. Převážně díky svým rodičům a učitelům,“ uvádí Alexandra Samuelová. Dědicové jsou jakýmsi produktem optimálního, případně střízlivého, vztahu k internetu, mobilům, tabletům či počítačům. Lidé v této skupině měli štěstí na rodiče, kteří sami digitálnímu světu rozuměli a dovedli své zkušenosti předávat potomkům. Jsou si vědomi toho, že internet a sociální sítě mohou být dobrým sluhou, ale i zlým pánem.

Digitalizace nebude znamenat pouze změnu ve struktuře ekonomiky, ale také zásadní strukturální proměnu celé společnosti.

Nicméně ani oni nebudou ušetřeni potíží. Nezapomeňme na sirotky a exulanty, s nimiž dědicové budou muset přicházet do kontaktu. Tedy s někým, kdo bude jakž takž schopen komunikovat výlučně přes ony technologie, a zároveň s někým, jehož digitální gramotnost bude podstatně nižší.

Zda ony skupiny budou schopny koexistovat, nebo se mezi nimi příkopy ještě více prohloubí, ukáže budoucnost. Podle Samuelové je ale jasné, že nástup digitalizace nebude znamenat pouze změnu ve struktuře ekonomiky, ale také zásadní strukturální proměnu celé společnosti, která se bude projevovat i v tom, jak jednotlivé skupiny budou volit své politické reprezentanty. Čeká nás, respektive naše děti, zajímavá budoucnost.

Související…

Deset nejdůležitějších pravidel, kterými vybavit dítě na život v online světěProč zakladatel Snapchatu dovolí svému dítěti jen 1,5 hodiny internetu týdněPokrytectví technologů ze Silicon Valley: Pro naše děti jsou mobily tabu

foto: Shutterstock, zdroj: Ideas.Ted.com

Tipy redakce

Jde ještě o klimatickou nouzi, nebo už paniku? 10 otázek a odpovědí o přehřívání Země

Jde ještě o klimatickou nouzi, nebo už paniku? 10 otázek a odpovědí o přehřívání...

Praha 7 vyhlásila v květnu stav klimatické nouze , jak ji (a nejen ji, ale celou...

Proč se krade i písek z pláže? Je to cenná komodita, která mizí stejně jako voda

Proč se krade i písek z pláže? Je to cenná komodita, která mizí stejně jako voda

Loni v létě zaplatil jeden britský turista na Sardinii pokutu 1 032 eur, když byl...

Twitter uživatelům ukazuje, co mají rádi za reklamu. A někdy je dost mimo

Twitter uživatelům ukazuje, co mají rádi za reklamu. A někdy je dost mimo

Inferred interests neboli „odvozené zájmy“ je název funkce sociální sítě Twitter,...

Pokračováním v prohlížení těchto stránek souhlasíte s Podmínkami užití a Pravidly využití Cookies.