Rodiče si někdy představují, že pokud bude jejich dítě někdo ve škole šikanovat, přijde domů a svěří se. Ve skutečnosti to tak být nemusí. Může mít strach, že se situace po zásahu dospělých ještě zhorší, že ho spolužáci označí za žalobníčka nebo že rodiče začnou jednat způsobem, který mu bude nepříjemný.
Může se také stydět. Zvlášť pokud se útoky týkají vzhledu, těla, rodiny, vztahů nebo něčeho velmi osobního. Někteří školáci navíc nechtějí mámu s tátou zatěžovat vlastními problémy. A někdy jednoduše neumějí popsat, co se vlastně děje.
Podle Child Mind Institute proto není neobvyklé, že na přímou otázku odpoví, že je všechno v pořádku, přestože se jeho chování změnilo. Důležitější než jednorázová situace je sledovat, zda se objevuje nový a nevysvětlitelný vzorec.
Najednou nechce do školy
Jedním z prvních signálů může být náhlý odpor ke škole. Školák, který tam dříve chodil bez větších problémů, začne prosit, aby mohl zůstat doma. Ráno ho bolí břicho nebo hlava, je mu nevolno a o víkendu potíže zmizí. Může se zhoršit také prospěch nebo může přestat chodit na kroužky, které měl rád.
UNICEF upozorňuje právě na nevysvětlené změny chování, úzkost, uzavřenost, podrážděnost nebo ztrátu dřívějšího sebevědomí. Varovné mohou být také problémy se spánkem, noční můry nebo změny v jídle.
Důležitější než jednorázová situace je sledovat, zda se objevuje nový a nevysvětlitelný vzorec.
Pouze jeden příznak samozřejmě nic nedokazuje. Potíže mohou souviset s učením, vztahy, dospíváním nebo celou řadou jiných důvodů. Podezřelá je především náhlá změna oproti tomu, jak se běžně choval.
Uzavření se před světem i tím online
Šikana nemusí probíhat jen na chodbě nebo o přestávce. Problém může pokračovat i po návratu domů prostřednictvím skupinových chatů, sociálních sítí nebo her.
Pozornost může vzbudit i to, že potomek najednou schovává telefon, zavírá notebook, když někdo vejde do pokoje, nebo naopak tráví na internetu výrazně více či méně času. Na zprávu může reagovat neobvykle prudce, například hněvem, pláčem nebo panikou. Někteří školáci smažou své účty, zablokují spolužáky nebo přestanou používat sociální sítě, které předtím běžně využívali.
Podobně významná může být změna ve vztazích. Přestane zvát kamarády domů, nechce se s nimi vídat nebo najednou tvrdí, že „žádné kamarády nepotřebuje“. I tady je dobré vnímat především změnu, nikoli automaticky hledat za každým uzavřením šikanu.
Nezačínejte výslechem
Jakmile začneme tušit, že se něco děje, přirozeně chceme co nejrychleji zjistit pravdu. Jenže otázky typu „Kdo ti ubližuje?“, „Proč jsi mi to neřekl?“ nebo „Šikanují tě ve škole?“ mohou potomka ještě více uzavřít.
Někdy nezazní ‚potřebuji pomoc‘. Přijde jen věta, že zase bolí břicho, že se zítra nechce do školy nebo že si potřebuje vypnout telefon.
Proto je lepší příliš netlačit a místo přímého výslechu začít tím, čeho jste si sami všimli. Můžete zkusit například:
- „Všimla jsem si, že se ti poslední dobou nechce do školy. Jaké to tam teď pro tebe je?“
- „Přijde mi, že jsi poslední dobou hodně nervózní. Děje se něco?“
- „Kdyby se ve škole dělo něco nepříjemného, můžeš mi to říct. Nebudu se zlobit.“
Nejdřív je důležité vytvořit prostor, ve kterém může mluvit, aniž by jeho sdělení okamžitě spustilo lavinu zásahů.
U menších dětí může pomoci například hra. Někdy snáze ukážou, co zažívají, prostřednictvím panenek, figurek nebo vymýšleného příběhu. Starší školáci mohou raději napsat zprávu, než o problému mluvit tváří v tvář. Rozhovor také nemusí probíhat u kuchyňského stolu. Některým se lépe povídá v autě, na procházce nebo při společné činnosti.
Když se dítě začne svěřovat
Pak je důležité nepodlehnout prvnímu impulsu. Podpořte ho, dejte mu najevo, že mu věříte a že mu pomůžete situaci zvládnout. Nemusí přitom říct všechno najednou. Některé části příběhu může zamlčet ze studu, strachu nebo obavy z toho, co bude následovat. Nesnažte se proto během jediného rozhovoru poskládat celý příběh ani hned určit viníka.
Místo toho se postupně ptejte, co se stalo, kdy k tomu dochází, kdo u toho bývá a jak dlouho to trvá. Pokud existují zprávy, fotografie nebo jiné důkazy, je dobré je uchovat.
Reklama
Důležité je také neřešit situaci okamžitou konfrontací s rodiči druhé strany. Šikana bývá složitá a škola by měla mít možnost situaci nejprve sama prověřit a zapojit své odborné pracovníky. Posadit obě rodiny k jednomu stolu a nechat je, aby si problém vyříkaly mezi sebou, nemusí být vhodným řešením.
Kdy už zapojit školu
Pokud se opakují známky, že se ve škole necítí bezpečně, je namístě kontaktovat školu, i když nedokáže všechno popsat. Zvlášť pokud se objevují konkrétní důkazy, zranění, poškozené věci, výhrůžky nebo výrazné změny v jeho fungování.
V takové chvíli je dobré obrátit se na školu a konkrétně popsat, čeho jste si všimli. Podle situace může být prvním kontaktem třídní učitel, školní metodik prevence, výchovný poradce nebo vedení školy. Pokud škola problém neřeší dostatečně nebo jej bagatelizuje, je možné obrátit se na jejího zřizovatele nebo podat stížnost České školní inspekci.
Na dokonalý důkaz není nutné čekat. Úkolem není okamžitě přiřadit nálepku oběti. Důležité je všimnout si, že se něco změnilo, a vytvořit dostatek bezpečí, aby jednou mohlo říct, co se skutečně děje.
Někdy totiž nezazní „potřebuji pomoc“. Přijde jen věta, že zase bolí břicho, že se zítra nechce do školy nebo že si potřebuje vypnout telefon. A právě v takových chvílích může být nejdůležitější slyšet i to, co ještě nebylo vysloveno.
