Z běžného života dětí mizí spontánní pohyb, obyčejné toulání venku i chvíle, kdy si samy hledaly zábavu. Místo dvorků, cest pěšky a odpolední venkovní nudy nastoupily auta, obrazovky a organizovaný program. Podle odborníků tak děti neztrácejí jen pohyb, ale i zkušenost s volností, samostatností a přirozeným objevováním světa.
„Děti mají mnohem méně příležitostí k přirozenému pohybu. Je to do jisté míry dané i dobou, ve které žijeme. My, kteří pamatujeme osmdesátá a devadesátá léta, víme, jaké to bylo trávit většinu času venku a pohyb brát jako běžnou součást dne,“ říká Mgr. Lucie Jakubcová, zakladatelka tanečního a pohybového centra A-STYL Liberec a spoluautorka programu Sportimáček.
Kam se vytratila spontánnost
Podle Jakubcové z dětského světa postupně zmizela hlavně spontánnost. „Nejvíc chybí kamarádi, kteří zazvonili u dveří a zeptali se, jestli jdete ven. Nebyl internet ani online svět, který by vás držel doma a neustále bavil. Když jsme se nechtěli nudit, museli jsme si něco vymyslet.“
Nemusí to být sportovní výkon. Stačí schovávaná, honěná, tanec nebo skákání v kaluži. Důležité je, aby se při tom smály, zadýchaly a cítily se dobře.
Dnes většinu aktivit organizují rodiče. Děti mají kroužky, trenéry a přesný program, ale méně prostoru jen tak být venku a objevovat svět po svém. „Často se setkávám s tím, že když dětem řeknu, že mají volnou zábavu a mohou si dělat, co chtějí, vlastně nevědí, co s časem. Jsou zvyklé, že je někdo vede, nebo že sáhnou po telefonu.“
Podle Jakubcové se navíc proměnil i samotný veřejný prostor. Na jednu stranu vznikla spousta moderních hřišť, sportovišť nebo volnočasových center, na druhou stranu se pohyb pro část rodin stal něčím, co si nemohou dovolit tak snadno jako dřív. „Drahé sportovní areály nebo aquaparky by rozhodně neměly být jedinou možností. Pohyb přece není jen placený kroužek. Je to i to, že místo výtahu použijete schody, místo autobusu jdete dvě zastávky pěšky nebo vyrazíte do lesa,“ argumentuje.
Děti nejsou líné, jen vyrůstají jinak
Velkou konkurencí přirozeného pohybu je digitální svět, který dětem nabízí okamžitou zábavu bez námahy. Přesto si Jakubcová myslí, že pohyb může být pro děti stále přitažlivý. Jen je potřeba, aby ho zažily jinak než jako povinnost nebo výkon.
„Důležité je, aby děti už v předškolním věku poznaly radost z pohybu. Nemusí to být sportovní výkon. Stačí schovávaná, honěná, tanec nebo skákání v kaluži. Důležité je, aby se při tom smály, zadýchaly a cítily se dobře.“
Právě společný zážitek je podle ní něco, co online prostředí nikdy úplně nenahradí. „Vznikají tím autentické zkušenosti, které posilují vztahy a zůstávají v člověku dlouho. Děti potřebují reálný svět poznávat, orientovat se v něm a cítit se v něm jistě.“
Ve své téměř třicetileté praxi navíc vidí, že dnešní děti jsou často roztěkanější a méně zvyklé na nepohodlí. „Když se něco nedaří nebo to stojí větší úsilí, chtějí od činnosti rychle odejít. Některé děti dokonce neznají ani obyčejný pocit zadýchání nebo únavy po pohybu. Musíme jim vysvětlovat, že je to normální.“
Lucie Jakubcová. (foto: se svolením)
Odmítá ale tvrzení, že dnešní děti jsou líné. Nejsou méně talentované ani méně šikovné než předchozí generace. Jen mají méně příležitostí ke spontánnímu pohybu.
„I proto Sportimáček jezdí po celé republice a v rámci různých akcí děti baví pohybem a učí je dovednosti, které zatím neumí. Například na květnovém festivalu Spartafest na Letné si budou moci vyzkoušet základní pohybové prvky nebo třeba kotoul,“ říká.
Děti pod dohledem
Proměnil se i samotný přístup rodičů. Dnešní dospělí mají o děti větší strach, více je kontrolují a organizují. „Když jsem vyrůstala já, měli jsme mnohem větší volnost. Sami jsme chodili do školy, běhali venku celé odpoledne a rodiče nám důvěřovali. Dnes se rodiče snaží děti chránit před každým problémem.“
Neříká to ale jako kritiku. Spíš jako důsledek doby, ve které lidé méně znají své okolí a mají menší důvěru v ostatní. Podle ní se však ukazuje, že přílišná ochrana dětem spíš škodí. „Děti jsou pak úzkostnější, méně si věří a hůř zvládají problémy nebo konflikty mezi vrstevníky.“
Právě pohyb a sportovní kolektiv podle ní dětem pomáhají získat zkušenosti, které dnes často chybějí. „Děti se tam učí zvládat emoce, komunikovat, dělat chyby nebo překonávat frustraci. To všechno je pro život důležité.“
Radost z pohybu začíná v maličkostech
Rodiče by proto neměli z pohybu dělat další výkon nebo tlak na výsledky. Mnohem důležitější je vytvářet pozitivní zkušenost. „Neporovnávat, nesoupeřit, ale pochválit dítě za snahu, odvahu nebo pokrok. Klidně za to, že vylezlo na strom, zkusilo něco nového nebo překonalo strach.“
Podle Jakubcové si dnes mnoho rodičů uvědomuje, že dítě nemůže trávit celé dny jen u telefonu nebo tabletu. Stále víc z nich hledá cestu, jak dětem vrátit pohyb i reálný kontakt s vrstevníky. Jenže ne každý rodič vyrůstal ve sportovním prostředí a ví, jak na to.
Reklama
„I proto vznikl vzdělávací program Sportimáček, který se snaží rodičům i pedagogům ukázat, jak děti vést k pohybu přirozeně, srozumitelně a bez zbytečného tlaku,“ popisuje aplikaci, kterou si rodiče mohou zdarma stáhnout.
Často pomáhá už jen změna přístupu. „Jedna paní učitelka mi po školení napsala, že jí nejvíc pomohlo, když jsem jí řekla, ať v tom nehledá velkou vědu a ať se pohybem sama baví. Když to bude bavit dospělé, mnohem snáz pro něj nadchnou i děti.“
Pohyb se dnes často spojuje hlavně s výkonem, kroužky a organizovanými aktivitami. Děti ale potřebují i něco mnohem prostšího. Chvíli běhat venku, potloukat se s kamarády, lézt po stromech nebo se jen tak nudit a vymýšlet vlastní hry. Právě v těchto obyčejných chvílích vzniká přirozený vztah k pohybu. Ne jako k povinnosti, ale jako k něčemu, co člověku přináší radost a volnost.
