Když se zeptáte lidí, kteří se narodili v šedesátých a sedmdesátých letech, jaké bylo jejich dětství, většinou se mladší generace zděšeně pohoršují. Podle dnešních standardů totiž popis dětství Husákových dětí zní jako zanedbání povinné péče.
Do školy jsme chodili sami od první třídy, hráli jsme si venku bez dohledu a nikoho nenapadlo volat policii pět minut poté, když rodiče nevěděli, kde jsme. Pamatuju si dobře, jak mi rodiče a babička s dědou říkali: „Do setmění doma.“ A víc se neptali. Netušili, kde se potloukáme, bylo jim to jedno, dokud se nic nestalo. A navíc, tohle všechno bylo úplně normální.
Spoléhat se na sebe
Museli jsme se spoléhat sami na sebe, což je klíčová schopnost, která dnes dětem často chybí. Nebyly mobily s nepřetržitým přísunem otupující zábavy, většinu odpoledne jsme museli vymýšlet sami, co dělat, nikdo nám (kromě školy) neříkal co a jak. Někdy jsme kopali bunkr v lese, někdy jsme se hádali na hřišti, hlavně ať u toho nejsou dospělí, to by byla hanba nechat je řešit to za nás.
A podobně hovoří i průzkumy zabývající se liberální výchovou v sedmdesátých letech. Větší míra samostatnosti vedla děti k tomu, že se při řešení problémů více spoléhaly samy na sebe, což potvrzuje i výzkum o autonomii dětí a jejich schopnosti seberegulace. Nebyli jsme ničím výjimeční, prostě jsme jen neměli k dispozici technologie, žili jsme v bezpečnějším světě a mohli jsme schopnost postarat se sami o sebe rozvíjet přirozeně, nepotřebovali jsme k tomu praktické semináře a přednášky.
Neškodné zanedbávání
Důkazy podporující tuto teorii se objevují v mnoha analýzách dětského chování. Psychologie pro tento typ výchovy používá termín benign neglect, tedy „neškodné zanedbávání“. Zní to drsně, ale nepopisuje škodlivou výchovu. Spíš prostředí, kde mají děti velký prostor pro samostatnost. Často citovaná studie o tom, že si děti nedokážou už dnes hrát samy, zjistila, že se děti v minulých dekádách učily orientovat se v životě bez toho, aby je rodiče vodili za ručičku.
Místo neustálého kreslení cestiček tak děti experimentovaly. Někdy se jim něco povedlo, někdy nepovedlo, a tak to prostě zkoušely znovu. Výraz helicopter parenting ještě nikdo neznal, protože nic takového neexistovalo. V takovém prostředí se děti učily řešit problémy a nastavovat vlastní sociální vztahy bez toho, aby jim dospělí ukazovali, že takhle je to správně.
Když jste zapomněli domácí úkol, museli jste si to vyřídit s učitelem sami, rodiče nepsali omluvenky mailem. Když jste si odřeli koleno, tak jste si ho většinou utřeli roztrženým tričkem a šli jste dál běhat na hřiště. Aniž jsme si to uvědomovali, procházeli jsme praktickým výcvikem emoční regulace. Dozvídali jsme se, že frustrace je dočasný stav a že problémy jdou řešit bez záchranného kruhu zvenčí. A jelikož kritické situace byly na denním pořádku, vyvinuli jsme si schopnost přijímat neúspěch, nedělat z toho konec světa a rozhodnout se, kdy se vyplatí to zkoušet znovu a znovu, a kdy je lepší se na to prostě vykašlat.
Děti mají čas naplánovaný velmi podrobně dopředu. Kroužky, sport, doučování a do toho neustálý dohled rodičů skrz sledování polohy přes mobily.
S tím, jak postupem času děti o nezávislost přicházely, rostl výskyt nejrůznějších úzkostí. Souvislost mezi poklesem dětské autonomie a psychickou odolností dnes analyzuje řada psychologických debat. Neznamená to, že menší míra dozoru musí být v každém případě prospěšná. Je ale zřejmé, že dnešním dětem někdy chybí schopnost autonomně se rozhodovat. Dnešní rodičovství má často jako mantru optimální způsob výchovy.
Děti mají čas naplánovaný velmi podrobně dopředu. Kroužky, sport, doučování a do toho neustálý dohled rodičů skrz sledování polohy přes mobily. Je to samozřejmě myšleno dobře, děti potřebují ochranu a emocionální podporu, když je potřeba. Ovšem platí za to ztrátou nezávislosti. Když si děti zvyknou, že sebemenší problém řeší dospělí, nerozvinou schopnost řešit problémy metodou pokus/omyl, jako to bylo běžné ve všech generacích předtím.
Pozor, nebavíme se o nostalgickém pocitu „za našich mladých let bylo líp“. Mnoho dětí opravdu bylo zanedbáváno, stejně jako dnes spousta z nich si nevěděla rady a nevěděly, na koho se obrátit. Popisujeme tady situaci a vývoj modelů výchovy, které se logicky lišily. Samozřejmě byla naprosto jiná situace, dnešní rodiče mají pocit, že svět je nebezpečnější, aut přibylo několikanásobně a nebezpečí z online světa se přenáší do reality víc, než bychom chtěli.
Chceme se ale bavit o reálných dopadech rozdílů v tehdejším a dnešním způsobu výchovy. Spousta dětí generace X si vybudovala emoční odolnost, kterou v dnešním rodičovství plném (často oprávněných) příkazů, omezení a sledovacích technologií v dětech rozvinete jen stěží.
Odolnost lze vypěstovat spíše prostřednictvím překonávání zvládnutelných obtíží, než když máme dítě pod permanentním dohledem. Neméně důležité ale je, aby si věřily, že některé věci dokážou vyřešit samy. Mentální sílu a emoční stabilitu jen těžko rozvineme, když nám někdo naplánuje život na minuty, a ještě nás přitom pořád kontroluje. Děti potřebují vědět, že jim kryjeme záda. Ale zároveň musí vědět, že některé věci zvládnou samy – a že jim v tom důvěřujeme.
