Když zjistíme, že náš roztomilý miláček je schopen uhodit nás, domácí zvíře, babičku nebo kamaráda, není výjimkou, že cítíme frustraci a leckdy i zahanbení (takhle jsem ho/ji přece nevychoval/a!) Možná máte v takové chvíli chuť začít křičet nebo to dítku oplatit stejnou mincí. Jenomže takové řešení nikam nevede. Podle vývojové psychologie totiž dítě tímto způsobem volá o pomoc. Pro vyřešení situace je proto klíčové pochopit, co dítko k takovému chování vede.
Odstrkuje, ale potřebuje vás víc než kdy jindy
Zejména v prvních čtyřech až pěti letech života děti postrádají schopnost regulovat své emoce. Oblasti mozku, zodpovědné za zpracování emocí a detekci hrozeb (mozkový kmen a limbický systém), se totiž vyvíjejí dříve než prefrontální kortex (PFC), což je oblast zodpovědná za seberegulaci a myšlení na vyšší úrovni.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Stres a nepohoda mohou vyvolat změny v PFC a bránit regulaci emocí. Dětský nervový systém je nastaven, aby rychle reagoval na vnímané hrozby, ačkoliv dospělým se tyto hrozby mohou jevit jako bezvýznamné. Tyto pocity spouštějí reakci „bojuj, nebo uteč“, což se navenek často projevuje právě agresí. Pro dítě je to reálný poplach, ne rozmar.
Přetížení, hlad, únava i vybočení z rutiny
Za tím, že vás dítě uhodí, se toho může skrývat opravdu mnoho. Mezi spouštěče může patřit senzorické nebo emoční přetížení (úzkost, frustrace), hlad nebo únava či vybočení z rutiny, na niž je zvyklé – třeba vynechání odpoledního zdřímnutí nebo den přeplněný zážitky a dojmy.
Samozřejmě sem patří i frustrace z nenaplněných tužeb, typicky když slyší „ne“ nebo jednoduše nedostanou to, co momentálně chtějí. Může jít i o volání po pozornosti, snahu převzít kontrolu nad situací nebo neznámé či nepříjemné situace a interakce (na hřišti mu někdo vezme lopatku nebo naruší jeho komfortní zónu a přiblíží se víc, než je mu příjemné).
Nechtějí ubližovat. Jen to (zatím) jinak neumí
V takových chvílích je důležité si připomínat, že dítě se stále učí zvládat intenzivní pocity, jako jsou hněv, zklamání nebo strach. A v momentech přetížení se dostane zcela mimo kontrolu, což může na povrch probublat jako agrese. Jde o formu emoční regulace, ne o úmyslný pokus někomu ublížit.
Takové projevy není dobré brát osobně. Uvědomění, že dítě situaci nezvládá, ne že by jednalo se zlým úmyslem, pomáhá zachovat klid. Reakce založené na křiku, trestech nebo zastrašování obvykle situaci zhoršují, zatímco klidná podpora zvyšuje šanci, že se dítě postupně naučí emoci regulovat.
Dítě potřebuje bezpečí, klid a alternativu
Prvním krokem po úderu ze strany dítěte je proto zachovat klid. Agrese je známkou zahlcení, neschopnosti samoregulace. Hněv a frustrace z naší strany celou situaci jen zhorší. Místo toho je lepší:
- Zajistit bezpečí. Dítěti, sobě nebo tomu, proti komu je vztek mířen. Vytvořit fyzický odstup, nabídnout polštář nebo deku, dát dítěti prostor.
- Mluvit klidně. Připomenout, že je v bezpečí. Dát najevo pochopení. „Vidím, že jsi naštvaný. Potřebuješ to ze sebe dostat. Pojďme to udělat tak, abychom nikomu neublížili.“ Zeptat se, jak můžeme pomoci.
- Nabídnout, jak dát hněvu průchod. Hodit si polštářem, zakřičet, zadupat, zabouchat do měkkého (do matrace, do polštáře, do deky), nahlas dýchat, foukat jako rozohněná mašinka, mačkat míček. Prostě uvolnit emoce bezpečným způsobem.
Negativní emoce jsou v pořádku
Z dlouhodobého hlediska je zásadní mluvit o tom, že je normální mít i negativní emoce, že se s nimi dá pracovat: „Je v pořádku se zlobit, ale není v pořádku ubližovat sobě nebo jinému.“ Krásně a pochopitelně je tematika zpracována třeba v knize Když se naštve chameleon z dílny projektu Děti jsou taky lidi.
Reklama
Chameleon Emo zažívá různé situace, ty vyvolávají různé emoce a on si s nimi povídá. Kniha pomáhá identifikovat pocity a nacházet zdravější způsoby, jak se s nimi vyrovnat. Ukazuje nové strategie pro zvládání nejen hněvu, vzteku a agrese.
Běh na dlouhou trať, chyby jsou součástí procesu
Je to běh na dlouhou trať a vy jako rodič se na něj musíte vyzbrojit především trpělivostí. Chce to čas a neúspěchy jsou součástí celkového procesu. Důležité je nedistancovat se od chování dítěte, neodsuzovat, jen popisovat a mluvit o tom, co se děje. Dát najevo, co je v pořádku, a co ne, ale bez patosu naštvání nebo hodnocení.
Posilujme používání vhodných mechanismů zvládání: pochvalme dítě, když zvládne emoci vyjádřit klidně a konstruktivně. Buďme v postupu důslední, ale laskaví – obojí dává dětem pocit bezpečí a jistoty, které jsou samy o sobě největším lékem na projevy agrese a frustrace. Kdo zná své místo, nemusí o něj bojovat. A právě klidná, předvídatelná reakce dospělého je to, co dítěti pomáhá tohle místo postupně najít.
