fbpx

S pianistou, který vyprodal Carnegie Hall, o tom, jak vyrůstal v Novém Jičíně s jedenácti sourozenci a jak si ho nakonec vybrala hudba

Zveřejněno: 23. 12. 2019

„Jakmile najdete svoji vlastní emoci, svůj umělecký hlas, máte vyhráno. Právě ta jinakost je silou, která vás odlišuje od ostatních,“ říká Tomáš Kačo. Mladík, který dokázal to, o čem většina hudebníků sní: vyprodat Carnegie Hall. Jak se z novojičínské „zušky“ člověk dostane až na neprestižnější americkou hudební univerzitu? Proč je dobré narušovat pravidla? A co přinese propojení klasické hudby s dalšími žánry? Nejen o tom jsme mluvili s českým talentovaným klavíristou.

Co pro vás znamená hudba? Je to hlavně radost?

To je, jako kdybyste se zeptala, co pro mě znamená žít. Není to jenom radost nebo jenom smutek, je to mix různých emocí. Smět být s hudbou na světě vnímám jako boží požehnání.

Vzpomenete si, kdy jste v sobě tuhle vášeň objevil?

Já jsem se do hudby zamiloval vlastně až později. Když jsem v pěti letech začal hrát na klavír, tak jsem hudbu nijak zvlášť rád neměl. Ne každé dítě chce denně hodiny cvičit. A jestli vám někdo bude tvrdit, že na piano v tomto věku cvičí proto, že ho to baví, tak je něco špatně. Sílu hudby, její hlubší význam, jsem začal vnímat až tak v patnácti, když jsem měl už trochu rozumu.

Kdo vás tedy přiměl sedět u klavíru?

Za všechno může táta. Posadil mě ke klavíru a chtěl, abych na něj cvičil. Tedy on mě naučil jenom tři akordy třemi prsty. Není pianista, uměl jenom ty tři akordy – a já jsem se je kupodivu naučil velmi rychle a pak už jsem jenom „stahoval“ písničky a zkoušel vyťukávat, co jsem znal, podle sluchu. Mé hudební začátky byly založeny na svobodě. Neměl jsem žádné hranice, žádná pravidla. Platilo pouze jediné: Nauč se, co slyšíš.

A až pak přišla ZUŠ a opravdová pravidla. Nesvazovala vás?

Samozřejmě že ano. Pravidla vás vždycky omezují. Ale třeba Stravinskij říkal, že bez pravidel by nebyl schopen složit to, co skládá. Ty velké symfonie a tak dále. Že jej ta pravidla naopak inspirují.

A vás?

Mě ne. Jsem typ člověka, který rád pravidla narušuje. Není špatné pravidla ctít, ale abyste překročil vlastní hranici, musíte vystoupit ze zajetých kolejí. Bach, Mozart, Beethoven, ti všichni byli vlastně raubíři staré doby… Každé pravidlo se snažím nějak nabourat, protože mě po čase začne nudit. Studoval jsem klasiku, ale ten svět byl tak zakrabičkovaný a lidé tak vymezení, že mě to strašně stahovalo.

Někdo shora si mě vybral, abych byl tím nástrojem, který tady něco zanechá.

Potřeboval jsem se dostat někam dál, hudba by neměla mít žádné hranice. Je spousta muzikantů, kteří se věnují jen jednomu hudebnímu žánru, a hodně z nich jiný styl hudby odsuzuje. I já jsem mezi ně dlouho patřil. Všechno, co nemělo parametry Chopinovy balady nebo koncertu Franze Liszta, pro mě nemělo žádnou úroveň. Což je samozřejmě špatně, jak vím dnes. Neodsuzuji pop z rádia jen proto, že jsou to tři akordy na čtyři nástroje s jednoduchým textem a trvá to tři minuty. Je to prostě otázka času a zkušeností.

Byl nějaký moment, který to změnil?

Nejspíš Berklee College. Tam se pop tvořil hodně, rozebíral se do hloubky, což jsem do té doby netušil, že vůbec lze. Amerika mi obecně otevřela oči.

Muselo to být úlevné dostat se do světa, který nemá tolik předsudků, a v tvůrčím světě mizejí hranice…

Amerika je jako jiná planeta. Zvlášť pro člověka z malého města… Třeba New York je divočina, připadáte si jako ve filmu, všechny ty ulice a mrakodrapy. Je to úplně jiný pocit, jiná energie než třeba v Praze.

tomas dovnitr

Dokud nevycestujete a nemáte srovnání, nevíte, že to jde jinak, říká Tomáš Kačo


Dokud nevycestujete a nemáte srovnání, nevíte, že to jde jinak. Že můžou na všechno existovat různé úhly pohledu. A právě na Berklee jsem dělal několik různých hudebních žánrů najednou. Od rocku přes pop po latinskoamerické styly. A to mi otevřelo oči.

Jaký byl pocit zaplnit Carnegie Hall?

Když jsem byl v zákulisí, měl jsem strašnou trému. Ale jak jsem usedl za piano a začal hrát, tak to ze mě spadlo. To už jsem byl uzavřen ve svém hudebním světě, kde jsem se napojoval na svoje síly, na ty energie. Asi v půlce koncertu mě přepadla lítost, že už bude vlastně za chvilku konec, že za chvíli dohraju.

Říkal jsem si: Udělej to delší… Moje koncerty jsou založeny do značné míry na improvizaci a jejich délka se odvíjí od momentální nálady. Tak jsem se tam rozjel, hrál jsem přes hodinu a ten čas strašně rychle utekl. A užil jsem si to.

A co přišlo pak, poté co jste v Carnegie dosáhl na vrchol? Neměl jste trošku pocit prázdnoty?

Trvalo mi asi měsíc, než mi došlo, že jsem tam hrál. Pak jsem měl chvíli pochybnosti, co dál, ale netrvaly ani den. Protože těch dalších met ohledně koncertních síní, orchestrů, lidí, se kterými bych chtěl spolupracovat, těch je nevyčerpatelné množství. Hudební scéna je prostě obrovská.

Zmínil jste napojení na své síly, máte nějaký rituál, který vám pomáhá?

Ne, ale soustředím veškerou energii na výkon. A také se snažím si vždycky připomenout, odkud pocházím. Vrátím se do Nového Jičína, do toho jednoho pokoje, kde nás bylo dvanáct. Žili jsme úplně obyčejný život a tenkrát mi to přišlo normální. Když se dnes na to podívám zpětně, tak je mi na jednu stranu smutno, na druhou stranu jsem hrozně hrdý na rodiče, jak to s námi dokázali. Tam se vždycky snažím dostat, protože dneska už vím, že pramen toho „něčeho“, co lidi na mé hudbě baví, leží právě v mém dětství.

Je to silný příběh a musel jste mít pevnou vůli.

Každý máme svoje poslání. To svoje jsem si uvědomil asi v patnácti, kdy mi došlo, že chci něco změnit. Nevěděl jsem přesně co, ale cítil jsem nějakou energii, která mě poháněla. Někdo shora si mě vybral, abych byl tím nástrojem, který tady něco zanechá.

tomas dovnitr1

Mám pocit, jako kdybych seděl v první třídě Asiana Airlines, říká o Volvu XC90 Tomáš


Nejdřív jsem nevěděl přesně co, ale věděl jsem, že nechci žít jako moji rodiče, aby se ke mně lidé nechovali tak jako k nim. A když se to povedlo, chtěl jsem pomoct motivovat svoje sourozence. A teď bych chtěl změnit celý svět…Ve vnímání, v předsudcích, aby se lidé k sobě chovali líp, nevnímali se jen přes rasu, pohlaví nebo bohatství, ale hodnotili se tím, jak dobří jsou lidé.

Většinu času trávíte v Los Angeles, ale tady máte velkou rodinu. Kde je pro vás doma?

Je to tak půl napůl, Česko i USA. Manželka Grace je Američanka, skládá texty a zpívá. Teď jsme společně vytvořili písničku, která se bude příští jaro hrát v katedrále sv. Víta na ZUŠ Open. Pracovně se jmenuje Modlitba pro budoucnost.

Malíři, fotografové, spisovatelé často užívají hudbu, když chtějí vyladit tvořivého ducha. Čím se ladíte vy?

Taky hudbou. Ale je to různorodé. Rád poslouchám klasiku. Když jsem teď jel do ve Volvu do Ústí, pouštěl jsem si Keitha Jarretta. To je můj oblíbený klavírista, jeho koncert mě vždycky vyladí. On je do hudby taky hodně ponořený… Až tak, že se z toho zbláznil. Já se snažím najít balanc. Na pódiu vás to samozřejmě pohltí, ale když je po všem, měl by se z toho člověk hned dostat, aby nezabředl do nějakých nebezpečných zatáček.

Existuje návod na tvůrčí udržitelnost? Aby to člověku vydrželo a nedostával se do těch zatáček?

Každého asi inspiruje a motivuje něco jiného. Jsou měsíce, kdy nic nefunguje, kdy ta tvůrčí vlna není aktivní. Nic vás nenapadá, nic se vám nelíbí, všechno stojí za houby. A pak přijde období, kdy to z člověka jen srší. Ale jsem asi ještě moc mladý, abych plně chápal, jak to funguje.

Která z emocí vás inspiruje nejvíc?

Smutek a bolest.

Nestojí za tím ten váš pohádkový příběh? Byl byste tak dobrý, kdybyste neměl tak silnou motivaci?

Nemyslím si, že bolest je podmínkou tvoření. Klíč je v tom, aby se člověk v nějaké té emoci našel. Já jsem se našel v tom „smutku“, který nějakým způsobem vznikl v mém dětství… Jakmile to člověk najde a dokáže pojmenovat, má vyhráno. Pak už nemusí dál hledat, ví, kdo je. A v tom je ta největší síla. Možná je to klišé, ale opravdu to tak funguje. Jakmile najdete svůj hlas jako umělec, máte z velké části vyhráno. Právě jinakost je silou, která vás odlišuje od ostatních, takže v tom je ten klíč: Najít svou sílu.

Které hudební žánry mimo klasiku vás oslovily a jak si vás našel jazz? Taky na škole?

Já jsem si ho našel sám – tím, že jsem odmalička improvizoval. Začalo to přirozeně zacházet do jazzových postupů, aniž bych věděl, co slovo jazz znamená. To jsem zjistil až na konzervatoři, kde jsem začal objevovat konkrétní nahrávky s Oscarem Petersonem a dalšími. Z ostatních žánrů mě baví pop a mainstreamová hudba. Snažím se poslouchat, inspirovat se, včetně současné muziky – Ed Sheeran, Sia a všichni ti, kdo teď „frčí“. Baví mě jejich tvorbu analyzovat. Člověk si říká, že je to jednoduché – ale pak zjistíte, že i když umíte zahrát milion not, je těžké složit něco, co bude chtít poslouchat celý svět.

Která setkání s těmi, koho jste na své cestě z malého města potkal, byla nejdůležitější?

Na konzervatoři to byl pan profesor Pavel Motloch, kdo mě vtáhl do světa klasické hudby. Obdivoval jsem ho, on pořád jen četl a mluvil jako ze starých dob. Naučil mě lásce k hudbě. Na AMU paní profesorka Noemi Zárubová, která mi pomohla nevzdat šanci jít na Berklee.

Tomáš Kačo

Čtvrtý z dvanácti sourozenců, začal na klavír hrát v pěti letech, učil se ovšem zcela intuitivně a zákonitosti hry musel pochopit sám. K notám, stupnicím a technice se dostal ve dvanácti letech v hudebce. Následovala studia na Janáčkově konzervatoři v Ostravě pod vedením renomovaného profesora Pavla Motlocha, jehož Tomáš Kačo považuje i za svého osobního mentora. K jeho stěžejním učitelům na pražské AMU patřil především profesor Ivo Kahánek. Peněžní výhru v soutěži mladých skladatelů pak „utratil“ za svou americkou šanci – za přijímací zkoušky na bostonskou hudební školu v Berklee, kterou dokončil už po dvou letech studia v roce 2017 a za oceánem už zůstal.

I když mě přijali, bylo třeba prokázat, že mám na studium a život tam dost financí. Což jsem neměl a pomalu jsem se smiřoval s tím, že z toho nic nebude. A právě paní profesorka Zárubová mě podpořila, podržela a motivovala, abychom zkusili kontaktovat nadace, mecenáše…

Říkáte, že rád porušujete pravidla, jak je to s řízením?

Jsem velmi zodpovědný. Kupodivu nemám rád rychlou jízdu. Když se při prezentacích automobilky vychloubají, jak rychle se jejich auto dostane z nuly na sto, já si říkám: A koho to zajímá? Kde se tady potřebujete okamžitě dostat z nuly na sto? Ani v Americe to nikdy nepoužiji, tak se tomu vždycky směju. Jsem prostě zodpovědný řidič, který má rád bezpečnou jízdu. Je to jedno z mála odvětví, kde ctím pravidla. Tady jsou namístě.

Co vy a Volvo? Jak se vám v něm jezdí?

Mám pocit, jako kdybych seděl v první třídě Asiana Airlines! Dokonce lepší. Je to hodně luxusní a hlavně bezpečný pocit. Mám tahle auta rád, cítím se v nich bezpečněji. Nikdy jsem XC90 v minulosti neřídil a musím říct, že mě to auto opravdu zaujalo. Smysl pro detail, tradice propojená s moderní technologií… To je přesně můj styl, v tom se cítím jako doma. Je to, jako když jsem v Carnegie Hall hrál Chopinovo téma a přetvářel ho do svých improvizací. I proto mi partnerství s Volvem tak vyhovuje.

Související…

Terezie Kovalová: Každý máme svou vlčí smečku, jen je potřeba ji najítTop Dream Company: Abyste mohli hrát funky, musíte funky taky mysletRaper Paulie Garand: Nechci 80 procent času trávit nad internetem

foto: Autorka a Volvo Cars, zdroj: Tomáš Kačo

Tipy redakce

Našla se nová planeta naší galaxie? Možná jde jen o černou díru

Našla se nová planeta naší galaxie? Možná jde jen o černou díru

Aby nějaký astronom objevil novou planetu v naší sluneční soustavě, to je věc...

Alkoholismus? Dá se léčit i mírněji než abstinencí, říká psycholožka Marie Funke

Alkoholismus? Dá se léčit i mírněji než abstinencí, říká psycholožka Marie Funke

Možná jste si po propité silvestrovské noci dali jako spousta lidí následující...

Pokračováním v prohlížení těchto stránek souhlasíte s Podmínkami užití a Pravidly využití Cookies.