Ráda vzpomínám na den, kdy jsem jako malá byla s rodiči u známých, kteří bydleli ve starém domě s pecí, a hrála si tam s jejich dětmi... Zvláštní však je, že jsme prý nikdy žádné známé s podobným domem, s podobnou pecí ani s podobnými dětmi neměli.
Reklama
Myslíme si, že paměť je jako videonahrávka, která zaznamenává jen to, co se nám doopravdy stalo. Že tedy dokážeme spolehlivě rozeznat realitu od fikce. Vědci však už vědí, že to není pravda. Náš mozek s námi hraje hry, minulost různě přetváří a my si toho ani nejsme vědomi.
Falešné vzpomínky od těch pravých nelze rozeznat, mají totiž naprosto shodné vlastnosti.
Přitom podoba našich omylů může být různá. Od menších nepřesností, jako je například pocit, že jste viděli značku hlavní silnice a ve skutečnosti to bylo „dej přednost v jízdě“, až po mnohem větší chyby paměti, třeba ve formě vzpomínky na let balónem, který se reálně nikdy nekonal.
Uvěřitelná fikce
Fenoménem falešných vzpomínek se dlouho zabývala americká psycholožka Elizabeth Loftusová. Po mnoho let se svými kolegy implementovala pomocí síly sugesce mnoha účastníkům výzkumů fiktivní vzpomínky na napadení psem, démonické posedlosti, ale dokonce i na setkání s králíkem Bugsem Bunnym v Disneylandu (přestože tato postavička nemá s Disneym nic společného). Na konci experimentů bylo mnoho účastníků přesvědčených, že jejich vzpomínky jsou pravé.
Jediný způsob, jak minulost ověřit, je najít pro ni nějaký konkrétní důkaz, například fotografii či potvrzení člověka, který s námi údajně byl.
Podobně tomu bylo i v dalších typech výzkumů, kdy si často až polovina účastníků po sugestivním rozhovoru s psychologem vytvořila alespoň částečně falešné vzpomínky na dětství. V těchto studiích vyprávěli účastníci o svém raném dětství celkově dvakrát. Mezi prvním a druhým rozhovorem podstoupili výklad snů, který jim podával klinický psycholog.
Vzpomínky z raného dětství je lepší si ověřit. Třeba u babičky.
Bez ohledu na obsah snu jim terapeut sugestivně naznačil, že během dětství prožili určitou událost (např. se ztratili v obchodním domě, nebo se ocitli v ohrožení života). Za několik týdnů probíhala druhá rozmluva o nejranějších vzpomínkách. Většina jedinců tvrdila, že se v obchodím domě opravdu ztratila, nebo že byli v ohrožení života. Přitom při prvním rozhovoru jakýkoli podobný zážitek odmítali a bylo značně nepravděpodobné, že by na onu událost jakékoli vzpomínky měli.
Domníváte se, že byste chyby mysli odhalili? Julia Shawová, výzkumnice na University College London, tvrdí, že falešné vzpomínky od těch pravých nelze rozeznat, mají totiž naprosto shodné vlastnosti. Jediný způsob, jak minulost ověřit, je najít pro ni nějaký konkrétní důkaz, například fotografii či potvrzení člověka, který s námi údajně byl.
Síla sugesce
Někteří jedinci jsou na vytváření falešných vzpomínek náchylnější. Julia Shawová ale ve svém výzkumu neodhalila, že by tito lidé měli nějaké výraznější osobnostní odchylky oproti těm, kteří falešnými vzpomínkami netrpí. „To neznamená, že určité tendence v charakteru neexistují – pravděpodobně ano – ale asi nejsou tak důležité, jak si myslíme. Jsem dokonce přesvědčená, že kdokoli z nás může falešné vzpomínky vytvářet a každý to také dělá,“ píše na svém blogu Shawová.
Mnohdy ani nejzkušenější odborník neodhalí vzpomínky skutečné od sugestivně navozených. Realitu od představivosti odděluje v naší mysli jen křehká clona.
Fenomén falešných vzpomínek samozřejmě nijak neznehodnocuje zážitky mnoha tisíců lidí, kteří si v dětství prošli tragickou událostí, vytěsnili ji a posléze jim byla v dospělosti připomenuta. Také určitě neznamená, že ode dneška budeme popírat vše, co o sobě víme. Přesto je dobré mít na paměti, že mnohdy ani nejzkušenější odborník neodhalí vzpomínky skutečné od sugestivně navozených a že realitu od představivosti odděluje v naší mysli jen křehká clona. Čím dříve si tohle uvědomíme, tím rychleji si můžeme vytvořit zdravě skeptický pohled na vlastní minulost.
foto: Shutterstock, zdroj: Scientific American
