fbpx

Britská instituce School of Life nabízí dva pohledy na lásku. Partnera buď můžete milovat se vším všudy, nebo se ho snažit měnit. S láskou, samozřejmě

Zveřejněno: 8. 9. 2018

Tohle s dovolením budu psát z ženského pohledu, ale vše zásadní platí i naopak. Vypadá to, že je na vás (milé ženy) mnoho věcí, které by váš partner nejraději změnil. Všímá si, že moc voláte své matce. Chce, abyste se oblékala odvážněji. Minulý týden vám třikrát vyčetl způsob, jakým se staráte o své finance. Také naznačil, že byste se měla víc zabývat domácími úkoly dětí a pořádat víc oslav. Není to příjemné. Na druhou stranu, máte-li být upřímná, na něm je také milion věcí, které byste nejradši změnila.

Související…

Chcete umět milovat? Začněte u sebe!
Veronika Vinterová

Všechno to zní dost špatně. Impuls změnit naše milované, jako by si protiřečil s principem lásky. Kdybychom skutečně milovali a byli milováni, určitě by neexistovala žádná potřeba druhého měnit. Není láska nakonec podmíněná i tím, že přijmeme celou osobnost milované či milovaného? Se všemi jejich plusy a mínusy? Na to existují nejméně dva pohledy, které popisuje server britské iniciativy The School of Life.

Proč něco měnit?

Naše představy o vůli změnit partnera nás znepokojují, protože jsme všichni ovlivněni romantickým konceptem lásky. Ten totiž implikuje, že absolutním vyjádřením lásky je úplné přijetí druhého v jeho celistvosti, se všemi jeho špatnými i dobrými stránkami. Milovat podle filozofie romantismu znamená přijmout milovaného „takového, jaký je“, a to bez jakékoli vůle dotyčného změnit.

Láska je především obdiv dobrých stránek druhého člověka. Láska je nadšení, které cítíme, když se u druhého setkáme s něčím hezkým...

Jsou momenty, kdy je krásné být milován za věci, pro které by vás ostatní spíše odsoudili. Každý z nás si je vědom svých nedostatků, věcí, které na nás ostatní možná nemají tolik rádi. O to více vzrušující je potkat někoho, kdo se na naše zápory dívá s pochopením. Znemožníte-li se kvůli své nesmělosti na večírku, váš partner se vám nevysměje, ale považuje to za roztomilé. Nestydí se ani za vaše nemožné oblečení, bere ho jako projev skromnosti. Když to přeženete s alkoholem, nevyčte vám, že je to vaše vina, ale uvaří vám polévku a nechá vás spát celý den.

Právě díky těmto momentům vznikla představa, že milovat někoho znamená mít na něm rád vše a se vším všudy. Být nadšen ze všeho, co ten druhý dělá, nebo jaký je, a pokud to tak není, rozchod je jediné východisko.

Jde to i jinak

Existuje ale jiná, možná použitelnější filozofie lásky, taková, která může být vystopována až do dob starověkého Řecka. Ta tvrdí, že láska je především obdiv dobrých stránek druhého člověka. Láska je nadšení, které cítíme, když se u druhého setkáme s něčím hezkým, silným, chytrým, milým, hodným, ušlechtilým či upřímným.

Milovat znamená prostě být ohromen druhým pro různé věci, které nám připadají správné a dobré.

Řekové tvrdili, že láska není nevysvětlitelný cit. Milovat někoho není podivná chemická reakce v mozku nepopsatelná slovy. Milovat znamená prostě být ohromen druhým pro různé věci, které nám připadají správné a dobré.

Takže co uděláme s našimi slabými stránkami, problémy, s těmi „ne tak hezkými“ vlastnostmi? Romantismus nám radí se s nimi smířit, a dokonce je oslavovat. Všechny. S některými to děláme – vztahy by nikdy nevznikly, kdyby to tak nebylo. Ale v určitém momentě dosáhneme limitu. Myslet si, že prostě musíme někoho milovat se vším všudy, protože jinak budeme špatní lidé, je příliš. Proč by nás nakonec někdo neměl chtít ani trochu změnit, pokud nás opravdu dobře zná? Cožpak pro nás nechtějí to nejlepší? Nechtějí, abychom se neustále zlepšovali? Cožpak my sami se nechceme zlepšovat? Tak proč je vinit z toho, že po nás chtějí, co my sami chceme od sebe samých?

Vzhledem k tomu, že jsme všichni tak hluboce nedokonalí, leží podle starých Řeků úděl ve vzdělávání, ve vzájemném učení se od druhého, inspirováním se jeden druhým. Láska by neměla být postavená na toleranci či dokonce omluvách druhého za to, jaký je. Láska by nás neměla nechat přijmout takové, jací jsme, měla by být naopak společnou snahou dvou lidí, aby se stali těmi nejlepšími verzemi sama sebe. A zároveň by měla sloužit k tomu, aby jeden druhému v této cestě pomohl. To, že se nás někdo snaží změnit k lepšímu, je možná dokonce ten největší důkaz lásky a opravdového závazku. A toho, že mu na nás záleží.

Nepoučuj mě!

Většina z nás jsme bohužel příšerní učitelé a ještě horší žáci. Nepřijímáme názory druhého a ani myšlenku, že to s námi ten druhý myslí dobře. Spíš se navzájem podezíráme, že nás partner chce akorát kritizovat. Na druhou stranu, když mi sami někoho poučujeme, často to neděláme s dostatečným taktem a pochopením. I když si to ani neuvědomujeme.

Představa, že by se nás náš přítel chtěl pokusit změnit nebo vylepšit, je brána jako urážka. Tyto představy často vychází z dětství.

Poprvé, když se nás někdo snaží změnit nebo kritizovat, máme pocit, že nás napadá nebo se nás snaží ponížit. A proto reagujeme sarkasticky a útočně. Představa, že by se nás náš přítel chtěl pokusit změnit nebo vylepšit, je brána jako urážka. Tyto představy často vychází z dětství, kdy nám matky dávaly pocit bezpodmínečné lásky. Pravda ale je, že matka nás nikdy nemilovala takové, jací jsme. Vždycky doufala, že budeme dál růst a dospívat.  A potřeba růst je stále tady. Už sice nejsme děti, pořád ale musíme růst. Naše těla možná vyrostla, naše mysl ale roste celý život. 

Jak tedy změnit útočnou kritiku v rozumně znějící rady? Místo toho, abyste partnera okřikla nahlas v restauraci, nebo mu něco vyčetla před přáteli, zkuste ho na zlozvyk upozornit nenápadně a vlídně, podobně, jako kdybyste něco učila malé dítě. Takovým stylem to nebude brát jako urážku. Dejte si také záležet na tom, že za každou negativní poznámkou musí být také nějaká ta pochvala.

Pravda je, že nikdy nepotkáte nikoho, kdo bude perfektně splňovat všechny vaše představy. Je v pořádku, že se za partnera občas stydíme a že k němu máme výhrady. Neměli bychom mu ale nikdy vyčítat, že nás nemilují takové, jací jsme. Dělají nám velkou službu.

foto: Shutterstock, zdroj: The School of Life

Tipy redakce

Horská dráha: Dříve zábava pro šlechtu, dnes i prostředek eutanazie

Horská dráha: Dříve zábava pro šlechtu, dnes i prostředek eutanazie

Matějská pouť na pražském Výstavišti už běží nějaký ten pátek a zdá se, že...

Kdy u lidí nastává smrt? Odpověď přinesly pokusy s prasečím mozkem

Kdy u lidí nastává smrt? Odpověď přinesly pokusy s prasečím mozkem

Je smrt něco nezvratného? A kdy vlastně nastává? Všechny vyspělé státy mají ve...