Mám dojem, že Michael Vančura pracuje jako klinický psycholog neustále. Přestože jsem otázky měla pokládat já, ptal se i on. A během našeho rozhovoru naťuknul několik postřehů, o kterých jsem pak ještě dlouho musela přemýšlet. Když se na vás podívá svýma modrýma očima, máte pocit, že vám vidí až do žaludku. Jenže u něj to nějak nevadí, právě naopak.
Kolem jeho osoby se rozprostírá jakási tajemná aura laskavosti, která způsobuje, že je v jeho přítomnosti člověku dobře. A čas kolem letí jako splašený. Než se nadějete, ví o vás víc, než jste mu plánovali sdělit. Metodě holotropního dýchání, kterou v současnosti často používá, se učil u Stanislava Grofa, amerického psychiatra českého původu. A o zkušenostech s klienty dokáže mluvit tak poutavě, že bych ho vydržela poslouchat hodiny.
„Vybavuji si například jednoho muže, který si aplikoval Fénixovy slzy, přírodní léčivo z konopí, a následně začal reagovat na týdenním meditačním pobytu. Tam se začal chovat postupně zvláštně, odborně by jeho chování bylo kvalifikováno jako psychotické. Všechny shromáždil a vykládal o tom, co cítí, co si o sobě i ostatních myslí. V noci proti pravidlům odešel, autem jel za příbuznými, kterým se snažil ‚vysvětlit‘ stará nedorozumění, spal v lese, pak nahý přeplaval řeku a šaty nechal na břehu. Bylo to v lednu...“ vypráví Michael Vančura.
Když se záklopka v rozšířeném stavu vědomí uvolní, začneme jinak vnímat sebe sama, a to z různých úhlů pohledů.
„Odvezli ho do Bohnic, kde se měl léčit. Naštěstí pro něj někdo z jeho známých znal Diabasis, organizaci, kterou jsme založili pro pomoc lidem v psychospirituální krizi. Kontaktovali nás a my jsme kontaktovali primariát v Bohnicích, se kterým již několik let spolupracujeme. Na základě následné naší ‚diagnostické‘ návštěvy v léčebně a domluvy s ošetřujícím lékařem byl tenhle člověk během několika dní propuštěn do naší péče, abychom mu pomohli celou zkušenost postupně dobře zpracovat,“ dodává Michael. Právě případy psychospirituální krize se zabývá skoro celý svůj život.
Během psychospirituální krize, holotropního dýchání, ale například i při užití psychedelik se člověk dostává do takzvaného změněného nebo rozšířeného stavu vědomí. Co si pod tím může laik představit?
V běžném stavu vědomé přítomnosti funguje mozek jako ventil regulující množství informací, které se do našeho vědomí dostávají. Když se tato záklopka v rozšířeném stavu vědomí uvolní, začneme jinak vnímat sebe sama, a to z různých úhlů pohledů. Vnímáme, co se děje v těle, jaké se objevují emoce, co se objevuje v naší mysli.
Celý život vytváříme ne zcela vědomě svou identitu. Identita je založena na tom, co o sobě víme, a také na tom, co o nás vědí i druzí, ale patří tam i to, co o nás naopak nikdo neví, a nevíme to o sobě ani my sami. A právě při rozšířeném stavu vědomí nás tato dosud nevědomá část sebe sama začne někdy zaplavovat. Ne každý má dostatečně vyvinutého pilota na to, aby si s takovým stavem dokázal poradit. Proto je důležité, a platí to zejména v případě psychedelik, aby do těchto mimořádných stavů člověk nevstupoval nepřipraven a jen rekreačně, navíc za nevhodných podmínek, kdy může vzniknout takzvaný bad trip, tedy nepříjemný zážitek související mimo jiné s požitím psychotropní látky.
Často na přednáškách vyprávíte o lidech, kteří po bad tripu mají psychické problémy...
Ano, při špatném setu a settingu, tedy nevhodném psychologickém nastavení a v neadekvátním prostředí psychedelického sezení, se člověk vystavuje značnému riziku. Potom hrozí, že se v jeho psychofyziologickém systému cosi „zamkne“ a on i po skončení účinků látky trpí různými psychickými problémy. Mohou se vyskytnout například takzvané flashbacky, kdy se mu opakovaně vrací prožitky, které měl pod vlivem látky. Aby člověk mohl tyto prožitky zpracovat, musí se v terapii opět vrátit do rozšířeného stavu vědomí. To srozumitelně vysvětluje psychologická teorie takzvané state-dependent memory, learning and behavior, což přeloženo znamená něco jako „vzpomínka vázaná na určitý stav“.
Při špatném setu a settingu, tedy nevhodném psychologickém nastavení a v neadekvátním prostředí psychedelického sezení, se člověk vystavuje riziku.
Vysvětlit se to dá například na studii, která byla provedena u vojáků, kteří se pod vlivem alkoholu učili bezesmyslné slabiky, který v normální řeči nedávají smysl, ale jsou vhodné pro zapamatování. Když vystřízlivěli, pamatovali si je hůř, než když se znovu opili. U nedokončených psychedelických zkušeností se dá použít stejný mechanizmus. „Znovuprojití“ oním zážitkem má však svá úskalí a je tu riziko ještě hlubšího negativního zážitku. Na druhou stranu může být i bad trip člověku prospěšný, pokud se správně integruje. Jednou z metod, která v tom může pomoci, je právě holotropní dýchání.
Pokud to správně chápu, stav při holotropním dýchání se tedy podobá stavu při požití psychedelik.
Obecně ano. Je to jeden ze způsobů vstupu do rozšířeného stavu vědomí, stejně jako například užití těchto látek. Jeden z rozdílů je v tom, že když si člověk vezme například LSD, jeho účinek trvá zpravidla šest hodin. A pokud se vynoří nepříjemné pocity a není přítomen kvalifikovaný průvodce, který pomůže se zpracováním, může být už jen to, že se člověk chce z nepříjemné zkušenosti dostat, samo o sobě poškozující.
Pokud člověka při holotropním dýchání něco zaskočí, může přestat zrychleně dýchat a brzy se vrátí do běžného stavu vědomí.
Oproti tomu u holotropního dýchání, pokud je prováděno certifikovaným facilitátorem, je vždy přístup vypracovaný do detailů a bezpečný. Dýchající je dopředu podrobně informován a může se spolehnout, že pokud se vynoří problémy, jsou vítány a dokážeme si s nimi poradit. Navíc pokud člověka něco zaskočí, může přestat zrychleně dýchat a brzy se vrátí do běžného stavu vědomí.
Co se při holotropním dýchání tedy děje?
Existuje teoretický rámec, podle kterého jsou v našem těle ukryty nevědomé aspekty naší psychiky, například emoce či vzpomínky, které jsme nedokázali zpracovat. A právě holotropní dýchání nám je pomáhá odhalit. Když člověk začne intenzivně a hluboce dýchat, po několika minutách zaznamená určité změny v těle, například třes, brnění, tlaky, napětí a podobně, které naznačují, že v daném místě je uložená nezpracovaná informace. Když tedy například ten pohyb nebo tlak zintenzivníme pomocí práce s tělem, tato informace se může uvolnit a dostat do vědomí, kde ji pak můžeme zpracovat.
Mgr. Michael Vančura
Klinický psycholog, psychoterapeut. Vystudoval FFUK, obor klinická psychologie. Od roku 1983 pracuje v Denním socioterapeutickém sanatoriu pro lidi s psychotickým onemocněním (DSS) při Pražské psychiatrické klinice. Změna fokusu na prevenci psychiatrické hospitalizace vedla v roce 1991 k založení krizového centra RIAPS, kde byl první čtyři roky po jeho založení ředitelem. Od r. 1998 je psychoterapeutem v soukromé praxi. Nabízí zejména konzultace pro lidi procházející psychsopirituální krizí, pomoc lidem s negativní zkušeností či s psychedelickými látkami. Zájemo tato témata a holotropní dýchání jej navedl k založení organizace Diabasis. Zde od roku 2003 zastává funkci předsedy a současně zde pracuje jako psychoterapeut.
Proto se často během procesu spontánně vynořují emoce jako pláč či smích, vibrace, napětí na různých místech těla a postupně, často s odstupem, i vzpomínky. Dýchání je efektivní i proto, že čím víc získají lidé pocit důvěry a bezpečí, tím snáze mohou část kontroly předat na průvodce, kteří jsou během celého procesu k dispozici.
Předpokládám, že na holotropní dýchání přichází lidé z různých důvodů. Proč tento proces podstupují? Co účastníkům přináší a kam je může zavést?
Lidé často očekávají různé vize a obrazy, protože jsme vizuálně zaměřená kultura. Také proto, že něco četli o podobných metodách, anebo mají zkušenost s psychedeliky, která vize vyvolávají. Při dýchání je ale nejdůležitější takzvaný kinestetický modus, tedy tělo a emoce. Ten máme často hodně zakrnělý a dýchání nám ho pomáhá rozvinout. Proto je specificky v naší kultuře tak důležitou metodou.
To, s čím lidé přicházejí, se odvíjí od toho, s čím se ve svém vědomí identifikují, s jakými jdou na dýchání očekáváními a na co jsou připravení. Moje zkušenost je, že určitou skupinu tvoří lidé, kteří přicházejí se strachem, že v sobě mají skryté obsahy, které se vyvalí a nějakým způsobem je přemůžou. Většinou je ale proces velmi bezpečný. Lidé pak naopak přicházejí znovu, aby se dostali hlouběji do svého nitra. Pak už mají k celému procesu poznávání sama sebe větší důvěru a je pro ně jednodušší dostat se do hlubších vrstev.
Holotropní dýchání je forma sebepoznání, rituál, který pomůže přestoupit do nové fáze života.
Konkrétnější očekávání mají lidé, kteří si přejí řešit somatické, tedy fyzické problémy, například různé nemoci, chronické bolesti a podobně, se kterými nebyl úspěšný z různých důvodů lékař. Hypoteticky je jako experiment zajímavé představit si, že všechny nemoci jsou psychosomatické. Proto může dýchání překvapivě pomoci najít příčiny. Pro jiné zájemce jde pak o formu sebepoznání, nebo dokonce o rituál, který pomůže přestoupit do nové fáze života. A další může dýchání posloužit i jako psychoterapie, pokud dokážou zážitek dobře zpracovat a integrovat do běžného života. Jako nejzdařilejší kombinaci vidím to, když je holotropní dýchání doplňkem probíhající terapie, protože ji může zásadně obohatit.
Kritici tvrdí, že při holotropním dýchání dochází k překysličení mozku a člověk se vlastně přiotráví... K jakým změnám tedy v mozku dochází? A nejsou zdraví nebezpečné?
Z výzkumů efektu intenzivního dýchání na mozek je možné odvodit, že po překysličení dochází k regulaci hladiny kyslíku prostřednictvím snížení obsahu CO2 mechanismem, který sníží obsah kyslíku, ale ne pod určitou hladinu, která by mohla být nebezpečná. Tím dochází ke snížení prokrvení v periferních oblastech mozku, ale k menšímu snížení prokrvení také v centrálních oblastech mozku, jako je naše emoční centrum, limbický systém, amygdala.
Hned po dýchání může každý mluvit o tom, co zažil, a dostat zpětnou vazbu.
Tak si pak snadněji můžeme vysvětlit léčivý účinek intenzivního a hlubokého dýchání. Hodnotící a kritická část mozku je dočasně utlumena a emoční materiál nemá tedy zahlcující potenciál. To je součást vysvětlení funkce holotropního dýchání při obtížích, jako jsou úzkostné stavy, panické ataky nebo traumatické zážitky. Nedochází k retraumatizaci, ale ke znovuprožití v bezpečí dobrého setu a settingu, tedy v podmínkách, o kterých jsme už mluvili.
Nemůže být fakt, že při holotropním dýchání odhalíme to, co je nám běžně skryto, rizikový pro naše duševní zdraví?
Holotropní dýchání není pro každého. Proto se na úvodu, který trvá několik hodin, snažím o každém účastníkovi zjistit, zda nemá překážky, které by bránily bezpečnému průběhu. Například jestli v minulosti neměl, nebo aktuálně nemá psychiatrické problémy určitého typu, zda nebere určitý typ psychofarmak, jak si dokázal ve své historii poradit s krizovými situacemi a traumaty a podobně. A jsou tam samozřejmě i fyzická omezení, na dýchání nemohu přijmout například jedince s kardiovaskulárními poruchami nebo těhotné ženy. Kontraindikací je víc.
Riziko je navíc minimalizované i tím, že metoda je dobře vytvořená z hlediska už zmiňovaného setu a settingu, který zajišťuje bezpečný průběh. Samozřejmě také hned po dýchání může každý mluvit o tom, co zažil, a dostat zpětnou vazbu... A kdyby měl kterýkoli z účastníků po holotropním dýchání nějaké problémy, je možno se domluvit na následné konzultaci. Nevím o tom, že by u někoho z mého dýchání vznikly vážnější potíže než takové, že nastaly změny, na které se člověk musel někdy nesnadno adaptovat.
Reklama
foto: Archiv Michaela Vančury, zdroj: Diabasis
