fbpx

Pohádka Jana Bílého o lese, který přišel o vlky

Přečteno 2670x

Byl jsem tři dny lyžovat, sám. Už potřetí jsem se ubytoval v Ramsau, což leží na úpatí Dachsteinu. Jenže třetí den se mi stalo něco zvláštního. Bylo nádherné počasí. Slunce sálalo. Sníh se třpytil. A zase až tak moc lidí na sjezdovce nebylo. Ale – já nemohl. Bylo to, jako když vás u krásné ženy najednou přepadne impotence. Prostě jsem musel sjet do údolí a odjet někam pryč. Ale popořádku.

První den mého výletu přišlo odpoledne příšerné počasí. Téměř nebylo vidět na lyže, možná to znáte, takové bílé peklo, kde vůbec netušíte, kam jedete, natož proč. Našel jsem nějakou chatu, dal jsem si svařák, sjel jsem dolů, a místo abych si lámal nohy, šel jsem na procházku do lesa. Po dvou hodinách jsem si všiml, že cestu lemují podivní sněhoví tvorové. Začalo to být jako v nějakém psychedelickém filmu.

Související…

Jan Bílý o sultánovi, Šeherezádě a Jiříkově vidění Hrnečku, vař aneb Horor o nekonečném růstuMuž by se měl umět proměnit v krále, říká Jan Bílý – 1. díl

Dva asi z milionu jsem vyfotil. Byl jsem s armádou nehybných ledových bytostí v celém obrovském lese úplně sám, anemické páry stoupaly podél skalních stěn a zase padaly dolů, v údolí bylo slyšet jen bublající potok. To byla průprava na den druhý.

Luna a strom

Příštího rána jsem vstal časně, a tak jsem byl na sjezdovce nejdříve úplně sám. Vyšlo sluníčko a já jezdil a jezdil, nahoru, dolů, nahoru, dolů, sem a tam. Přišli lidé (trochu divní), ale nevadili. Byl jsem ve sportovním rauši a vydrželo mi to šest hodin. Ve čtyři odpoledne jsem byl ve svém hotýlku a nějak jsem ještě potřeboval ven. A tak jsem vyšel cestou, která vede skrze lesy a horské louky podél Dachsteinu. Slunce po chvíli začalo zapadat, hory se obarvily do ruda, mraky byly najednou růžové, nebe za nimi okrově zelenavé a nad tím vším se třpytila Venuše a jiskřil Jupiter.

Sedl jsem si u obrovského modřínu a díval se na tu krásu. Vtom vyšla Luna v úplňku. Najednou mi došlo, že strom, o který se zrovna opírám, tam stojí minimálně dvě stě let. A tak jsem se ho zeptal na vlky. A modřín pod Dachsteinem začal vyprávět. A mně tekly slzy a do toho svítil Měsíc a kouzlil vlčí oči a vlčí stíny kolem dokola. Byli tu se mnou, bratři vlci.

Dobrá místa

Jsou místa, která jsou dobrá. Dokonce jsou i malé, zapadlé a ne moc známé sjezdovky, kde je vzduch dobrý a sníh také dobrý a les ještě živý. Jednu takovou znám a neřeknu, kde je. Jsou ovšem i místa, která jsou mrtvá. Nechci říkat zkažená, protože bych se tím povyšoval a hodnotil bych. Ale vlci tam už nejsou, ani jejich duše tam nebydlí. Občas potřebuji k životu pobývat na těch dobrých místech.

Ten třetí den svého výletu jsem pochopil, že pro mne „Planai“ „Hochwurzen“ nebo „Reiteralm“ nad Schladmingem k těm dobrým nepatří, ačkoliv jsou to výstavní lyžařská centra. Miliony lanovek, vleků a desítky kilometrů sjezdovek širokých jako Václavák. Člověk by řekl nádhera. Ale duch lesa tam chybí. Zabily ho mraky podivných ohelmovaných lidí v plastikových kombinézách, kteří jezdí stále dokola nahoru-dolů-nahoru-dolů. K tomu jim vyhrávají alpské hity z tlampačů. Žádné místo pro vlky. Ani veverku neuvidíš.

Vnitřní vlk

Jedna moje šamanská učitelka kdysi řekla, že les je filosofie vlků. A vlci jsou zrcadlový obraz naší duše, dodávám já. Tak jako vždy potřebujeme rovnováhu mezi „jin“ a „jang“, jako je důležitý poměr mezi dáváním a braním, snem a realitou, tak nezbytně potřebujeme k tomu být lidmi, naši vlčí podstatu. A ta je spojena s divočinou.

Když zapomeneme na hvězdy nad hlavou, protože je přesvítí pouliční osvětlení, když přestaneme pouštět děti do přírody, protože jsou tam pedofilové, klíšťata a také by si mohly zlomit nohu, když postavíme všude skrze hory sjezdovky nebo dálnice a sami sebe odizolujeme od větru a nepohody skrze chrániče a helmy, pak naše vlčí podstata pomalu odchází.

Kdyby odešla docela, byl by to konec homo sapiens. Canis lupus by se pak asi vrátil tam, kde se před dvěma sty lety setkal s tím „mým“ modřínem. Takže asi prodám své lyže a budu chodit po horách. Možná bos a určitě sám. Možná že při tom budu výt. Kdo ví, za pokus to stojí.

Jan Bílý

Jan Bílý

Konzultant a lektor se specializací na osobnostní rozvoj, holistický consulting a transformace společnosti. Jako metodu používá především systemické...



Související články

Pokračováním v prohlížení těchto stránek souhlasíte s Podmínkami užití a Pravidly využití Cookies.