Mladí lidé nechtějí vycházet z domu. Jižní Korea je chce motivovat penězi

Jihokorejská vláda chce začít nabízet extrémně samotářským mladým lidem (ve věku od devíti do 24 let) kapesné, aby je přiměla chodit alespoň občas ven. Měsíční platba bude činit 650 tisíc wonů (zhruba 10 tisíc korun), což je poměrně dost, a bude se vyplácet spolu s podporou v oblasti zaměstnání, zdraví a vzdělávání. Z této pojistky budou hrazeny také některé kosmetické operace, například pokud má někdo jizvu, za kterou se může stydět.

Cílem této politiky je řešit problém, který je známý pod japonským názvem „hikikomori“, což se doslovně překládá jako „stáhnout se“, v přeneseném významu to znamená „sociální stažení“. Podle webu Dazed by to v západním světě mohlo být něco mezi agorafobii (strachem z otevřených prostranství) a fenoménem NEET (v angličtině zkratka pro not in education, employment or training; označení pro mladé lidi, kteří nestudují, nepracují ani se na zaměstnání nepřipravují a živí je především rodiče).

Když mi bylo 15 let, domácí násilí ve mně vyvolalo takové deprese, že jsem začal žít v ústraní. Letargický člověk, který většinu času prospí nebo nemá jinou možnost než se najíst, když má hlad, a jít zase spát.

V podstatě to znamená, že jen zřídka (pokud vůbec) vycházíte z domu, a to z jakéhokoli důvodu. Ačkoli hikikomori vznikl jako specifický fenomén Japonska, začíná se objevovat v různých zemích světa. K rozpuku tohoto trendu došlo už dříve při rozšíření technologií, avšak v důsledku pandemie se ještě prohloubil. Fascinující na hikikomori je to, že nemá jednoznačné vysvětlení. Jedním z faktorů je role internetu, sociálních médií a videoher.

Doprovodné poruchy

Podle Korejského institutu pro zdraví a sociální záležitosti zažívá tento druh extrémní sociální izolace 350 tisíc lidí v Koreji ve věku od 19 do 39 let, což jsou přibližně tři procenta této věkové kategorie. Problém často začíná v dospívání nebo v raném dětství a postižení lidé pocházejí ze znevýhodněného prostředí. Existují také souvislosti mezi hikikomori a různými duševními chorobami a traumatickými událostmi. Jeden mladý člověk, citovaný v případové studii, uvedl: „Když mi bylo 15 let, domácí násilí ve mně vyvolalo takové deprese, že jsem začal žít v ústraní. Letargický člověk, který většinu času prospí nebo nemá jinou možnost než se najíst, když má hlad, a jít zase spát.“ Jiní uváděli problémy, jako je rodinný bankrot.

Proč je to tedy takový problém? Mladí lidé v Jižní Koreji čelí stejným problémům jako jejich vrstevníci ve vyspělých ekonomikách po celém světě, včetně nedostatku bydlení, omezených pracovních příležitostí a stagnujících mezd. Jižní Korea však přináší i některé specifičtější problémy. V zemi, která klade velký důraz na konvenční úspěch, se mladí lidé musí vyrovnávat s vysokými nároky svých rodin a s jedním z nejvíce stresujících a nejkonkurenceschopnějších vzdělávacích systémů na světě, přičemž na volnočasové aktivity mají jen málo času. Jižní Korea má proto nejvyšší míru sebevražd ze všech vyspělých ekonomik. Tváří v tvář tak silnému tlaku není divu, že se chce tolik mladých lidí od společnosti odstřihnout.

Jižní Korea má poměrně vysokou míru nezaměstnanosti mladých lidí (7,2 %) a v současné době se potýká s dramatickým poklesem porodnosti – v loňském roce se stala jedinou zemí na světě, která má porodnost nižší než jedna, což znamená, že ženy mají v průměru 0,78 dětí.

Japonská společnost je také obzvláště zranitelná, uvedl pro BBC docent psychiatrie na univerzitě Kjúšú Takahiro Kato, který hikikomori studuje a léčí. „V japonštině je velmi známé rčení: Vyčnívající hřebík bude zatlučen,“ říká Kato. Napůl v žertu dodal, že právě proto chodí mírně shrbený, aby nebyl považován za arogantního. Přísné společenské normy, vysoká očekávání rodičů a kultura studu dělají z japonské společnosti živnou půdu pro pocity nedostatečnosti, méněcennosti a touhu „držet hlavu pod parapetem“, říká Kato.

Devětadvacetiletý Tomoki BBC řekl, že po odchodu z práce v roce 2015 byl odhodlaný vrátit se do zaměstnání a pravidelně navštěvoval úřad práce. Téměř denně také docházel do náboženské skupiny, ale její vedoucí začal veřejně kritizovat jeho přístup a neschopnost vrátit se do práce. Když tedy skupinu přestal navštěvovat, vedoucí mu několikrát týdně volal a tento nátlak spolu s nátlakem ze strany rodiny nakonec vedl k tomu, že se úplně stáhl.

„Obviňoval jsem sám sebe,“ řekl. „Nechtěl jsem se s nikým stýkat, nechtěl jsem chodit ven,“ řekl. I další respondenti popsali BBC tlak, který na ně byl vyvíjen, aby se přizpůsobili. „Škola je monokultura, všichni musejí mít stejný názor,“ říká čtyřiatřicetiletá Haru. „Když někdo něco řekne, tak ho vyloučí.“

Žít podle očekávání japonské společnosti je také stále těžší. Ekonomická stagnace a globalizace přivádí japonské kolektivistické a hierarchické tradice do konfliktu s individualističtějším a soutěživějším západním pohledem na svět, říká Kato.

Vyřeší to peníze?

Odborníci se shodují, že sociální kontakt a intenzivní terapii nic nenahradí. Japonská klinická psychiatrička Yoko Honda říká, že místní vláda na ni naléhala, aby využívala sociální média k poskytování poradenství ohledně hikikomori na dálku, ale lidem to k ničemu nebylo. „Pouhý tweet nestačí k vyjádření úzkosti nebo emocí,“ říká, i když souhlasí s tím, že tento postup by mohl fungovat alespoň k oslovení nových klientů.

V zemi, která klade velký důraz na konvenční úspěch, se mladí lidé musí vyrovnávat s vysokými nároky svých rodin a s jedním z nejvíce stresujících a nejkonkurenceschopnějších vzdělávacích systémů na světě, přičemž na volnočasové aktivity mají jen málo času. Jižní Korea má proto nejvyšší míru sebevražd ze všech vyspělých ekonomik.

Kromě psychoterapie a léků na léčbu případných základních psychických poruch je hlavním pilířem japonské strategie rodinný trénink, který má napravit dysfunkční domácí prostředí. Existují také různé podpůrné skupiny, které poskytují bezpečné útočiště pro „nemocné“. Tam se mohou setkat s jim podobnými lidmi a znovu se naučit sociálním dovednostem. Honda však říká, že vzhledem k různorodosti případů je léčba náročná.

Když se vrátíme zpět k Jižní Koreji, má poměrně vysokou míru nezaměstnanosti mladých lidí (7,2 %) a v současné době se potýká s dramatickým poklesem porodnosti – v loňském roce se stala jedinou zemí na světě, která má porodnost nižší než jedna, což znamená, že ženy mají v průměru 0,78 dětí. Vláda doufá, že finanční příspěvek pomůže tyto problémy řešit tím, že podpoří návrat lidí do školy, na univerzitu nebo do práce.

Otázkou je, jak to korejská vláda zařídí, aby se příspěvky nezneužívaly. Jak zvládne diagnostikovat, kdo opravdu trpí poruchou, a kdo je prostě jen rád doma? Jak bude kontrolovat, že příspěvek nepobírá úplně kdokoliv, kdo prostě řekne, že nechodí ven? A jak bude kontrolovat, že lidé, kteří peníze dostanou, opravdu na světlo světa vyjdou?