fbpx

Chybí moment překvapení? Němci zkoumali, proč sami sebe nezlechtáme 1 fotografie
zdroj: Shutterstock

Vzájemné lechtání je pro mnoho savců způsob, jak zmírnit sociální napětí a navázat kontakt. Jako druh sociálního chování je například u krys předmětem vědeckých studií, stále však zůstává záhadou, proč neumíme lechtat sami sebe

Zveřejněno: 16. 10. 2022

Lechtání je velmi zvláštní druh doteku. V díle z roku 1897 nazvaném Psychologie lechtání, smíchu a komiky autoři poznamenali, že všichni lidé mají obecně stejná lechtivá místa: nohy s přehledem vítězí, následuje podpaží, krk a brada. „Pokud čtete staré Řeky, o lechtivosti přemýšlel už Aristoteles. Po něm Sokrates, později Galileo Galilei a také Francis Bacon,“ říká kognitivní neurovědkyně Konstantina Kilteniová. „Nevíme, proč může být dotyk lechtivý ani co se děje v mozku. Nevíme, proč jsou někteří lidé nebo některé části těla lechtivější než ostatní. Tyto otázky jsou velmi staré a odpovědi na ně hledáme i po téměř 2 000 letech,“ dodává.

Část problému prý spočívá v tom, že je těžké shromáždit objektivní měřítka toho, jak lidé na lechtání reagují. To je důvod, proč výzkumný tým z Humboldtovy univerzity pod vedením Michaela Brechta provedl studii, která sice pouze na malém vzorku subjektů (12 lidí), přesto se však pokusila tento fenomén objasnit. Pomocí velmi nearistotelských hraček, jako jsou GoPro kamery a mikrofony, shromažďovali vědci údaje o tom, co se stane, když se lidé polechtají navzájem, a co se změní, když polechtají sami sebe. 

Větší pozornost mají vnější podněty

Předchozí studie prokázaly, že lechtivost závisí na náladě. Úzkost například lechtivost přirozeně potlačuje. V první fázi své studie se tedy Brecht ujistil, že se každá dvojice subjektů dobře zná a cítí se pohodlně. Subjekt 1 seděl na židli s rukama nad hlavou a obnaženými chodidly. Subjekt 2 seděl vždy za ním a sledoval obrazovku, která ho zásobovala náhodnými sekvencemi částí těla, jež měl u svého protějšku polechtat. Krk, podpaží, bok trupu, chodidlo, temeno hlavy, každé místo dostalo pět rychlých polechtání.

Když se člověk dotkne sám sebe, mozek citlivost na dotek potlačuje. Kdyby to tak nebylo, všichni bychom se lechtali pokaždé, když bychom se poškrábali v podpaží nebo se dotkli prstů u nohou.

Jaké byly reakce? Výrazy obličeje a dýchání člověka se po polechtání změnily asi za 300 milisekund, objevil se úsměv. Po asi 500 milisekundách přišla vokalizace, což je překvapivě pozdě. Normální hlasová reakční doba na dotek je totiž asi 320 milisekund. Brecht předpokládá, že smích přichází později, protože vyžaduje složitější emoční zpracování.

Subjekty také hodnotily, jak lechtivý každý dotek byl. Slyšitelný smích byl zaznamenán po asi 70 procentech doteků. Čím intenzivnější lechtání bylo, tím hlasitější byl smích. Jak se očekávalo, sebelechtání proběhlo bez reakcí. Ale Brecht si také všiml něčeho zvláštního. Sebelechtání způsobilo, že následné lechtání někým jiným bylo méně intenzivní. Proč? Jedna teorie tvrdí, že nepředvídatelný dotek mozek zmate a uvede do jakéhosi stavu šílenství. Vlastní dotyk je proti tomu vždy předvídatelný, takže se žádné chvilkové šílenství nekoná.

Brecht ale tvrdí, že když se člověk dotkne sám sebe, mozek vysílá do celého těla zprávu, která citlivost na dotek potlačuje. To dává smysl i podle kognitivní neurovědkyně z University College London Sophie Scottové. „Když teď sedím, vytvářím ve svém těle spoustu fyzických vjemů pouhým pohybem. A to je pro mě mnohem méně důležité než to, jestli někdo jiný přišel do místnosti a dotkl se mě,“ říká. „Kdyby to tak nebylo, všichni bychom se lechtali pokaždé, když bychom se poškrábali v podpaží nebo se dotkli prstů u nohou.“

K čemu to všechno?

Laboratorní lechtání demystifikuje nedostatečně prostudované stránky emočního zpracování. „Lidé říkají, že emoce ve skutečnosti nevyjadřujeme příliš intenzivně hlasem, že vyjádřit emoce je úkolem obličeje,“ říká Scottová. „Mnohem zřetelněji než slovy se dotykem vyjadřuje také soucit a náklonnost. Když jste s blízkým člověkem, který je rozrušený, mnohem více zapůsobí objetí než prosté ujištění, že vše bude v pořádku.“

Brechtův tým plánuje ve výzkumu pokračovat. Odborníci už vyslovili teorii, že úroveň lechtivosti odráží to, jak hraví si myslíte, že jste. Zatímco u jiných zvířat to zřejmě platí, například potkan, který je velmi lechtivý, je také hravější, u lidí je to spornější. „Moje žena je lechtivější, ale já jsem docela hravý!“ dodává k tomu Brecht. Jak bude jeho výzkum pokračovat, zatím není jisté.

Související…

Nobelovy ceny 2022 měly konečně českou účast. Šlo ovšem o ceny parodické
Hana Průšová

foto: Shutterstock , zdroj: Ars Technica

Tipy redakce

Severní magnetický pól se hýbe a jeho pohyb se zrychluje. Země je v ohrožení

Severní magnetický pól se hýbe a jeho pohyb se zrychluje. Země je v ohrožení

Jdu na sever. A už jdu na jih! Tenhle výrok učitele ze hry Dobytí severního pólu...

Horská dráha: Dříve zábava pro šlechtu, dnes i prostředek eutanazie

Horská dráha: Dříve zábava pro šlechtu, dnes i prostředek eutanazie

Matějská pouť na pražském Výstavišti už běží nějaký ten pátek a zdá se, že...