fbpx

Ženu zachránil před sebevraždou algoritmus. Nebo šlo jen o placebo? 1 fotografie
zdroj: Shutterstock

V oblasti duševního zdraví vyvolává jen máloco tolik vzrušení jako strojové učení, které využívá počítačové algoritmy k lepšímu předvídání lidského chování. Unikátní výzkumný projekt sleduje stovky lidí ohrožených sebevraždou a využívá data z chytrých telefonů a nositelných biosenzorů k odhalení rizikové situace. A také k "záchranné akci"

Zveřejněno: 4. 10. 2022

Devětadvacetiletá Katelin Cruzová opouštěla v březnu 2022 nemocnici po své poslední psychiatrické hospitalizaci na jedné straně s obavami, jak se vyrovná s neutěšenou realitou života bez stálého domova i práce, na straně druhé ovšem s podporou a zázemím výzkumného projektu, jehož účastnicí se stala. Na zápěstí měla Fitbit naprogramovaný tak, aby sledoval její spánek a fyzickou aktivitu, a do aplikace na chytrém telefonu vkládala údaje o aktuální náladě, pohybu a sociálních interakcích. Považovala ji za terapeutickou prevenci, veškeré údaje o jejím psychickém stavu totiž v reálném čase proudily do výzkumné laboratoře oddělení psychologie Harvardské univerzity.

Matthew K. Nock, profesor psychologie na Harvardu, hledá způsoby, jak pacienty se sebevražednými sklony identifikovat, od roku 1994, kdy se v rámci vysokoškolské stáže ve Velké Británii setkal s extrémními případy sebepoškozování na uzavřeném psychiatrickém oddělení. Jejich ošetřující lékaři mu prý na dotaz, jak se s těmito pacienty pracuje, odpověděli: „Dáme jim nějaké léky, promluvíme si s nimi a doufáme, že se uzdraví.“ A on se zasmál.

Nock svůj vlastní projekt představil v rozhovoru pro New York Times. „Senzor hlásí, že pacient má narušený spánek, v dotaznících uvádí špatnou náladu a GPS ukazuje, že nevychází z domu. Akcelerometr v telefonu však ukazuje, že se hodně pohybuje, což naznačuje rozrušení. Algoritmus pacienta označí, upozorní na jeho zhoršený psychický stav a díky tomu ho ve správný čas kontaktuje lékař prostřednictvím zprávy nebo telefonního hovoru.“

Tradiční metody byly v předvídání jednání ohrožených pacientů jen o něco lepší než náhoda.

Cesta do pekel však může být dlážděna těmi nejlepšími úmysly. Je vůbec možné dosáhnout takové úrovně přesnosti algoritmu, aby nedocházelo k intervenci u lidí, kteří ji nepotřebují? Vysloví všichni sledovaní pacienti svůj informovaný souhlas s takovým narušením soukromí? A kolik sledovaných pacientů, kteří záměr ukončit svůj život dotáhnou do „úspěšného“ konce, algoritmus potřebuje?

To nejlepší, co máme

Algoritmy se však ukázaly přece jenom být přesnější než tradiční metody, které se podle přehledu publikovaného výzkumu z roku 2017 za 50 let nezlepšily a v předvídání jednání ohrožených pacientů byly jen o něco lepší než náhoda. Profesor Nock to komentuje: „Při vší úctě k lidem, kteří se o nalezení řešení pokouší už celé století, nijak se nezlepšujeme. Míra sebevražd přes vývoj diagnostických a psychiatrických metod neklesá.“

Americké Ministerstvo pro záležitosti veteránů algoritmus k identifikaci válečných veteránů s nejvyšším rizikem sebevraždy už od roku 2017 používá a zdá se, že tento přístup určité úspěchy přinesl. Studie publikovaná v říjnu 2021 uvádí, že u veteránů zařazených do programu REACH VET, který umělou inteligenci využívá, je o 5 % nižší pravděpodobnost, že se o sebevraždu pokusí.

Očekávání, která se kolem tohoto výzkumu vytvořila, jsou však tak velká, že se je odborníci snaží mírnit. Michael Schoenbaum, vedoucí poradce Národního ústavu duševního zdraví, to přirovnal k nadšení, které před 25 lety panovalo kolem hledání biologických markerů duševních nemocí, kdy, jak zdůraznil, „se optimisté mýlili“. A někteří Nockovi kolegové dokonce pochybují, že algoritmické předpovědi budou vůbec někdy dostatečně přesné, aby bylo možné zasáhnout v úzkém časovém okně, které pokusu o sebevraždu předchází.

Sebevražda pod drobnohledem

Nockův tým využívá data, získaná během šesti měsíců nepřetržitého sledování od téměř šesti stovek osob, které lékařskou péči kvůli sebevražedným myšlenkám vyhledaly (a se sledováním souhlasily). Během této doby dvě z nich sebevraždu dokonaly a necelá stovka se o ni pokusila. Nock tvrdí, že je to nejrozsáhlejší databáze informací o životě lidí se sebevražednými sklony, která kdy byla vytvořena.

Jeho tým pochopitelně zajímají nejvíce dny předcházející sebevražedným pokusům a první souvislosti už začaly vyplouvat na povrch. Zdá se, že za sníženou schopností odolat nutkání sáhnout si na život stojí něco velmi jednoduchého: nedostatek spánku.

Cítím se trochu bezpečněji, když vím, že někomu na tom záleží natolik, aby si ty údaje každý den četl. Bude mi smutno, až to skončí.

Intervence se staly běžnou součástí života v laboratoři. Pokud subjekt v běžném dotazníku nahlásí silnou touhu ublížit si a je to mezi devátou hodinou ranní a devátou večerní, do 15 minut mu zavolá jeden z výzkumníků a zeptá se ho, zda se o to pokusil.

Pohled insidera

Kateline Cruzovou, pacientku z úvodu článku, výzkum od první chvíle zajímal. Zpočátku sice dotazy aplikace na telefonu považovala za dotěrné, ale zároveň za uklidňující, a tak na ně odpovídala. „Měla jsem pocit, že se o mě někdo zajímá,“ řekla. „Když někdo ví, jak se cítím, trochu to ze mě sejme tíhu.“ V noci, kdy se chtěla pokusit o sebevraždu, byla sama v hotelovém pokoji v Concordu v americkém státě New Hampshire. Neměla dost peněz na další noc a její majetek byl nahromaděný v pytlích na odpadky na podlaze. Byla unavená, jak řekla, „z pocitu, že nemám nikoho a nic“.

Bylo kolem deváté večer, několik týdnů po začátku šestiměsíčního sledování, když se na jejím telefonu objevila otázka: „Jak silná je právě teď vaše touha zabít se?“ Aniž by musela přemýšlet, automaticky na zobrazené stupnici označila nejvyšší hodnotu. O několik vteřin později byla vyzvána, aby si vybrala mezi dvěma výroky: Dnes se rozhodně nezabiju a dnes se rozhodně zabiju. Označila druhý z nich. O patnáct minut později jí zazvonil telefon. Volal jí člen výzkumného týmu. Žena zavolala na tísňovou linku a držela Kateline na lince, dokud na její dveře nezaklepala policie (a ona následně neomdlela).

„Myslím, že anonymita technologií mi pomohla požádat o pomoc. Je snazší říct pravdu počítači,“ komentovala „zásah“ Cruzová. Když se studie blížila ke konci a Cruzová vyplňovala poslední dotazník, povzdechla si: „Upřímně řečeno, cítím se trochu bezpečněji, když vím, že na mně někomu záleží natolik, aby si ty údaje každý den četl. Bude mi smutno, až to skončí.“

Související…

Co je možnou příčinou deprese? Vědci spojují noční pojídání s duševním zdravím
Tereza Hermochová

foto: Shutterstock , zdroj: New York Times

Tipy redakce

Jak připravit dítě o zážitek? Pusťte mu video z akce hned po akci

Jak připravit dítě o zážitek? Pusťte mu video z akce hned po akci

Kamera je úžasný vynález. Dokáže zaznamenat skutečnost a uchovat ji v reálné...

V Praze vyžebráte třeba dva tisíce za půl hodiny, říká bývalý bezdomovec

V Praze vyžebráte třeba dva tisíce za půl hodiny, říká bývalý bezdomovec

Flákač, budižkničemu, alkoholik, čórka. To jsou typické konotace, které si mnoho z...