Proč si dávat nesmyslné cíle? Člověk může najít sám sebe i v masce medvěda

Cesta to příliš příjemná nebyla. Později pro média uvedl, že to bylo „něco jako kráčet krajinou uzavřený do vězeňské cely“ a že navzdory rozvernému kostýmu připomínal jeho vnitřní zážitek spíš mučení. Ale Bearsun či „sluníčkový méďa“, jak si Jessy Larios na cestě říkal, to nakonec zvládl. A inspiroval instagramové followery i reportéry vážených médií. Ale k čemu vlastně?

Než se Larios stal Bearsunem, nebyl influencerem. Byl to obyčejný člověk, který prodával pojištění. Impulzivně se rozhodl, že tímto způsobem získá finance pro charitativní organizace. Uprostřed cesty (kdoví, třeba mu v tom kostýmu bylo skutečně hodně, hodně horko...) se však dostavil jakýsi vznešený pocit a Bearsun přišel na to, že v medvědím kostýmu chce především rozdávat lidem radost.

Jako jízda na zadním kole

Čeho dosáhl, je to, co si nezávislá novinářka a autorka článku o Lariosovi pro The Atlantic Gloria Liuová soukromě nazvala „velkým nesmyslným cílem“. Jde o činnost či výkon, který postrádá jakýkoli účel, ale vyžaduje značné úsilí k dosažení. Je to jako jízda na motorce po zadním kole. Co postrádá na užitečnosti, vynahrazuje čistou, nefiltrovanou radostí.

Dobrý nesmyslný cíl popírá kult produktivity tím, že jeho nástroje využívá k dosažení něčeho, co postrádá racionální opodstatnění.

Přesto jde podle Liuové o víc než jen bohapusté machrování. Jde o hledání neuchopitelného, téměř mystického stavu nejisté, dynamické rovnováhy. Honíte se za sladkou tečkou, pohyblivým cílem, který se neustále mění ve všech dimenzích. Včetně té ve vaší hlavě.

Popření kultu produktivity

Samozřejmě existuje spousta dalších příkladů, méně extrémních. Jen si vzpomeňte, kdy jste se naposled „hecli“ například ohledně nějaké výzvy na sociálních sítích nebo jen tak s přáteli. Mohli jste se například vykoupat v ledovém horském potoce, sníst extrémně pálivou chilli papričku nebo třeba projít všechny ulice ve městě.

Zpočátku se zdá, že přirozená nedůležitost těchto snah je s vyčerpávajícím závazkem, který je k jejich dosažení zapotřebí, v rozporu. Proč si stanovovat cíl a vynakládat tolik úsilí na něco, na čem nezáleží? Ale dobrý nesmyslný cíl je protest proti samooptimalizačnímu „křeččímu kolečku“. Popírá kult produktivity tím, že využívá jeho nástroje ve prospěch nesmyslného cíle, jehož dosažení není rozhodně snadné.

Psychologická pojistka

Žijeme v kultuře, která je vysoce motivována honbou za penězi, prestiží nebo uznáním (často ve formě lajků na sociálních sítích). Tradiční cíle sebezdokonalování, jako je například pravidelné cvičení nebo meditace, vám cestou k jejich dosažení příliš radosti a zábavy nepřinesou. A nesmyslné cíle jsou k nim protiváhou. Jsou určeny k tomu, abychom si je užívali. Díky nim se můžeme dostat do tzv. stavu flow, při kterém je člověk ponořen do činnosti tak, že okolní dění nevnímá. Jeho mysl pracuje na maximum ve vědomé snaze dosáhnout něčeho obtížného, co stojí za to.

Nesmyslné cíle nás často přirozeně navedou k tomu, abychom se zapojili do světa kolem nás.

Pokud by vám vnitřní kritik našeptával něco o tom, kolik času nesmyslnými úkoly promrháte, umlčte ho argumenty. Psychologický trik zdánlivě hloupého a nesmyslného stanovování cílů spočívá v tom, že čas od času poslouží jako náhradní řešení, pojistka. Pokud se nedaří dosahovat primárních cílů, například v práci, stále můžete cítit pocit úspěchu a zadostiučinění v jiné oblasti, kterou může klidně být i život amatérského cirkusového umělce.

Když je cesta cíl

Ale nejlepší ze všeho je, že honba za nesmyslným cílem vás vyšle na určitou cestu, během níž se automaticky stanete magnetem pro stejně „postižené“ pomocníky a spoluspiklence. Na Bearsunově trase se tak objevili fanoušci, aby mu přinesli jídlo, a po nějakou dobu ho doprovázeli. Jejich laskavost ho hluboce dojala. Tyto snahy nás často přirozeně navedou k tomu, abychom se zapojili do světa kolem nás místo toho, který se odehrává na displejích a obrazovkách. Známé rčení říká, že cílem je cesta. Velké nesmyslné cíle tento postoj podporují, protože na tom, jestli dorazíme do cíle, vlastně nezáleží.

Filozof Iddo Landau ve své knize z roku 2017 nazvané Finding Meaning in an Imperfect World (Hledání smyslu v nedokonalém světě), tvrdí, že kde člověk najde smysl života, záleží do značné míry na rozhodnutí jeho samotného. Pokud si vážíme znalostí, udělá život smysluplnějším učení. Pokud si ceníme posouvání našich fyzických hranic a vyvolávání úsměvů na tvářích ostatních, pak by mohlo být součástí toho, proč stojí za to žít, třeba zrovna procházení Ameriky v medvědím obleku.