Na konci roku 2021 proběhla druhá z konferencí Nad skleněným stropem, kterými chce hlavní město Praha nastartovat debatu o nerovnoměrném zastoupení žen v politice, byznysu i společnosti obecně. Výrazem „skleněný strop“ se označuje neviditelná bariéra, která ženám brání v kariéře, vzdělání a životním uplatnění. Na konferencích pak hlavní město představuje ženy, které dokázaly, že výraz skleněný strop patří do 20. století, ne do moderní doby. Na prosincové akci vystoupily Lin Ching-Yi, taiwanská politička a ředitelka organizace Women's Link, herečka a diplomatka Magda Vášáryová, šéfredaktorka webového magazínu Heroine.cz Anna Urbanová, kickboxerka Martina Ptáčková a také Beata Balogová, šéfredaktorka deníku SME, jejíž příspěvek k problematice skleněných stropů a genderových stereotypů, který se v rámci akce vysílal ze Slovenska online, přinášíme.
Vyrůstala jsem v rodině silných žen, kde bylo málo mužů. Neznala jsem svého dědečka, tak jako moje maminka nepoznala toho svého. Tyto ženy převzaly zcela přirozeně mužské práce. Opravovaly vodovod, štípaly dříví... Nikdy mě proto později neudivovalo, když můj tatínek uklízel, pral prádlo nebo nás vyzvedával ze školy.
O mnohém se rozhoduje v rodině a v dětství. Tam se rozhoduje, jestli později bude mít žena sebevědomí a prolomí společenské tradiční modely, které ženu formují na celý život.
Silné ženy v mé rodině ve mně oživovaly a pěstovaly sebevědomí a sebedůvěru v příběhu celého mého dětství. Nikdo nečekal na to, že po mnoha děvčatech se konečně narodí chlapec, který „zdědí dům a vše vezme pevně do rukou“. Nikdy jsem neslyšela, že by bylo lepší, kdybych byla chlapcem, protože bych to měla v životě jednodušší.
Když jsem dostala pozvání vystoupit na konferenci Nad skleněným stropem, hodně jsem právě na tohle myslela. A proto také začínám rodinou – pochopila jsem, že se o mnohém rozhoduje právě v rodině a v dětství. To je to nejintimnější prostředí, tam se rozhoduje, jestli později bude mít žena sebevědomí a prolomí společenské tradiční modely, které ženu formují na celý život.
Pohlednice od Oksany
Proto tak velmi citlivě vnímám, když politici balí mocenské boje do sloganů jako Chráníme rodinu, Chráníme ženy a vnucují nám dávno překonané modely soužití žen a mužů. I když jsme za posledních deset nebo dvacet let měli pocit, že se posouváme dopředu, tak momentálně v zemích V4 vnímáme návrat modelu, kde jen kvůli politickému zisku neváhají mocenské skupiny uvrhnout společnost o desítky let nazpátek.
Některé politické skupiny dnes prosazují trend, že se ženy nejlépe ochraňují tehdy, když jsou nadosah, když mají vymezené a předvídatelné úlohy.
Chtějí chránit ženy bez toho, aby jim naslouchali a pochopili, jaký druh ochrany potřebují. Vzpomněla jsem si na jednu pohlednici, kterou jsem v osmdesátých letech dostala od Oksany z Volgogradu. Pro mladší posluchače: V osmdesátých letech bylo téměř povinné dopisovat si se sovětskou kamarádkou. Mně škola vnutila Oksanu a ta mi jednou napsala pohled k MDŽ.
Na něm dvakrát podtrhla větu: „Buď hodná a poslouchej otce.“ A v té obálce byly vloženy další fotografie, na kterých jsem viděla mohutné muže, jakoby sochy odlité z kovu, a v jejich objetí se ztrácelo téměř neviditelné děvčátko. A přesně na tento obrázek jsem si vzpomněla. Některé politické skupiny dnes prosazují trend, že se ženy nejlépe ochraňují tehdy, když jsou nadosah, když mají vymezené a předvídatelné úlohy. Jako by návrat k tradičním hodnotám obsahoval návrat žen do kuchyně.
Já měla naštěstí možnost studovat v zahraničí. Na konci devadesátých let se mi otevřely knihovny amerických univerzit a nasávala jsem postkoloniální teorie, feministické teorie, četla jsem o boji Afroameričanek za základní svobody. Už tehdy jsem měla pocit, že v kontextu jejich boje jsem privilegovaná. Stalo se mi to, co mnoha dalším intelektuálkám, novinářkám: Začala jsem porovnávat boj žen za rovnoprávnost s bojem žen v utlačovaných zemích. Až později jsem pochopila, že to tak není. Že já žiji v této společnosti a nemohu porovnávat to, kde se nachází náš boj za genderovou vyrovnanost se situací v zemích, kde vás mohou ukamenovat za to, že máte rozpuštěné vlasy nebo promluvíte na veřejnosti.
Zásadní bitvy
Jako novinářka jsem občas podlehla argumentu, že ještě nemáme vybojované základní demokratické bitvy. Bojujeme za právní stát, proti korupci, za základní definice, a tím pádem mohou některé bitvy počkat. I já jsem na chvíli pozapomněla na otázku rovných šancí pro muže a ženy. A až později jsem pochopila, že všechny bitvy jsou až osudově propojeny. Nefunguje to tak, že některé jsou primární a některé musíme odsunout. Naopak. Zásadní bitvy nepočkají, protože jinak se budeme neustále točit v bludných politických kruzích. A nedostatečné vnímání nerovnováhy mezi šancemi žen a mužů je jedním z takových problémů.
A když jsem si tohle jako novinářka uvědomila, začala jsem se ptát: Proč je stále méně ženských komentátorek v porovnání s mužskými? Vzpomněla jsem si na situaci, kdy jsem šla na úplně první pracovní novinářský pohovor, to bylo ještě v anglickém týdeníku. Proč se nejvíce zajímali o to, jestli nemám příliš jemný a dívčí hlas? Budu schopna prosazovat „sílu publikace“? Už v tomto kontextu jsem si začala mnohem více všímat, jak rozdílně reagují čtenáři na politické komentátorky-ženy a komentátory-muže. Ženskou citlivost vnímali jako přecitlivělost.
Věci, které nepočkají
Posledních dvacet let pracuji jako šéfredaktorka. Když vejdu do místnosti, lidé mi věnují pozornost. Když promluvím, většinou nastane ticho, nemusím bouchat do stolu. Lidé mě poslouchají, komentuji, hledám si svůj hlas, zkouším si jej v různých pozicích, a dokonce jako novinářka dávám hlas i ženám, které hlas ve veřejném prostoru a diskurzu nemají. Ale velmi silně vnímám, že nemohu posuzovat stav rovnosti šancí jen podle své vlastní situace.
Já měla štěstí na osvícené vydavatele. V době, kdy jsem nastupovala jako šéfredaktorka deníku SME, pracovalo na pozici šéfredaktorky velkých médií více žen. Nastupovala jsem také v době, kdy do vydavatelství přicházela „toxická oligarchická skupina Penta“. Interpretace některých byla: „Teď, když nastupuje krize, tak to už asi tuhle pozici žádný významný muž nechtěl, tak to převzala Beata Balogová“. Snažila jsem si těchto interpretací nevšímat. Náš vydavatel Alexej Fulnek mě pověřil vedením redakce právě proto, že jsem měla zázemí a předpoklady, kterým důvěřoval. Přicházela jsem s mezinárodní zkušeností, navíc oba jsme spolu už více než deset let spolupracovali.
Beata Balogová
Slovenská novinářka se stala šéfredaktorkou deníku SME na konci roku 2014. Dříve působila jako šéfredaktorka anglicky psaného týdeníku The Slovak Spectator, kam nastoupila v roce 2003. Vystudovala žurnalistiku na Kolumbijské univerzitě v New Yorku v letech 2006 a 2007. V letech 1994 a 1995 získala Fulbrightovo stipendium na University of Missouri, Columbia, USA. Beata získala Evropskou novinářskou cenu 2020 v kategorii Názory a komentáře. Je členkou výkonného výboru Mezinárodního tiskového institutu (IPI).
Pochopila jsem, že mnohé novinářky nemají takové štěstí, jaké jsem měla já. Že nejde jen o nějaký druh solidarity ze strany žen ve významných pozicích, ale také o nastavování společenských standardů. A jak už jsem říkala: To nepočká. To musí proběhnout teď. Nemůžeme si udělat seznam a kategorizovat, co je důležité více, co méně, a postupně se těmito body na seznamu propracovávat. Takto bychom se v bludném kruhu točili dalších sto let. Občas mám ale pocit, že právě to naše budování rovnocenné startovní pozice není úplně autentické.
Zamotáváme se ve formálních úkonech a počítáme, kolik žen se nachází v newsroomu. Dokonce se mi často stává, zejména v posledních letech, že jsem pozvána na konferenci, a neuvážlivý organizátor mi řekne, že to opravdu musím přijmout, protože v panelu není dost žen a velmi bych jim tím pomohla. Já v takovém případě vždy ironicky dodám, že doufám, že záleží také na tom, co vím a znám, jaké mám zkušenosti a nejen na faktu, že jsem žena. Tímto přístupem genderovou rovnováhu nevytvoříme.
Poznejte své kořeny
Skutečné kořeny se nacházejí v rodinách. Jako novinářka jsem pochopila, že na lidi už nefungují hesla a poučky, vše vnímáme přes lidské příběhy. Takže jsme se s kolegyněmi začaly věnovat tématům a příběhům, skrze které dokážeme společnost edukovat. Já jsem se nikdy nesnažila mužům vyrovnat. Spíše jsem se soustředila na věci, které byly správné „pro mě“.
Protože pokud chceme být autentičtí, tak to musí být správné pro nás. A je možné, že budeme pracovat úplně jinými metodami, než jaké se posledních deset nebo dvacet let používaly. Právě proto, že mužští manažeři si je předávali jako takovou „správnou tradici“. Ale proč bychom ji my, ženy, nemohly prolomit? Myslím, že si potřebujeme vypěstovat schopnost podívat se na to, co jsme reálně vytvořily. Já to tak občas dělám. Podívám se na to, jak funguje nějaký komentář, který napíšu.
I teď vidím skrze sklo své kolegy, jak se připravují na odpolední poradu, kdy jsme noviny poslali do tisku. Jednoduše jsem na ně hrdá, protože si mě váží, a kdykoliv mezi ně přijdu, cítím, že jsem i já součástí jejich dennodenní práce a dennodenně skutečně čelíme různým druhům útoků – od politiků až po internetové trolly. A to, že to spolu zvládáme, mi z hlavy vytlačí jakékoliv pochybnosti o tom, jestli to jako žena zvládám. Protože to, že to zvládám, se ukazuje právě v těch malých každodenních detailech.
I slabší ženský hlas může znít hlasitěji, než sebesilnější mužský křik.
Tento posun nemůžeme oddalovat. Schválně tomu nechci říkat boj, protože by změna měla působit přirozeně. Ve společnosti, kde nás denně zaplavují informace o korupčních praktikách, o autokratech, kteří se chystají na politické výsluní, o populistech, kteří našli nové slogany, o Orbánovi a Kaczyňském, kteří se snaží vrhnout společnost o dvacet let nazpět... Právě v takové atmosféře bychom neměli narovnání šancí odsouvat. Protože naše boje jsou zásadním způsobem propojené.
Já osobně jsem skleněný strop prolomila, protože jsem uvěřila, že mohu mít to nejlepší vzdělání, a tím, že jsem studovala v prostředí, kde se rovnováha mezi šancemi žen a mužů neřešila. Kde chápali velmi dobře, že když budeme dokola jako exempláře v muzeu ukazovat několik žen, které se dostaly na vysoké pozice, tak tím nerovnováhu nevyřešíme.
A jsem přesvědčena, že čím více ženám toto dokážeme vysvětlit, tím úspěšnější budeme. Ženy musí najít svůj hlas. I slabší ženský hlas může znít hlasitěji než sebesilnější mužský křik. Ženy musí promluvit, pokud mají pocit, že se děje bezpráví nebo že jim nebyla poskytnuta stejná startovní pozice. A to všechno budou umět vysvětlit, když si uvědomí svůj příběh, když budou vědět, kde mají kořeny. Nejde jen o ženy v novinařině, jde o všechny ženy, které vychovávají své dcery, obnova sebedůvěry musí proběhnout všude.
A možná mám i doporučení pro muže, pro otce. Pěstujte ve svých dcerách sebevědomí a sebedůvěru. A nepřemýšlejte, jaké by to bylo, kdyby vaše dcery byly chlapci, se kterými byste si mohli zahrát fotbal. Vezměte míč a běžte hrát. Holky to dokážou stejně dobře jako kluci.
Reklama
foto: SME.sk, zdroj: Nad skleněným stropem
